5. 7. 2018 Horká řeka, kráter, gejzír a vodopády

Mapa cesty po Zlatém okruhu (5. – 6. 7. 2018)

Kolem páté hodiny ráno jsem šel vzbudit Jitušku. V autě na parkovišti dospávala noční let a z takhle brzkého vstávání neměla ani trochu radost. Vypadala nešťastně a vůbec se mnou nesdílela nadšení pro vycházku k horké řece. “Je to tam úžasné! Všechno bublá a kouří!”, říkal jsem. Mezitím se studený vichr prohnal otevřenými dveřmi dovnitř auta a Jituška se zatřásla zimou. Nakonec ale opustila vyhřátý pelíšek na sedadle spolujezdce a vydala se se mnou do větru a chladu.

Krátká túra za horkou řekou, Reykjadalur

Zvolna jsme stoupali kolem bublajících tůní a potůčků. Sluníčko si chvílemi prodralo cestu mezi mraky, příjemně hřálo, a i Jituška se docela probudila. Přecházeli jsme malé kopečky a zahlédli jsme hezký vodopád, kterým si říčka zkracovala cestu z protějšího svahu do údolí. O kus dál jsme spatřili stoupající obláčky páry. “To musí být ono!” Dorazili jsme k horké řece. Klikatila se údolím a podél ní bylo postaveno dlouhé dřevěné molo se stupínky do vody a převlékacími zástěnami. Vypadalo to jako koupaliště pro stovku lidí, ale byli jsme tam úplně sami. Nikde ani noha. Jen spousty zapomenutých ručníků a kusů oblečení připomínaly, že tu bývá přes den plno. Převlékli jsme se a ponořili do teplé vody. “Úžasné!” říkal jsem: “I kdybychom sem jeli jen kvůli tomuhle, tak to stálo za to!” Zvolna jsme se posouvali nahoru proti proudu, kde byla voda teplejší, a vyhledávali jsme hlubší vaničky za malými hrázemi z navršeného kamení. Uvelebili jsme se v místě s ideální teplotou, leželi jsme a kochali se pohledem na okolní hory. Bylo nám krásně, a dokonce jsme i chvíli podřimovali.

Z vody jsme vylezli asi až za nějaké dvě nebo tři hodiny. Tou dobou jsme tam potkali prvního člověka. Vyhrabat se z horké vody na studený vzduch ještě šlo, ale měli jsme problém. Přesouvali jsme se tak dlouho proti proudu, že jsme měli oblečení docela daleko. Utíkal jsem tam, zpátky, a to celé ještě dvakrát, než jsem přenesl všechny věci. Třásl jsem se zimou, ale na druhou stranu mě vítr za tu chvíli skoro usušil. Oblékli jsme se a vyrazili zpět k autu. Vzali jsme s sebou několik pohozených plechovek, aby tak krásné místo nezůstalo zaneřáděné odpadem. Cestou jsme potkali dav turistů, jak se žene k řece. „Ještě, že jsme sem jeli tak brzy.“

V řece jsme načerpali energii a rozhodli jsme se, že když už je ráno, tak budeme pokračovat rovnou dál po tzv. zlatém okruhu a spaní necháme až na odpoledne nebo večer. Naším dalším cílem byl ale Bónus v Selfossu. Bónus je místní řetězec supermarketů s levným zbožím. Něco jako Penny u nás. Příjemně nás překvapilo, že tam není zas až tak draho jak jsme se obávali a že na Islandu nakonec nejspíš neumřeme hlady. Naplnili jsme auto zásobami potravin a zamířili ke kráteru Kerið. Trochu jsem se obával davů, které tam budou, ale nakonec to nebylo vůbec zlé. Parkoviště bylo poloprázdné a na místě bylo roztroušeno jen několik skupinek turistů. Platilo se sice malé vstupné (400 ISK – 80 Kč), ale prý ho používají na omezení dopadu turismu a na ochranu okolní přírody. Vystoupali jsme po kratičké cestě k okraji kráteru a rozhlédli se po okolí. Nádhera! Kráter byl neuvěřitelně barevný. Střídala se v něm červená sopečná hornina s jasně zelenou trávou a na jeho dně se třpytilo průzračné modré jezírko. Z horní hrany bylo vidět po širém okolí až na sopku Hekla a ještě dál. Bylo hezké slunečné počasí a připadali jsme si úplně jako na jiné planetě.

