Island – Západní fjordy (4)
9. 7. 2018 Klikatá cesta podél fjordů
Ráno konečně přestalo pršet. Vítr byl ale pořád dost silný, i když už ne tolik, jako předchozí den. Zvolna jsme se vyhrabali z auta a pomalu začali balit. Kousek pod námi sklízeli nějací lidé stan. Vytahali kolíky a stan se najednou vznesl do vzduchu. Přeletěl nízká křoví na okraji kempu a kutálel se přes pole a louky do dáli. Běželi ihned za ním a po chvilce se ztratili za obzorem. Nevím, jak to nakonec dopadlo.
Vaření snídaně byl tentokrát opravdový boj. Kemp neměl kuchyňku, jen ocelový pult u dřevěné boudy. Byl ale z jedné strany nekrytý. Vítr tak mohl částečně foukat na vařič i hrnec a úspěšně opět chladit ohřívanou vodu. Mimo to se mu občas podařilo sfouknout i samotný plamen hořáku. Trochu pomáhalo, když jsme před ním stáli, abychom vynahradili chybějící stěnu, ale nestačilo to. Po dlouhé snaze a mnoha opětovných zapalováních se nám konečně podařilo uvařit těstoviny. Najedli jsme se a vyrazili vstříc západním fjordům.
Mapa cesty po západních fjordech
Přesunuli jsme se do Reykhólaru, kde jsme podnikli menší procházku. Pozorovali jsme místní ptactvo a horké potůčky, které tu vyvěraly uprostřed louky. Počasí bylo dost divoké. Sice se trochu oteplilo, asi na 11 stupňů, ale spustil se déšť. Stále foukal silný vítr, a tak samozřejmě pršelo ze stran. Po chvíli se příval padající vody utišil a my jsme se radovali, jak rychle schneme, když na nás fouká. Než jsme ale došli k autu, tak jsme stihli opět promoknout. Abychom si trochu zkrátili čekání na otevírací dobu místního bazénu, zalezli jsme do boudy u veřejných toalet. Uvařili jsme si tam hezky v závětří oběd a pak hurá do horké vody. V bazénu bylo jen několik místních. Mohli jsme si nerušeně plavat a pozorovat okolní hory. Mraky nám utíkaly rychle nad hlavami a na chvíli dokonce svítilo sluníčko.
Odpoledne jsme jeli po klikaté silnici mezi fjordy a najednou uprostřed stálo auto, které mělo převrhnutý přívěs vezoucí kola. Jako by nějaký trol vzal celý vozík a obrátil ho na bok. Zastavili jsme a šli se poptat řidiče, jestli něco nepotřebuje a co se stalo. Prý mu ho převrátil vítr. Přemýšleli jsme, co s tím. Koukal jsem po nějakých telefonních číslech, ale mezitím přijel Islanďan s velkým terénním autem. Zapřáhli vozík za lano a převrátili ho zpět na kola. Pak popojeli ke kraji a zkoumali rozsáhlost poškození. Nebyla možnost, jak bychom jim mohli pomoci, tak jsme se rozloučili a jeli dál.
Krátká túra k jezeru Helluvatn
K večeru jsme dorazili do kempu ve Flókalunduru. Nechtělo se nám ještě spát a zamířili jsme na kratší túru k jezeru Helluvatn. Moc jsme si ji ale neužili. Bylo deštivé počasí a ani my jsme nebyli zrovna v nejlepším rozpoložení. Během celé túry jsme procházeli více méně mlhou a o krásných panoramatech jsme si mohli nechat jen zdát. Až cestou zpátky se nám otevřel hezký výhled na fjord.
V kempu jsme se usadili v maličké vyhřáté kuchyňce a dali se do vaření. Potkali jsme tam dva české cestovatele. Vyrazili prý kolem Islandu stopem. Vyprávěli, že jsou lidé ochotní a rádi je svezou, ale místy jezdí příliš málo aut. Rozhovořili se o počasí. Dle místních bylo to léto prý jedno z nejdeštivějších za dlouhou dobu. Na západních fjordech měli jen několik málo slunečných dní. Vyprávěli, že asi nejnáročnější na stopování po Islandu je nekonečné sušení věcí. Měli prý promáčený i cukr (vyndali z batohu slepenou kostku z původního kilového balení). Tady jsme měli s autem nespornou výhodu. Topení na plné pecky, otevřít okénka (když zrovna moc nepršelo) a věci uschly rychle.
