Gruzie – Cesta do hor (1)
V roce 2018 vycházely hezky svátky v květnu. Oba dva na úterý. Vzal jsem si tedy volno na pondělky a měl jsem tak dva čtyřdenní bloky. To se úplně nabízelo na nějaký hezký výlet… nebo dva. První prodloužený víkend jsme s Jituškou využili ke krátkému výletu do západního Norska. Ten druhý měla být Jituška původně v práci a já přemýšlel, co budu dělat. Občas jsem koukl i na letenky, jestli tam není něco zajímavého. Bylo. Z Vratislavi do Gruzínského Kutaisi. Lákalo mě vidět Kavkaz, a tak jsem letenky koupil. Jitušce nakonec povolili volno také. Zaradovali jsme se, že poletíme spolu a ihned koupili další letenku.
V pátek 4. 5. večer jsme nasedli do nočního autobusu směr Vratislav. Bylo tam dost stísněné místo. Nějak jsme se tam sice složili, ale kdovíjaké spaní to nebylo.
5. 5. 2018 Cesta do hor
Kolem půl druhé ráno jsme byli ve Vratislavi. Spoj na letiště odjížděl až za hodinu a půl. Asi bychom ten let stihli, ale raději jsme se svezli Uberem. Na letišti jsme si připravili takový malý piknik. Rozbalili jsme deku, snídani a natáhli se pod malý okrasný stromek v odletové hale. Jak jsme čekali, na letišti přibývalo opilých lidí a ano… samozřejmě, že všichni letěli s námi. Slyšel jsem, že Gruzínci hodně pijí, ale tohle jsem nečekal. Při čekání jsme potkali český pár, který shodou okolností mířil také do Gruzie. Nejen to, oni jeli dokonce stejně jako my do horské vesničky Mestia poblíž Ruských hranic, a ještě k tomu měli rezervaci v tom samém penzionu. Domluvili jsme se, že pojedeme spolu. Z letiště v Kutaisi do Mestie to totiž měla být mnohahodinová cesta a ani jsme nevěděli, jestli pojede nějaký autobus.
V letadle se mísily pachy okolních opilých cestujících a letušky dokonce přistoupily k zabavování lahví těm, kteří zkoušeli pít za letu. Krátce před přistáním jsme z okénka spatřili vysoké vrcholky Kavkazu. “Nádhera, už abychom tam byli”, pomyslel jsem si. První, co jsme pocítili po vystoupení z letadla, bylo horko. Horko a dusno. Kutaisi leží zhruba na úrovni Říma, takže v květnu už tam slunce hřálo na plné obrátky. Razítko do pasu, směnit peníze a hurá poznávat tuto zemi. Ještě jsme si koupili za 7 Lari (asi 55 Kč) místní sim kartu s 2 GB dat, ale bohužel jsme internet v mobilu nezprovoznili.
Jiná kultura na nás dýchla v momentě, kdy jsme začali řešit přepravu do Mestie. Na informacích nám jen řekli, že prý můžeme Maršrutkou (něco na způsob minibusu) do Zugdidi a odtud prý možná pojede nějaká do Mestie a možná také nepojede. Pravidelně jezdí přímý spoj jen ráno a ten už byl pryč. Co se týče spoje do Zugdidi, prý máme čekat pod přístřeškem naproti letišti, než něco pojede. Vyšli jsme tedy před letištní halu. Ihned se kolem nás seběhla skupinka taxikářů. Mám stále podezření, že žádnou licenci nemají. Začali nám nabízet cestu do Mestie za 200 €. To byla velká pálka. Dle Lonely Planet by nás maršrutka (místní minibus) měla stát asi 30 Lari na osobu (což je nějakých 10 €). Dlouho jsme se s taxikáři dohadovali, a nakonec jsme se dostali až na cenu 80 Lari do Zugdidi. Odtud podle nich měla maršrutka určitě jet. Nechali jsme se ukecat a vyrazili do Zugdidi, ve čtyřech už ta částka nebyla tak zlá.