Nakupování potravin a vaření – Naším hlavním zdrojem potravin během celé cesty po Islandu se stal řetězec Bónus. Zaradovali jsme se pokaždé, když jsme spatřili růžové prasátko, které má v logu. Měl celkem přijatelný výběr potravin a vždycky jsme si nakoupili na několik dní dopředu. Samozřejmě nechyběly mňamky jako hořká čokoláda, zeleninové chipsy nebo oříšky. Nadchlo nás místní kešu (ne)mléko, které jsme pak s nadšením lili do každé kávy. Vařili jsme jednoduchá jídla, jako těstoviny s bazalkovým pestem, kormu s rýží a podobně. Zpočátku nám to chutnalo, ale po třech týdnech jsme se už těšili na jinou kuchyni.

Od kráteru jsme pokračovali do vnitrozemí po silnici číslo 35. Byla asfaltová, ale po krajích leželo poměrně dost štěrku. Z ničeho nic odlétl kamínek od protijedoucího autobusu a cink, už jsme měli tečku na předním skle. „Hned první den a už jsme poškodili auto…“, zoufal jsem. “A to nemáme pojištění!” Podíval jsem se do přehledu výše plateb za poškození auta a zděsil jsem se natolik, že jsem ho ihned zase schoval. Už se s tím ale nedalo nic dělat. Naštěstí nás špatná nálada z hrozící pokuty brzy přešla a mohli jsme si dál užívat krásy Islandu.

Podívali jsme se na nízké, ale hezké vodopády Faxi a odtud jsme zamířili přímo k jedné z nejpopulárnějších atrakcí. Ke Gejzíru. Původní Gejzír už dnes chrlí vodu jen výjimečně, ale jeho menší bráška Strokkur tryská každých 5-10 minut. Našli jsme místo obehnané provazem a stoupli si mezi čekající lid. Trvalo to jen chvilku. Na vodě se začaly tvořit bubliny a najednou se vyhrnul ohromný proud do výšky přes deset metrů. Byla to krásná podívaná a zůstali jsme tam nakonec asi hodinu. Sledovali jsme, fotili a natáčeli jeden výbuch gejzírů za druhým. Když jsme se konečně odtrhli, rozhlédli jsme se ještě trochu po okolí na různá barevná jezírka a spící původní Gejzír. Naší další zastávkou byl obrovský vodopád Gullfoss. Tam už bylo opravdu hodně lidí, ale i přesto ta podívaná stála za to. Masa vody se řítila do propasti a slunce svítící na opar vytvářelo jemnou duhu. Pořídili jsme tam první fotografii Mumínka na Islandu.

Kousek nad vodopádem jsme se zastavili v turistickém centru. Prodávali tam i turistické vybavení a my jsme se zaměřili na plynový vařič a kartuši. Bohužel neměli navzájem kompatibilní, a tak jsme raději nekupovali nic. Zvolna se blížil večer a na nás opět doléhala únava z předchozí probděné noci. Popojeli jsme jen několik kilometrů do kempu Skjól, postavili si stan a šli jsme spát.

6. 7. 2018 Park Þingvellir, vodopád Þórufoss a Reykjavík

Ráno jsme se probudili do zamračeného počasí. Zdálo se, že se žene déšť a nám začal závod s časem. Chtěli jsme sklidit stan, dokud je suchý. Po menším zmatku se to podařilo a kapky vody začaly padat, až když jsme opouštěli kemp. Mířili jsme do Reykjavíku. Vyjeli jsme z kempu a projížděli kolem Gejzíru. Přesně v moment, kdy jsme byli blízko a pohlédli tím směrem, gejzír vychrlil vodu do obrovské výšky. Jako by nám zamával na rozloučenou.