10. 7. 2018 Papuchalci
Následující den na nás ráno čekala koupel v horkém jezírku. Uvařili jsme snídani, rozloučili se s českými cestovateli a vydali jsme se k vodě. Do kamenné prohlubně ve skále hned u moře byl přiveden horký pramen. Naložili jsme se spolu s několika dalšími turisty a rochnili se ve vodě. Tohle bylo na Islandu nádherné. Ať bylo počasí jakékoliv, člověk si mohl zalézt do horké vody a najednou všechno trápení zmizelo. Dlouho jsme se převalovali a pozorovali vlnky v moři opodál.
Odpoledne jsme vyrazili na nejzápadnější bod Islandu. Na útesy Látrabjarg proslulé množstvím papuchalků, kteří tam hnízdí. Nejprve jsme ale narazili na zvláštní místo. Stará loď ponechaná působení přírody stála na pláži kousek od moře. Šli jsme si ji prohlédnout. Byla zrezivělá a zvolna se rozpadala. V trupu již byly velké díry, kterými se dalo nakukovat do hroutícího se podpalubí. Vypadalo to tak trochu apokalypticky a přesto romanticky.
Cesta od lodě k útesům byla náročná. Asfalt brzy skončil a po čase se i pevný štěrk změnil v prašnou cestu kolem útesů plnou spousty děr a hrbolů. Scenérie kolem nás byla ale nádherná. Míjeli jsme nekonečné fjordy, skály, žluté i černé pláže a jen občas jsme potkali auto. Řízení bylo náročné, a tak jsem byl opravdu rád, když jsme po několika hodinách dorazili na místo. Potkali jsme tam ty samé české cestovatele, se kterými jsme se ráno rozloučili. Už prý papuchalky viděli a stopují někoho, kdo pojede zpět. Říkal jsem jim, že v případě nouze je popovezeme, ale museli by být skladní. Naše maličké Hyundai i10 bylo totiž zaplněné našimi batohy, stanem a jídlem. Nakonec to nebylo potřeba. Než jsme se vrátili k autu, byli dávno pryč.
Nezpevněné cesty – Island je velmi řídce osídlen a tomu odpovídá i silniční síť. Asfalt je hlavně na okružní silnici a cestách, která spojují větší města. Mimo to přibývá asfaltek mířících k nejpopulárnějším turistickým atrakcím. Jinak se člověk setká se spoustou štěrku, bahna, písku, prachu a děr. Velká část nezpevněných silnic je přístupná i běžným autem, jako bylo naše Hyundai i10. Člověk nesmí jen na horské a vnitrozemské cesty vyhrazené pro vozidla s pohonem 4×4. Některé z těch “povolených” jsou i přesto pro tak malé auto docela výzvou. Množství děr nebo naopak velkého kamení nás občas donutilo jet třeba hodinu na jedničku či dvojku, zuřivě kličkovat a doufat v asfalt. Situace se nicméně rychle zlepšuje. Díky turistickému ruchu Island horlivě buduje asfaltové silnice a rok co rok je potřeba překreslovat mapu. Cedule s nápisem “Malbik endar” (Konec asfaltu) mi přesto zůstanou dlouho v paměti.
Vyšli jsme na túru podél útesů. Počasí bylo pořád větrné a chvílemi pršelo. Už ale zdaleka nefoukalo ani nelilo tolik, jako uplynulé dny. I se nám oteplilo nad deset stupňů. Hned jak jsme přišli k okraji útesu, seděl tam papuchalk. A cestou byly spousty a spousty dalších. Koukali jsme na ně, fotili jsme je a sledovali. Kromě nich tam byly také Alky. Tisíce a tisíce ptáků hnízdilo na stovky metrů vysokých útesech. Stačilo pohlédnout dolů a člověk spatřil nekonečné hemžení, jak střídavě vylétali od skal nad moře a vraceli se s úlovky zpět. Zvolna jsme stoupali a vzdalovali se od parkoviště. Za chvilku jsme byli úplně sami. Většina turistů došla jen na začátek, vyfotili si papuchalka a jeli zpátky. Původně jsme chtěli jít asi pět kilometrů podél pobřeží, ale procházku jsme nakonec trochu zkrátili. Stoupali jsme totiž k vyhlídce přímo do mraku a tam bychom stejně nic neviděli.
