19. 10. 2017 Pojedeme do bouře?

Ani já, ani Jituška jsme dosud nebyli v Irsku a oba nás tahle země lákala. Když jsme narazili na levné letenky přímo z Prahy do Dublinu na říjnový prodloužený víkend, měli jsme jasno. Na nic jsem nečekal a koupil je. Vypůjčení auta vycházelo také poměrně příznivě. Chtěli jsme navštívit západní pobřeží, a i kvůli krátkému času, který jsme měli v Irsku strávit, to byla nejlepší volba.

Krátce před odletem jsme se ale dozvěděli, že v Irsku řádí hurikán Ophelia. Statisíce lidí bez proudu, obrovská vichřice a podobné děsivé zprávy. Ve středu bouře ustala. Věděli jsme, že média obvykle přehání, a tak jsme výlet nezrušili. Trochu nás znepokojovala další očekávaná bouře, Brian, která měla přijít během naší návštěvy. Dle předpovědi měla ale být menší a ani se nejevilo, že by se plánovalo zrušení letů. Hurá do Irska, řekli jsme si. Ve čtvrtek 19. října jsem šel ráno do práce, po obědě vzal malý batoh a zamířil rovnou na letiště, kde už čekala Jituška.

Let proběhl v pořádku a ihned po přistání jsme zamířili do autopůjčovny. Neměl jsem kreditní kartu, a tak jsem nakonec dokoupil i plné pojištění, abych snížil tu děsivou zálohu. Trochu nervózně jsem se optal, jak je těžké řídit najednou na druhé straně silnice, ale pán jen mávl rukou, že prý budeme v pohodě. Ještě jsem se dotázal na nějaké zvláštnosti nebo neobvyklé předpisy. Pán se zamyslel a začal vysvětlovat, že tu prý mají některé křižovatky do kruhu. Zastavil jsem ho s tím, že i my máme kruhové objezdy a jediná záludnost tedy zůstala, že jsou v obráceném směru. Cestou k vozu jsem více a více přemýšlel nad tím, co všechno bude v autě obráceně. Věděl jsem, že mají volant na druhé straně, ale bál jsem se, aby nebyly prohozené i pedály. Plést si plyn se spojkou by mohlo vést k nemilým událostem. Dorazili jsme na parkoviště, odemkli auto, uf, pedály jsou správně. Můžeme jet!

Mapa cesty po Irsku v říjnu 2017

Cesta po druhé straně silnice byla sice trochu zvláštní, ale dalo se na ní zvyknout a člověka ujišťovala velká nálepka na čelním skle „DRŽTE SE VLEVO“. Navíc hned od letiště jsme jeli docela dlouho po dálnici a tam se stačí držet v pruhu. Po pár hodinách jízdy už to člověku skoro ani nepřijde. Narazil jsem jen na dvě záludnosti. První je vyjíždění z parkoviště nebo křižovatky, kde jsem se automaticky zařadil do pravého pruhu a divil se, proč jedou lidi proti mně. Druhou je řazení. Řadící páka je totiž nalevo a když ze zvyku použijete pravou rukou, šáhnete tak akorát do přihrádky ve dveřích.

Kolem půl desáté jsme dorazili na ubytování ve městečku Gort na západě Irska. Ještě jsme měli trochu energie a vydali jsme se tedy do centra nakoupit jídlo. Cestou jsme narazili na místní hostinec. Vypadalo to tam úplně jako ve filmech o Irsku. Malá, temná hospůdka, kde popíjí štamgasti, zdobená obrovským množstvím různých starožitností. Dali jsme si malého Guinesse, trochu nasáli místní atmosféru a příjemně unavení zamířili zpět na hotel do postýlek.

20. 10. 2017 Krásy západního Irska před bouří

Ráno jsme posnídali, nasedli do auta a vyjeli směrem k pobřeží. Dle předpovědi počasí se měl odpoledne zvedat vítr, do toho měl přijít déšť a druhý den ráno měla dorazit bouře Brian v plné síle. Chtěli jsme toho tedy stihnout co nejvíce, než se budeme muset schovat. Nejprve jsme zamířili do oblasti Burren, což je podivné nehostinné místo s rozpraskaným vápencovým povrchem. Jeli jsme jen několik málo minut a všimli jsme si v dálce polorozbořeného opatství. Nedalo nám to a ihned jsme tam odbočili. Úplnou náhodou jsme dojeli ke Kilmacduagh Monastery, pocházejícího pravděpodobně už ze sedmého století. Prohlédli jsme si zachovalé zdi domů a vysokou věž, která prý sloužila jako útočiště před Vikingskými nájezdy.

