16. 7. 2017 Podzemní akvapark, slunce a první stanování

Hned ráno jsme zamířili do města Harstad, třetího největšího města v severním Norsku. Mají tam dokonce i podzemní akvapark. Naložení se do horké vody bylo opravdu lákavé, navíc jsem četl tip na hezké vyhlídky kousek na sever. Trochu jsme si pospali a po desáté hodině vyrazili z kempu. V Bognes jsme se nalodili na trajekt, přejeli do vesnice Lødingen na ostrově Hinnøya a pokračovali do Harstadu. Tam mě překvapily první světelné křižovatky od doby, kdy jsme vyrazili z Bodø. Trochu jsme bloudili, hledali, kde je akvapark, kde zaparkovat a najednou jsem uprostřed křižovatky zvedl oči na semafor, který byl posazen naproti (asi aby byl lépe vidět ze stojících aut) a byla tam ČERVENÁ! Polilo mě horko, ale naštěstí kolem žádná auta nebyla. Musím být opatrnější! Podařilo se nám zaparkovat a dali jsme si malou svačinu – samozřejmě chléb se sýrem, pomazánkou a k tomu trochu zeleniny.

Do akvaparku se vcházelo dlouhým tunelem. Celé koupaliště bylo umístěné v umělé jeskyni pod horou, na které ležela část města. Uvnitř to bylo krásné. Koupali jsme se v horké vodě v jeskyni, plavali ve vířivce a jezdili z tobogánu. K večeru jsme hledali něco k jídlu a zaujala nás pizzerie, kde jsme si mohli dát napůl velkou pizzu Margarita (takovou tu základní, nejlevnější). I přes neuvěřitelně vysoké ceny v Norských restauracích tohle vyšlo ještě přijatelně, a tak jsme si protentokrát dopřávali.

Večer jsme popojeli kousek za město, zaparkovali auto a vyrazili po krátké turistické trase k jezeru Keipvatnan na kopci. Roztrhaly se mraky a začalo svítit slunce. Měli jsme úžasné počasí na procházku. Prošli jsme nízkým březovým hájem, potkali stádo ovcí a za chvilku jsme byli nahoře u hezkého jezírka. Tam jsme ale zůstali jen chvilku. Vyšlápli jsme ještě o kousek výš na vrchol. Výhledy odtud byly úžasné. Paprsky slunce rozjasňovaly všechnu zeleň v zálivu a kolem se majestátně tyčily vrcholky hor, na kterých ještě nestihl roztát sníh. V dáli, již v mlžném oparu vykukovaly hory na ostrově Andøya. Jen tak jsme seděli na kameni a kochali se tou nádherou. Cestou dolů jsme opět minuli odbočku a skončili na rozbahněné louce. Tentokrát bohužel jen v keckách. S trochou vypětí se nám jí podařilo přejít, očistili jsme boty a nasedli do auta.

Jeli jsme směrem k ostrovu Andøya, dalšího ze souostroví zvaného Vesterály. Jsou severně od Lofot a na rozdíl od nich jsou výrazně méně populární mezi turisty. Vesterály jsou nádherné místo, kde ani v červenci nepotkáte skoro nikoho. Ten večer jsme sice nedorazili až na Andøyu, ale kousek za odbočkou do města Sortland jsme objevili nádherné místo na stanování v zálivu mezi horami. Bylo skvělé počasí, a tak jsme poprvé za celou cestu vytáhli z batohu stan. Ještě jsem chvilku po půl jedné udělal několik fotek západu a zároveň východu slunce a pak jsme se již mohli zavrtat ve stanu a poslouchat šumění moře.

17. 7. 2017 Výlet za Velrybami

Dočetli jsme se, že z městečka Andenes na samém severu ostrova Andøya se prý dá podniknout plavba za pozorováním velryb. Řekli jsme si, že když už jsme tady, něco takového nám přeci nesmí uniknout. Měli jsme trochu času a padlo rozhodnutí, že nepojedeme do Andenes po hlavní silnici, ale vezmeme to po druhé straně ostrova. Byl to dobrý nápad. Narazili jsme tam na krásnou pláž pod horami s přírodním molem vytvořeným z podemletých zerodovaných skal. Chvilku jsme tam poskakovali po kamenech a užívali si moře, i když jen pohledem a poslechem, na koupání to zrovna nebylo.

