13. 12. 2017 Přílet do večerního Istanbulu

K cestě do Istanbulu nás přimělo několik věcí: levné letenky, doporučení od kolegů z práce a také to, že se mělo jednat o naší první cestu do muslimské země a do Asie. Využil jsem zbylé dny dovolené a Jituška si naopak domluvila nástup do nové práce až po příletu. Pořídili jsme levné letenky i ubytování. Nejspíš díky tomu, že nebyla zrovna sezóna. V den odletu jsme si sbalili malé batůžky a hurá do Turecka! Po klidném večerním letu jsme přistáli na letišti Sabiha Gokcen na okraji asijské části města. Razítko do pasu jsme dostali během chvilky a vydali se autobusem přímo do bohémské čtvrti Taksim, kde jsme měli zamluvený hotel.

Ihned po výstupu na náměstí Taksim Square na nás dýchla taková trochu jiná atmosféra. Samotné náměstí i rušná ulice Istiklal Caddesi byly plné nočního ruchu – stánky s občerstvením, pečené kaštany, pouliční umělci. Spíš to tu připomínalo rušnou ulici západní Evropy než Turecko. V malém bistru jsem se zastavili na večeři – dali jsme si Kumpír. Jedná se o velkou bramboru plněnou v podstatě vším, čím to bylo možné od zeleniny po majonézu, salát a sýr. Bylo to dobré, ale ne zrovna lehké jídlo. Pokračovali jsme tedy na hotel, který ležel jen kousek od Galatské věže. Vstoupili jsme dovnitř a přivítala nás příjemná obsluha. Ihned nám nabídli lepší pokoj s tím, že jiný zrovna nemají a že bychom jim mohli na oplátku dát dobré hodnocení na Booking.com.

Ještě se nám nechtělo spát. Chtěli jsme poznávat taje tohoto magického města, a tak jsme se kolem jedenácté vydali dolů k moři. Cestou jsme na druhém břehu zpozorovali obrovskou mešitu sultána Sulejmana, která se tyčila nad okolní stavby a zářila žlutavým světlem. Jituška přišla s nápadem, že bychom se tam mohli zajít podívat. Nevypadalo to daleko. Vydali jsme se přes tramvajový most vstříc starému městu. Krátce za mostem jsme se dle navigace vydali nejkratší cestou nahoru k mešitě. Město se rázem úplně proměnilo. Místo širokých bulvárů v evropském stylu jsme najednou procházeli úzkými opuštěnými uličkami z různě poslepovaných vysokých domků s elektrickým vedením zapojeným takovým způsobem, že nad tím zůstával rozum stát. Okolí bylo najednou špinavější, temnější a začali jsme si připadat trochu nesví. Kolem projížděl taxík a řidič na nás z okénka zavolal, jestli nechceme někam odvézt. Byli jsme ale kousek od mešity, tak jsem jen zakroutil hlavou a pokračovali jsme nahoru. Konečně jsme se vymotali z úzkých uliček a před námi se objevila nádherná monumentální mešita sultána Sulejmana. Prošli jsme se kolem, podívali se z kopečka dolů na město a usoudili, že už je asi načase zamířit zpět na hotel.

Cestou zpět jsme již nechtěli jít těmi temnými uličkami, a tak jsme zamířili směrem ke Galatskému mostu přes Egyptský trh s kořením (samozřejmě zavřený touhle dobou). I tato trasa vypadala krátce po půlnoci podezřele a trochu děsivě, ale netrvalo dlouho a byli jsme u mostu.