Cestou jsme měli ještě několik zastávek. Naším prvním cílem měly být vodopády Bruarfoss, ale nějak jsme je minuli, takže jsme dojeli rovnou do národního parku Þingvellir. Bylo to hodně turistické místo, nicméně lidé se rozprostřeli po celé délce cesty parkem a návštěva tak byla celkem poklidná. Prohlédli jsme si vodopád Öxarárfoss, procházeli jsme úzkou puklinou, kde se od sebe vzdalují Evropská a Americké deska. Viděli jsme i shromaždiště starého Islandského parlamentu. Na závěr jsme došli k místu, kde průrvu mezi deskami zaplňovala křišťálově čistá voda. Dojem trochu kazily jen mince naházené na dně a růžový telefon, který tam někdo upustil. Po Þingvelliru jsme udělali ještě krátkou zastávku u vodopádu Þórufoss. Krajina kolem něj byla zase úplně jiná, než jsme viděli do teď. Mechem porostlé pláně, hluboký kaňon a nad ním podivně vrstvené hory. Chvilku jsme se pokochali pohledem na padající masu vody a pak už před námi čekalo hlavní město Islandu.

Þingvellir – Dnešní národní park Þingvellir se v roce 930 stal shromaždištěm tvz. AllÞingu (věc všech), Nejstaršího dosud fungujícího parlamentu na světě. Tehdy to bylo venkovní shromáždění lidu z celého Islandu. Každý rok se zde sešli, debatovali o zákonech a vydávali rozsudky. Hlavní osobou byl lögsögumaður a jeho úkolem bylo předčítat zákoník všem přítomným.

Do Reykjavíku jsme přijeli v odpoledních hodinách. Jako první jsme zamířili do Bónusu. Doplnili jsme zásoby a dokoupili věci, které jsme zapomněli sehnat předchozí den. Sháněli jsme stále vařič a poslali nás do protějšího Bauhausu. Tam měli jen ten na jednorázové kartuše, ale už jsme nechtěli dále do nekonečna hledat a raději jsme ho koupili. Odtud jsme zamířili do centra. Natankovali jsme u Olísu a odtud jsme šli na krátkou procházku městem.

Tankování – Proč jsme na naší cestě tankovali zrovna u Olísu? Od autopůjčovny jsme dostali slevovou kartičku právě do této sítě benzínových pump. Sleva byla sice zanedbatelná, ale mělo to ještě jeden benefit. Jedna káva zdarma ke každému tankování. Zastavovali jsme tak v podstatě na každém Olísu, který jsme potkali, i když jsme taknovali třeba jen několik litrů. Do kávy jsme si přidali rostlinné mléko, které je na Islandu dobře dostupné a cenově srovnatelné s ČR. Nejlepší bylo z kešu. Jak jsme se ale vzdalovali od osídlených oblastí, Olísů ubývalo a museli jsme nakonec tankovat i jinde, bez kávy.

Jako první jsme si všimli ohromného množství krásného pouličního umění. Spousta domů byla pomalovaná a některé na sobě měly opravdu krásné obrazy. Zvolna jsme procházeli kolem obchůdků se suvenýry, až jsme došli k slavné katedrále Hallgrímskirkja. Vypadala, jako by byla stvořena z bazaltových útesů a měla za úkol odletět do vesmíru. Zevnitř působila hezkým čistým dojmem bez přílišného zdobení, na které jsme zvyklí u nás. Naše procházka pokračovala k jezírku uprostřed města, kde se skupina Čechů bavila krmením ptactva. Prohlédli jsme si ještě nějaký ten obchod se suvenýry a viděli jsme nepřeberné množství skvělých plynových vařičů. Pozdě, už jsme měli nakoupeno. Kolem velké koncertní haly Harpa jsme došli k uměleckému dílu, které představuje vikingskou loď a je snad na všech reklamních materiálech k Reykjavíku. Jmenuje se Sólfar, což znamená něco jako sluneční mořeplavec.

Auto bylo plné zásob a my jsme byli nabití energií. Přišel čas se vydat na sever, dál od osídlených oblastí a se spoustou zajížděk nebo odboček objet celý Island kolem dokola.

Pokračovat na další díl

Autor