Lofoty – Národní park Rago (2)
15. 7. 2017 Vyrážíme na túru
Na českých stránkách o turistice jsem objevil tipy na hezkou okružní túru v parku Rago. Vede kolem jezera Litlverivatnet a úchvatného vodopádu. Celý okruh ale měří přes 20 km, a hlavně severní část prý není doporučována za deštivého počasí. Naším cílem tak bylo jezero s vodopádem a návrat po stejné trase. Dohromady asi jen 12 km. To by měla být pohodová túra. Ráno jsme vstali, popojeli autem na parkoviště před osadou Lakshol, oblékli bundy, nazuli pohory a vyrazili po hezké pískové cestě do kopce.
Trasa naší túry národním parkem Rago
První část výstupu byla vcelku lehká, trochu nám poprchávalo, ale pochodovalo se dobře a brzy jsme zdolali prvních 200 výškových metrů. V tom jsem uslyšel zachrastění kousek od nás. Ohlédl jsem se a spatřil jsem losa s losicí, jak probíhají nízkým lesíkem pryč od nás. Škoda, že Jituška byla ještě za stromy a neviděla je také. Pokračovali jsme mezi nízkými břízkami a po chvíli jsme narazili na lavičku. Říkali jsme si, že to bude lehoučká procházka, lavička u stezky je přeci známka udržované trasy. To jsme ale úplně neodhadli. Od lavičky se totiž terén začal zhoršovat. Písková cesta se přeměnila ve stezku a stezka se přeměnila v bahno. Jeden úsek se zdál úplně neprůchodný, ale všimli jsme si malé pěšinky, kterou turisté vyšlapali okolo podmáčené staré trasy. Tudy se dalo projít a mohli jsme pokračovat. Přeskákali jsme nějaký ten potůček a narazili na další mokřinu. Tentokrát nám to dalo trochu úsilí se přes ní dostat, ale s vodou v botách se to podařilo. Kolem 350 výškových metrů jsme narazili na ještě neroztátý sníh. Hodili jsme po sobě pár koulí, dostali jsme novou vlnu energie a šlapali dál. Netrvalo dlouho a dorazili jsme ke kraji svahu, odkud byl úchvatný výhled na meandry řeky pod námi.
Odtud cesta přestala být bažinatá a čekalo nás spíš přelézání balvanů a menších skal. Pořád trochu pršelo, a tak to klouzalo, nicméně v náročnějších místech byly žebříčky a řetězy, takže se dalo jít. V dáli jsme zaslechli hřmot vodopádu, a to nám dalo další energii na cestu. Potkali jsme pár Norských důchodců, jak si to vykračují proti nám. Trochu nás to demotivovalo, protože jsme sami měli co dělat, ale vylezli jsme na další kopeček a v tom se nám otevřel jeden z nejúžasnějších výhledů, co jsem zažil. Krásné jezero uzavřené mezi horami, ze kterého se voda řítila do zeleného údolí 225 metrů vysokým vodopádem zvaným Vaerivassfossen. Objem vody, který tudy padal byl neskutečný. Pro srovnání je na fotografii vidět pár drobných čárek u vodopádu. To je most pro pěší, který vede na druhou stranu. Za chvíli jsme sešli dolů k mostku a přešli přímo nad vodopádem na druhý břeh jezera. Tam jsme si dali krátkou přestávku, snědli k svačině nějaké tyčinky a zeleninu. To nebyl nejlepší nápad. Jak jsme byli skrz naskrz promáčení a foukal vítr, během chvilky nám byla pořádná zima. Rychle jsme sbalili věci a vyrazili zpět, abychom se co nejdříve zahřáli.
Cestou dolů se nám podařilo minout odbočku na pěšinu, která obcházela promáčenou část cesty a během chvilky jsme se ocitli uprostřed mokřiny. V botách již bylo tolik vody, že by se dala vylévat. Udělal jsem několik kroků po drnech a zdálo se, že to tudy půjde. Řekl jsem Jitušce: „Sem šlápni, to vyjde.“ Realita byla ale jiná. Jituška udělala krok a najednou byla po kolena ponořená. Vzdala se veškeré naděje a zoufale vyrazila přímo vpřed, bahno nebo ne. V tu chvíli jsem ale už viděl tu stezku, která vedla kolem. Volal jsem „Stůj, támhle tudy to projdeme v suchu.“ Uznávám, že bylo trochu pozdě se snažit jít suchem, ale pořád to bylo lepší, než se brodit dál a dál. Jituška po chvilce zastavila a vrátili jsme se na tu hezkou pěšinku kolem. Dali jsme si další tyčinku, abychom nabrali trochu energie a pokračovali dál. „Lavička!“ zvolal jsem po chvíli a oba jsme se zaradovali nad místem, odkud už to byl jen poklidný sestup k autu, kde na nás čekalo topení a suché oblečení. Došli jsme na parkoviště, vylili vodu z bot, převlékli se a jeli na sever.
Asi za 2 a půl hodiny jsme se zastavili na benzínce ve vesnici Innhavet. Koupili jsme si kávu a zjistili, že slečna, co nám jí prodávala je Slovenka. Dali jsme se do řeči a ona nám vyprávěla, jak se jí tam na severu žije, pouštěla nám video obrovského stáda sobů, které potkala, když přecházeli silnici a poradila nám, ať se neženeme na Nordkapp a raději se vydáme na Lofoty, což jsme měli v plánu. Kousek za vesnicí jsme přijeli do kempu. Stál přímo u krásné zátoky. Nadšeně jsme si dali sprchu, a dokonce nás nechali i hodit si věci do sušičky. Ještě, než jsme šli spát, jsme si dali krátkou procházku po okolí. Bylo zvláštní, mít celou noc světlo. Kolem půlnoci jsme potkali pána, který se šel zrovna projet na koni. Choval jich několik kousek od kempu. Vyfotili jsme si, jak že to vypadá v létě v Norsku o půlnoci. Povečeřeli jsme chléb se sýrem, a protože bylo mokro, ustlali jsme si opět rovnou v autě.