Kilmacduagh Monastery
Kilmacduagh Monastery

Po tomto hezkém překvapení jsme pokračovali do oblasti Burren. Zaparkovali jsme auto a vydali se mezi krásnými kamennými zídkami do kopce. Takovýchto zdí mají v Irsku na venkově spoustu. Většinou se jedná jen o navršené balvany, které časem začnou prorůstat rostlinami. Celá zeď působí velmi přírodně a ani nijak nezasahuje do krajiny. Vypadá, jako by tam patřila.

Procházeli jsme kolem krásného jezera, které bylo po předchozích deštích trochu vylité z břehů. Minuli jsme stádo krav, pasoucích se v kopcích, až jsme nakonec vystoupali na Mullaghmore Top. Byly odtud nádherné výhledy po okolí. Úplně nás fascinoval ráz celé krajiny. Vypadalo to, jako bychom byli na měsíci, kde ale někdo zasadil trávu a ta pomalu začíná prorůstat holými skalami. Vzdálenější kopečky až nápadně připomínaly našlehanou polevu na nějakém hodně sladkém cukroví. Na chvilku jsme se na tomhle magickém místě zastavili. Posvačili jsme malou tyčinku a procházeli se po vrcholu. Zvedající se vítr ale začínal zvěstovat změnu počasí. Předpověď v telefonu s ním souhlasila a tvrdila, že už brzy začne pršet. Vyfotili jsme tam našeho cestovního společníka, plyšového Mumínka, kterého s sebou vozíme už od Norska a dali se na sestup dolů. Vyšlo to úplně akorát. Když jsme přicházeli k autu, začínalo pršet.

Namířili jsme k Mohérským útesům, jednomu z nejznámějších míst v Irsku. Během jízdy jsme pozorovali, jak zesiluje vítr a déšť. Když jsme dorazili, byl už pořádný slejvák, a navíc díky větru pršelo z boku. S tím naše pláštěnky tolik nepočítaly. Když jsem viděl tu činu, pláštěnku jsem rovnou nechal v autě. „Stejně budu promáčený skrz na skrz, tohle už nic nezachrání“, říkal jsem. Jituška si pláštěnku nechala. Sice musela bojovat s větrem, který se ji urputně snažil sebrat, ale myslím, že se alespoň před nějakou tou vodou uchránila. Prorazili jsme si cestu až k vyhlídce na útesy tyčící se nad Atlantickým oceánem. Počasí se dokonce na krátkou chvíli umírnilo, takže jsem mohl udělat fotku a pokochat se výhledem. Pak ale přišel takový vítr, že jsme se při chůzi museli držet zábradlí. Zkoušel jsem vyskočit na místě a vítr mě poponesl asi o půl metru, než jsem dopadl na zem. Bylo na čase se schovat. Zalezli jsme do turistické restaurace u útesů a dali si tam oběd, abychom se trochu ohřáli. Odtud jsme rychle přeběhli k autu, zapnuli topení a za hukotu stěračů ujížděli od moře.

Mohérské útesy
Mohérské útesy

Dál do vnitrozemí bylo počasí trochu umírněnější a mohli jsme si tedy prohlédnout i starodávnou hrobku z Neolitu – Poulnabrone Dolmen. Nakonec jsme se ještě pokusili navštívit hrad Dunguaire, ale bohužel byl zavřený. Promáčení a zmrzlí jsme se opět vrátili do auta a jeli zpět na ubytování do města Gort. Tam jsme zalezli do pokoje, dali sušit všechny věci a z oken pozorovali, jak se blíží bouře. K ránu nás budil hřmot silného větru s deštěm, ale v teple a v posteli nás to vůbec netrápilo.