Otevřel se nám zajímavý pohled. Na okraji, u zábradlí, stálo spoustu rybářů a z výšky chytali malé rybky. Nejen, že takto lovili, oni si dokonce přímo na chodníku dělali ohníčky v hrncích, pálili staré palety a další harampádí. Prošli jsme kolem nich zpět do nového města a vydali se ještě podívat na Galatskou věž. Na druhé straně se město opět proměnilo. Ulice byly najednou ve stylu, který připomínal Evropská města a nebyly tak prázdné, jako ve starém městě. Říká se, že čtvrti Taksim a Beyoğlu jsou jakýmsi centrem pro všechny umělce, hudebníky, bohémsky smýšlející lidi a také turisty. V těchto čtvrtích nového město je noční život snad nepřetržitý. Galatská věž – původně Byzantská obranná věž ze čtrnáctého století – byla nádherně nasvícená. I přesto, že jsme nešli nahoru, stálo za to se na ní podívat. Odtud jsme to měli už jen kousek na hotel, kde jsme ještě dlouho přemítali nad dojmy z tohoto magického města mnoha tváří.

14. 12. Staré město takřka bez front

Druhý den ráno jsme vyrazili navštívit ikonu Istanbulu – chrám Hagia Sophia (turecky Ayasofya). Jedná se o původně byzantský křesťanský chrám ze šestého století. O necelé tisíciletí později byl přeměněn na mešitu, ale před téměř sto lety byl sekularizován a dnes slouží jako muzeum.

Vydali jsme se nejkratší cestou ke Galatskému mostu a procházeli hezkými úzkými uličkami, které se po dlouhé noci zvolna probouzely k životu. Po chvíli jsme byli u něj a nestačili jsme zírat. V noci se nám zdálo, že tam je hodně rybářů, ale ve dne jich tam musely být stovky, ne-li tisíce. U zábradlí snad nebylo volného místa a další podnikaví Turci toho ihned využívali. Na mostě seděl například starší pán, který měl s sebou přenosná plechová kamínka. Topil malými kousky dřeva a vařil čaj nebo kávu, kterou pak prodával rybářům u zábradlí. Kolem se pohybovali další podnikavci s vodou, občerstvením a vším možným, co rybáři mohli potřebovat. Později jsme se dozvěděli, že ryby rovnou prodávají do restaurací, které jsou v dolním patře mostu. Když si tedy člověk sedne dole v restauraci, přímo nad ním loví rybáři a jediné, co je vidět, jsou rybky, které se vynořují z vody a míří kamsi do nebe. Udiveni jsme pokračovali do starého města navštívit jeden z nejznámějších chrámů.

Hagia Sophia

Když jsme se pomalu blížili k Hagii Sophii, čekali jsme, že to bude impozantní stavba. Už zvenku se jevila jako obrovitánský chrám. Po krátké společné fotce jsme se vydali dovnitř. Samozřejmě se nám podařilo úspěšně minout vchod a běhali jsme kolem podle jakýchsi šipek, které moc nepomáhaly. Tohle se turistům v létě nejspíš nestane, od vchodu se totiž potáhne dlouhá fronta, kterou prostě nepřehlédnete. V zimě je to ale jiné. Turistů je v Istanbulu málo a zahraničních ještě méně. Žádná fronta k chrámu tedy nevedla a my jsme se nakonec museli zeptat, kde že je ten vchod. Samozřejmě byl na logickém místě a doteď nechápu, jak jsme si ho mohli nevšimnout. Za ním jsme si koupili rovnou Muzeum pass, který nás opravňoval k návštěvě více památek a šli jsme dovnitř.

Jestliže zvenku vypadala stavba úchvatně, zevnitř byla přímo monumentální. Něco takového jsem opravdu nečekal. U mě to předčilo dokonce i Milánský dóm a baziliku ve Vatikáně. Uprostřed chrámu za námi přiběhl mladý turecký kluk. „Foto! Foto!“ Mysleli jsme, že chce, abychom ho vyfotili s kamarády, ale on se chtěl vyfotit s námi, což jsme po troše zmatku a přesunů pochopili. Fotka se povedla a my jsme dál prohlíželi interiér. Zaujalo mě, že po dobytí si Turci ponechali křesťanské malby i mozaiky a jen doplnili své vlastní symboly. Panna Maria společně s anděly jsou tak obklopeni slovy v arabštině a myslím, že to přesně vystihuje multikulturní povahu celého Istanbulu. V horním patře jsme ještě prohlédli krásné mozaiky z byzantské doby a podívali se na runy. Zanechali je zde Vikingové sloužící jako stráž. Vtipné je, že tyto runy nemají žádný valný význam. Strážci zde jen napsali cosi jako „Byl jsem zde, podpis“.