Papuchalci – Island je proslulým hnízdištěm papuchalků. Tihle roztomilí ptáci s barevným zobákem se rádi zabydlují na vysokých útesech a svazích blízko moře, odkud mají potravu. Ve vzduchu se zdají trochu neohrabaní, rychle mávají maličkými křidélky, jako by se tak tak drželi v letu. Jsou to ale mistři potápění. Běžně se potápějí asi na minutu do hloubky kolem deseti metrů, ale byl zaznamenán případ, kdy se papuchalk ponořil do 57 metrů a vydržel 108 sekund pod vodou. Tenhle nádherný pták se stal symbolem Islandu. Ve všech obchodech se suvenýry je nepřeberné množství plyšových papuchalků, magnetek, pohledů a knížek. Látrabjarg je místem, kde je papuchalků nejvíce z celého Islandu, ale žijí i jinde. Viděli jsme je na jižním pobřeží u Víku a na ostrově Heimaey.
Cesta po té prašné cestě zpět byla opět náročná a dlouhá. Krátili jsme si jí posloucháním audioknihy Hobita, na kterou jsme po několika dnech navázali Pánem Prstenů. Ještě jsme si trochu zajeli a navštívili jsme dlouhou pláž Raudisandur. Cestou po stezce mířící k moři na nás nalétávali ptáci hnízdící v okolí. Vždycky přelétli těsně nad hlavou a zakrákali. Snažili jsme se jít opatrně a neopustit turistickou trasu, ale zdá se, že jsme se jim přesto zdáli podezřelí. Jinak to bylo hezké místo, ale zvlášť dlouho jsme se nakonec nezdrželi. Bylo pozdě večer a čekala nás ještě docela dlouhá cesta.
Večer jsme přijeli do kempu v Talknafjörduru. Nebylo tam moc lidí. Tato vesnička totiž leží hodně daleko v podstatě od všeho a je i trochu bokem od silnice do Ísafjörðuru. Postavili jsme stan těsně před tím, než se zase rozpršelo a pak jsme zalezli do útulné, vyhřáté kuchyňky. Vařili jsme večeři a povídali si s českým párem, který objížděl Island v obráceném směru. Dali nám tipy na muzeum velryb, vulkanické muzeum a my jsme jim zase poradili horkou řeku. Vyprávěli o cyklistech, které potkali na cestě. Mají naložená kola a jezdí po okružní silnici kolem ostrova. To by se zdálo jako dobrý nápad, až na místní počasí. Prý není výjimkou, že naráz větru cyklistu shodí do stoky. Když jsme dopovídali, blížila se půlnoc. Moc se nám z vytopené kuchyňky nechtělo, ale stan odolával dešti dobře, a tak jsme nakonec šli spát.
11. 7. 2018 Zemí nikoho
Po týdnu cestování se nám již trochu nahromadilo špinavé oblečení a zvolna na nás začala doléhat únava. Řekli jsme si, že si tenhle den trochu odpočineme a nebudeme nijak chvátat. Alespoň si v kempu vypereme. Měli tam i sušičku, takže nás netrápilo deštivé počasí. Nakonec jsme zvládli tři pračky, mezi kterými jsme si ještě došli do místního bazénu.
Odpoledne jsme vyrazili dál na sever podél fjordů. Cesta se klikatila, občas stoupala až do hustých mraků v horských průsmycích a zase klesala ke krásně barevným fjordům. Sytě modrá voda vytvářela zajímavý kontrast s pobřežím porostlým jasně zeleným mechem. Dojeli jsme k vodopádu Dynjandi. Bylo to celkem turistické místo, tedy na poměry západních fjordů, kde je jinak opravdu málo lidí. Vodopád a kaskáda pod ním byly nádherné. Prošli jsme se podél krátké stezky, pořídili několik videí a vrátili jsme se na parkoviště. Líbilo se nám tam, a tak jsme si ještě ohřáli fazole k pozdnímu obědu. Kvůli větru to bylo trochu náročné, ale umístil jsem vařič do zákrytu za nízkou kamennou zídku. Po dlouhé a chvílemi zoufalé snaze jsme konečně poobědvali. Fazole byly sice jen vlažné, ale chuťově docela ušly.