21. 10. 2017 Monument Newgrange a Dublin

Když jsme vstali asi kolem půl osmé ráno, venku stále ještě vydatně lilo a foukal slabší vítr. Moc jsme se tedy nezdržovali a vyrazili rovnou na východ ostrova, kde mělo být o trochu lepší počasí. Po celý přejezd ostrova se stěrače nezastavily, ale když jsme přijížděli do městečka Slane, déšť ustal. Naším prvním cílem byl místní hrad, ale ten nebyl otevřený. Přesunuli jsme se o kousek dál na tzv. Hill of Slane. Ruiny opatství na malém kopečku kousek nad městem. Stál tam rozbořený kostel, hřbitov a naproti pozůstatky obytné budovy. Zvláštní bylo, že se hřbitov rozrostl i přímo dovnitř kostela. Mezi ještě stojícími zdmi tak stály hroby. Zaujalo nás také množství zachovalých krbů a komínů ve stavení naproti kostelu.

Po této krátké prohlídce jsme sedli do auta a popojeli k nedaleké starobylé hrobce Newgrange v oblasti Brú na Boinne, která byla postavena asi před pěti tisíci lety. Fascinoval nás um tehdejších stavitelů. Z velkých balvanů sestavili jakýsi chrám, na který pak navršili velké množství zeminy. Dodnes stavba stále stojí, jen je „kopec“ ze strany podepřen nově postavenou zídkou, aby nepodléhal erozi. Překvapivé je i to, že při zimním slunovratu (a nikdy jindy) slunce na krátkou chvilku zasvítí otvorem nad vstupními dveřmi a ozáří celý interiér do zlatavé barvy. Přestože se jedná o známé místo a ženou se sem davy turistů, návštěva rozhodně stojí za to.

Odpoledne se počasí zlepšilo natolik, že se dokonce roztrhaly mraky a vysvitlo slunce. Bouře se prý přesunula kamsi na jih ostrova a my měli krásné „babí léto“. Když se nás po návratu domů ptali, jaké to tam bylo, že ve zprávách povídali o samých orkánech a katastrofách, s radostí jsme ukazovali slunečnou fotografii monumentu Newgrange.

Zbývalo nám navštívit ještě jedno místo. Hlavní město Dublin. Nejdřív jsem byl trochu nervózní z toho, že budu řídit nalevo skrz centrum. Nakonec jsem si ale řekl, že to přece nějak půjde a v sobotu nebude takový provoz. Cesta opravdu proběhla veskrze hladce a auto jsme zaparkovali přímo v centru u řeky. Byl večer a většina zajímavých míst už měla po otevírací době, tak jsme se jen tak procházeli a prohlíželi si město. Zastavili jsme se u katedrály sv. Patrika a zamířili ke slavnému pivovaru Guiness, který nám zavřeli přímo před nosem. Nakonec jsme se na chvilku zastavili v místní restauraci, kde jsme alespoň ochutnali malou sklenici černého piva.

Katedrála sv. Patrika
Katedrála sv. Patrika

Ubytovali jsme se v malém hotýlku u pláže kousek od Dublinu. Pán na recepci byl trochu překvapen z našich zavazadel. Nejprve nás požádal, ať si dojdeme pro kufry, než vyplní nějaké papíry. Řekli jsme mu, že máme jen ty dva malé batůžky na zádech. Nad tím se podivil, že prý cestujeme nějak moc na lehko. Pak už nám jen dal klíče a mohli jsme se ubytovat. Před spaním jsme si ještě dopřáli krátkou procházku po pobřeží.

22. 10. Ranní procházka před odletem

Následující den jsme vstali ještě před východem slunce. Čekalo nás vracení auta, dopolední let domů, a ještě jsme se chtěli projít po té hezké pláži kousek od hotelu. Byl zrovna odliv, nad mořem poletovali rackové a slunce pozvolna rozjasňovalo oblohu. Byli jsme tam úplně sami. Šli jsme pomalu po jemném písku a užívali si tuhle krásnou chvíli. Drobné mráčky na horizontu se rozzářily a za nimi se pozvolna vyhouplo slunce na oblohu. Ještě chvilku jsme tam postáli, pak se zvolna vrátili k autu, zamířili na letiště a domů.

Východ slunce na pláži kousek od Dublinu
Východ slunce na pláži kousek od Dublinu
Autor