Po Hagii Sophii jsme vyrazili navštívit modrou mešitu hned naproti. Je to také nádherná stavba s úchvatnými mozaikami uvnitř, ale nemáme odtud žádnou fotku, protože mešita byla plná obrovských lustrů. Ty byly pověšeny na lanech až ze stropu a mně se nějak nepodařilo udělat hezký záběr. Cestou odtud nás zastavil chlapík, který nám tvrdil, že tudy jít nemáme, ať jdeme s ním. Původně jsme mysleli, že jde o nějakého místního hlídače, který usměrňuje turisty, ale ukázalo se, že nás vede do svého obchodu. Byl to obchod se šperky a prodavač se horlivě snažil, aby se Jitušce nějaký zalíbil. Dostali jsme čaj a probírali různé náušnice. Náhrdelník Jituška odmítla s tím, že je nerada nosí. To bylo pro prodavače nepochopitelné, ale po chvíli se s tím smířil a zůstal u náušnic. Nakonec jsme jedny vybrali, ale ukázalo se, že cenovka byla uvedená v lirách za gram, a ne za celou náušnici a stála tedy přes 2000 Kč. To bylo přeci jen příliš. Omylem se mi povedlo usmlouvat asi na 1700, ale i tak to bylo vysoko nad to, co bychom zaplatili. Prodavač se ještě pokoušel nabízet šátky, ale Jituška mě nakonec vytáhla ven, aby ukončila agónii. Přeci jen pro nás, nepolíbené tureckým stylem obchodu, to byl trochu šok. Prošli jsme několik ulic a zastavili u zahrádky hezké restaurace. Hned se nás chytl číšník a popisoval, co mají dobrého a jak uděláme dobře, když se tam najíme. Musím uznat, že měl pravdu. Oběd tam byl vynikající, a ještě dlouho jsme tam seděli a pozvolna se srovnávali s jinou kulturou.

Modrá mešita

Odpoledne jsme zamířili do velké cisterny Yerebatan. Podzemní stavby z Byzantské doby, která sloužila jako zásobárna vody, a dokonce i jako místo, kde se lidé setkávali. Strop drží obrovské množství sloupů získaných nejspíše z různých antických památek. Jedná se totiž o směs všelijakých architektonických stylů. Některé kratší sloupy jsou dokonce podepřené hlavami medúz, u kterých nejspíš nikoho netrápilo, že leží na boku a vzhůru nohama.

Pokračovali jsme na velký Bazaar, kde jsme jen rychle šli a kroutili hlavami, že nic nechceme. Přeci jen jsme tu byli krátce a neměli jsme odvahu něco kupovat. Bylo jasné, že by nás pořádně natáhli. Připadali jsme si trochu jako v bludišti, ale nakonec jsme se vymotali nedaleko Sulejmanovy mešity a zkusili jsme ji tedy navštívit podruhé. Přišli jsme samozřejmě chvilku po zavíračce. Alespoň přilehlý park byl ale stále otevřen, a tak jsme si užili krásné výhledy na město a procházku po okolí. Večer se nám podařilo navštívit Valenský akvadukt, který pochází ještě z dob starého Říma. Cestou jsme prošli několika úzkými uličkami, kde lidé jen tak posedávali, popíjeli čaj, kávu a děti pobíhaly mezi různým harampádím. Byli jsme po celém dni dost unavení, a tak jsme odtud zamířili na hotel si pořádně odpočinout.

Pokračovat na další díl

Autor