Mapa naší cesty po Gruzii
Musím říct, že jsem byl z Gruzínského stylu řízení z počátku vyděšený. Řidič moc nedbal na bezpečnost, ani pásy mu v autě nefungovaly. Hodně nahlas na nás valil informace v ruštině s občasným anglickým slovíčkem. Já jsem se snažil vzpomenout si na všechno, co jsem pochytil z krátkého kurzu ruštiny na škole. Před námi jelo pomalé auto. Náš řidič ho předjel bez ohledu na protijedoucí vozidla, zatroubil, zastavil a stočil okénko. Řidič pomalého auta zastavil vedle a začali se zuřivě hádat. Při tom mírně popojížděli, ale nakonec naštvaně mávli rukou a jeli jsme dál. Na silnici se objevovalo také spoustu krav. Chovají je tam ve velkém množství, na volno a ony se procházejí po silnici dle libosti. Řidiči ale vůbec nezpomalují, když se jim vyhýbají. Míjejí je úplně těsně rychlostí kolem osmdesáti kilometrů v hodině. Také s oblibou telefonují za jízdy. No… spíše křičí do telefonu.
Řidič nám z ničeho nic nabídl, že sežene taxi ze Zugdidi do Mestie za 50 €. Řekl jsem, že to probereme. Řidič nás ale nechtěl nechat moc váhat a křičel: “Maršrutka? Maršrutka? No! Taxi! Taxi! Fast! Maršrutka, četýre, tridsať euro, taxi padiesiať euro, fast, no stop!” Nakonec jsme po dlouhém uvažování na nabídku kývli. Řidič zuřivě telefonoval asi deseti lidem, pak se na nás otočil a zeptal se: „Čača?“ Jakmile jsme si vzpomněli, že jde o místní název pro jakousi domácí silnou pálenku, raději jsme odmítli.
Uprostřed ničeho najednou náš řidič zastavil na benzínce. Řekl nám „Zděs, pjaťnadcať minut, taxi.“ To se nám nelíbilo. Trvali jsme na tom, že alespoň počká s námi. Zanedlouho opravdu přijel další vůz. Zalil nás studený pot. To auto byl téměř vrak a mělo dokonce rozbité přední sklo. Na zadních sedačkách už ale měl náš další řidič nové a musel ho nacpat do kufru, abychom se vešli. Začal z nás tahat 20 Lari, že prý nemá na benzín, potřebujeme dojet jen zbytek cesty do Zugdidi a tam bude lepší auto. „Charošaja mašina!“, ujišťovali nás oba řidiči. Co se dalo dělat, dali jsme mu 20 Lari s tím, že zbytek zaplatíme až v Mestii. Nasedli jsme a vyrazili. Všichni jsme byli ze stavu auta trochu nervózní, až na Jitušku, ta řekla, že je přes sklo pořád vidět a není to tedy nijak zlé. To samé si asi mysleli i policisté, které jsme minuli a ani se neobtěžovali nás zastavit.
Tenhle nový řidič byl trochu méně hlasitý a jeho styl jízdy byl také maličko umírněnější. I když pořád na nás dost šílený. Asi po deseti minutách zalovil v kastlíku, vytáhnul flašku a zvolal: „Čača?“ Opět jsme odmítli. Bojím se, že by si dal vesele s námi, kdybychom chtěli. Pak nám vyprávěl, že právě cestou do Mestie mu spadl kámen na auto, a proto má rozbité sklo.