Kousek dál na sever jsme odbočili ze silnice do Isafjörduru a vyrazili na menší túru. Vedla na horu Myrarfjall. Takový osamělý nižší hřeben na okraji fjordu obklopený z jedné strany vodou a z druhé údolím. Jak za vodou, tak i za údolím se zvedaly kamsi do mraků vyšší hory. Po krátkém výstupu jsme šli po kamenitém hřebeni a užívali si úchvatné výhledy na okolní krajinu. Na místě, kde skála začala opět klesat jsme si trochu odpočinuli. Nasvačili jsme se a pak už nás čekala cesta zpět a pak dál autem až do kempu v Isafjörduru. Byl moc hezký a ležel jen kousek od vodopádu, ale zem nebyla přívětivá pro zapichování kolíků. V zoufalé snaze a zatloukání pomocí kamenů jsem jich mnoho zohýbal do podivných tvarů. Nakonec se nějak podařilo stan ukotvit. Ještě že už se vítr zmírnil a kolem nás byly malé stromky.
Krátká túra na Myrarfjall
12. 7. 2018 Zpátky do civilizace
Jitušky karimatka už nedržela vzduch. Po chvíli byla vždy úplně vyfouknutá. Střídali jsme si jí, abychom se každý občas trochu vyspali. Krom toho se nám ztratil jeden kolík ke stanu. Kdoví, jestli to nemělo něco společného se zběsilým zatloukáním předchozí večer. Ráno jsem trávil rovnáním kolíků a jeden jsem prostě nenašel. Naštěstí bylo možné stan postavit docela dobře i bez něj. Po snídani jsme navštívili centrum města a hledali obchod, kde mají karimatku. Nakonec jsme ale zjistili, že v celém Isafjörduru je jen jeden malý obchod s oblečením a supermarkety s potravinami. Hlavní město západních fjordů mělo totiž jen asi 2500 obyvatel. Naděje na kvalitní spánek byly ty tam. Nezbylo nám nic jiného, než čekat až do Akureyri více než 500 kilometrů daleko.
Mraky stouply do vyšších vrstev atmosféry, déšť utichl, vítr se trochu zmírni a občas dokonce vykouklo sluníčko. Celé odpoledne jsme strávili jízdou po klikaté cestě vedoucí podél fjordů zpět na okružní silnici číslo 1. Zdálo se to nekonečné. Objížděli jsme fjordy zařezávající se hluboko do vnitrozemí a zdálo se, že se téměř nehýbeme. Po mnoha kilometrech jsme opět spatřili místo, odkud jsme vyjeli, jen na druhé straně úzké zátoky. Zastavili jsme na další pláži, kde se slunili tuleni. Byli ale hodně daleko. Zato Islandští koníci byli jen kousek od silnice a šli se na nás podívat, když jsme se přiblížili k ohradě.
Islandští koně – Na Islandu se ve středověku během dlouhého křížení poníků a velkých koní ze Skotska a Irska vyvinulo nové plemeno malých statných koníků, kteří byli ideálně přizpůsobení pro místní podnebí. Islanďanům se nové plemeno natolik zalíbilo, že roku 930 zakázali chov jiných koní. To platí dodnes. Po celém ostrově je spousty těchto zvířat s hustou hřívou a místní je chovají hlavně na sportovní ježdění nebo pro projížďky s turisty.
Večer jsme nechali západní fjordy za sebou a vrátili jsme se na hlavní okružní silnici. Ten rozdíl byl okamžitý. Velký provoz, velké benzínky a mnohem více lidí. Zakrátko jsme odbočili do kempu ve Hvammstangi. Tam se nám líbilo. Měli poblíž hezký malý kostel a na druhé straně potůček, za kterým se pásli koně. Dokonce nám večer svítilo sluníčko. Sice nám pořád chyběla nafouknutelná karimatka, ale i tak jsme spali docela dobře.