Pláže ostrova Andoya
Pláže ostrova Andøya

Kolem poledne jsme zastavili na parkovišti před společností, která pořádá plavby za velrybami. Zaregistrovali jsme se a vyrazili na prohlídku místního muzea. Vyprávěli nám hlavně o velrybách. Jak putují, loví potravu a jak je hledají lodě pomocí poslouchání velrybího sonaru. Po prohlídce přišla zpráva, že předchozí skupina je stále ještě na moři a musíme tedy počkat. To nám nevadilo, využili jsme tuhle chvilku na svačinu a návštěvu obchůdku se suvenýry. Jituška si odtud odnesla maličkou ploutev na řetízek za krk a já hezké tričko s různými velrybami. Loď konečně dorazila. Nastoupili jsme na palubu a vyslechli krátké bezpečnostní školení. Zarachotila kotva a břeh se pomalu začal vzdalovat. Hory na ostrově Andøya byly menší a menší. I jejich barva se postupně měnila na mlhavě modrou. Moře bylo zpočátku klidné, ale po chvíli to začalo houpat. Vylezli jsme na příď a pozorovali širou modř před námi. Vlny se zvyšovaly, příď se zvedala a zase klesala. V ten moment mi to došlo: „Co dělám na lodi, když je mi blbě i v autobusu?“ Už bylo ale pozdě. Nevolnost přišla až neuvěřitelně rychle. Z posledních sil jsem seběhl doprostřed lodě a vylovil papírový sáček…

Ostrov Andoya z moře
Ostrov Andoya z moře

Od té chvíle to se mnou šlo od deseti k pěti. Jeden papírový sáček totiž nestačil. Jituška mi u posádky sehnala několik dalších a k tomu zázvorové bonbóny, které by měly od nevolnosti pomoci. Po druhém sáčku mě navštívil náš velrybí průvodce. „Dívej se na horizont a nespouštěj z něj oči.“ řekl mi. Činil jsem, jak řekl a postupně plnil další sáčky. Co bylo horší, pořád jsme nezachytili ani stopu po velrybách, a tak loď plula dál a dál od pobřeží do ještě větších vln. Po několika hodinách utrpení jsem na chvilku usnul Jitušce na rameni, ale spánek mi moc nepomohl. Probudil jsem se zmrzlý a dožadoval se dalších papírových sáčků. „Nechceš jít dovnitř do tepla?“ zeptala se Jituška. „To ne, tam mi bude ještě víc blbě.“ odpověděl jsem a hypnotizoval horizont.

„Kosatky! Kosatky!“ volali lidé po palubě. „Hurá, našli jsme je, pojedeme zpátky!“ myslel jsem si já. Jituška šla na příď pozorovat tyto úchvatné mořské tvory. Kosatky se po chvilce přesunuli i k boku lodi a v tom přišla moje chvíle. Stačilo popojít metr a půl k zábradlí a uvidím je zblízka! Sebral jsem veškeré síly, vstal, udělal dva kroky k zábradlí a asi patnáct vteřin pozoroval kosatky, jak si to plavou kolem nás. Byla to nádhera, ale mořská nemoc mě přemohla, svalil jsem se zpátky na lavici a vylovil další sáček. Když jsem se třásl zimou, usoudil jsem, že je ta správná chvíle jít dovnitř do tepla. Dovlekl jsem se ke dveřím, vstoupil dovnitř, kde bylo hezky teplo a svalil se na lavici uprostřed. Najednou jsem zjistil, že když člověk leží přímo uprostřed lodi, houpání ho jen mírně naklání ze strany na stranu, ale nic moc víc se neděje. Zavírala se mi víčka, když v tom jsem slyšel zepředu nadšený křik. Přišel za mnou jeden z průvodců a zeptal se, jestli se nechci jít podívat na vorvaně. Odpověděl jsem, že jsem viděl kosatky, jsem spokojený a na víc nemám sílu. Pak jsem zavřel oči a konečně usnul. Po chvilce se ke mně připojila Jituška a celou cestu zpět jsme v klidu podřimovali. Musím jí a celé posádce poděkovat, starali se o mě, nosili mi papírové sáčky a zázvorové bonbony.

Když jsme kolem půlnoci, po osmihodinové plavbě vystoupili na břeh, byl jsem asi nejšťastnější z celé posádky. Krásně jsem se nadýchal vzduchu a užíval si, že se nic nehoupe. Zašli jsme se ještě podívat na molo a pozorovali půlnoční slunce, které se dotýkalo oceánu na horizontu. Probleskovalo přes vzdálené mráčky a najednou se zdál celý svět mnohem krásnější. Když jsem nabral trochu sil, popojeli jsme autem kousek za město a tam jsme narazili na malé prašné parkoviště kousek od cesty uprostřed nádherné louky plné bílého chmýří. Hned vedle louky bylo jezero, za ním se tyčily poslední skály ostrova Andøya. Kolem nás se páslo stádo ovcí. Ulehli jsme do auta a spali, jako zabití.

Na takovýchto trápeních během cesty je nejhezčí to, že za pár dní se z nich stanou veselé historky, které pak člověk ještě dlouho s nadšením vypráví. Přeci jen jsem se ale trochu poučil. Když jsme o půl roku později plánovali cestu na Island, mimo jiné jsme narazili na společnost, která nabízela plavby za velrybami. Znělo to velmi lákavě a rád bych tyto tvory ještě viděl, ale nakonec jsme jen zavzpomínali na Norsko, zasmáli se a webové stránky společnosti zase zavřeli.

Pokračovat na další díl

Autor