Zanedlouho jela proti malá Maršrutka. Řidiči na sebe zamávali a zastavili u krajnice. Šli se nad něčím chvíli dohadovat a pak nám oznámili, že se máme prohodit s turisty, co se vezli ve druhém vozidle. Moc jsme neváhali. Jen jsme si potvrdili, že cena stále platí a nadšeně přestoupili do Maršrutky, která měla všechna okna a na některých sedadlech dokonce i pásy. Řidič vyjel a nadšeně zvolal: „Taxi? Taxi? No! Maršrutka! Maršrutka charašo!“
Tenhle řidič byl hodně upovídaný, ale nekřičel tak nahlas. Vyprávěl, že má kamaráda v Čechách, který jezdí do Mestie na lyže. Vezl nás klasickým Gruzínským stylem, troubení, předjíždění, vyhýbání se krávám, prasatům a koním, co byly na cestě. V Zugdidi přistoupil starší pán a začal přese mě mluvit na řidiče. Jak byl upovídaný, tak byl i hlasitý. Po celý zbytek cesty jsem měl přísun hluku, kterému jsem nerozuměl.
Na silnicích jsme viděli leccos. Od šíleného předjíždění po auto ve stavu šrotu, které nemá kapotu, přední nárazník a blatníky, jeví známky těžké bouračky a zdá se, že z něj, co chvíli kus odpadne. Nabrali jsme ještě další partu turistů a zvolna začali stoupat do hor. Výhledy byly nádherné. Pod námi byla řeka a kolem vyšší a vyšší skály. Zastavili jsme u restaurace nad přehradou. Prý pauza na oběd. Už byly asi dvě hodiny. Po sedmnácti hodinách na cestě jsme posezení u jídla uvítali. Dali jsme si Chačapuri, místní sýrový koláč, a k tomu salát. Taxikář se nás snažil ukecat na čaču, ale odolali jsme.
Po jídle se počasí začalo prudce zhoršovat. Zvednul se vítr a spustil slejvák. Cestu nám zahradil spadlý strom. Vyskákali jsme z auta a vydali se ho odklízet. Jak jsme táhli strom ke kraji cesty, všiml jsem si, že už jsme byli na krajnici, pod námi byl sráz a řidič visel nad asi desetimetrovou strží. Držel se jen tenké větve, ale pořád táhnul dál. Naštěstí přestal na poslední chvíli, zvolal „Czechia strong, charašo!“ a utíkal zpět k autu, nad které se podezřele nakláněl další strom. Jeli jsme dál.
Řidič mi ještě dal na sebe kontakt, kdyby náhodou kvůli počasí v pondělí neletělo malé letadýlko, se kterým jsme chtěli zpět do Kutaisi. Vylovil telefon, otevřel Facebook, přidal si mne a k tomu mi ukazoval fotky. Do toho samozřejmě řídil po horské silničce, vyhýbal se dobytku a protijedoucím autům. Poslední desítky kilometrů na mě dolehla únava z nočního letu. Trochu jsem klimbal a chvílemi pospával. Málem jsem spadl na řidiče, ale ten se jen smál. Dorazili jsme do Mestie. Vzduch tu byl příjemně chladný a čistý, takový horský. Cesta z letiště nakonec trvala asi šest a půl hodiny.
Vrhli jsme se na nákup místního jídla. Sehnali jsme domácí tvarohový sýr a chlebové placky. Oboje bylo vynikající. Ubytování jsme měli zamluvené v penzionu, který doporučovali na Lonely Planet a měl dobré recenze i na Booking.com. Bylo to moc hezké místo a paní majitelka dokonce uměla dobře anglicky. Na chvilku jsme padli do postele. Po necelé hodince se nám podařilo vzbudit a zamířili jsme na večeři. Vařili ji přímo v penzionu a byla naprosto úžasná! Skvělý výběr i vegetariánských pokrmů. U fazolí jsme objevili jistou podobnost s kořením, které bylo v salátu, co jsme měli k obědu. Dozvěděli jsme se, že se jedná o místní směs zvanou Svanská sůl.
Na závěr sobotního cestování doplním dva nezměněné záznamy z cestovního deníku:
- Toaleťák nemá vnitřní ruličku.
- Nefungují tu fronty. Stoupnu si intuitivně do řady ve slušné vzdálenosti, abych nerušil, a další se ihned zařadí přede mne rovnou k přepážce.
