17. 7. 2018 Odpoledne u nádherného jezera Lagarfljót

Náš první den na východě Islandu jsme se rozhodli strávit výletem k jezeru Lagarfljót. Hned za Siglufjördurem, kde ležel náš kemp, jsme zastavili u hezkého vodopádu Gufufoss nedaleko silnice vedoucí přes průsmyk nad fjordem. Jako by nic si tam šuměl a kolem něj míjela auta. Jen občas se na něj lidé zašli podívat z blízka. Byl docela nízký, ale protékalo jím velké množství vody. Navíc se dalo dojít až na samý okraj. I přes Jituščino varování jsem s kamerou doběhl na vzdálenost několika metrů, natáčel jsem a díval se do bouřící pěny. Samozřejmě jsem si hned promáčel oblečení, ale to mi vůbec nevadilo.

Mapa cesty po východních fjordech

Odpoledne po nákupech jsme pokračovali podél jezera Lagarfljót až na parkoviště, odkud vedla stezka k vodopádům. Bylo tam poměrně hodně lidí, ale rozhodně to místo stálo za návštěvu. Už chvilku potom, co jsme vyšlápli do kopce, se nám otevřel krásný výhled na vodopád Litlanesfoss, který si dral cestu mezi podivně vroubkovanými čedičovými skalami. Stezka vedla dál nahoru hezkou loukou a za nedlouho jsme spatřili i Hengifoss. Z vysokých, kolmých skal se řítila voda takřka volným pádem. Za ní skoro zářily sytě červené a černé pruhy tvořené různými vrstvami horniny. Dole se rozbouřená pěna uklidňovala a kolem nás už jen zvolna plynula malá říčka do údolí.

U jezera Lagarfljót ale nebyl jen vodopád. Na druhé straně, v okolí osady Hallormsstaður, ležel největší les na Islandu. Vyrazili jsme tam na krátkou procházku a byla to příjemná změna oproti nekonečným mechovým pustinám. Stromy měly i kolem deseti metrů a celé místo nám připadalo trochu domácky. Šli jsme mezi smrky a břízami, pofukoval příjemný vánek a kousek pod námi bublala drobná říčka. Mezi trávou jsme objevovali nové a nové květiny nepřeberných barev. I počasí se s blížícím se večerem zlepšovalo a mezi jehličím chvílemi probleskovalo slunce. Jituška se úplně rozzářila. Konečně jsme byli zase jednou obklopeni stromy. Zvolna jsme došli až na břeh jezera, rozložili jsme deku na malých oblázcích kousek od vody a vybalili jsme si svačinu. Obloha se již úplně roztrhala a my jsme si mohli zase jednou užívat hřejivých paprsků. Nikde nebyla ani noha. Slyšeli jsme jen šumění vlnek na jezeře a občas nějaké to zasvištění větru.

Večer jsme se vrátili zpět do Seyðisfjörðuru. Nebylo potřeba stavět stan, z čehož jsem měl velkou radost. Místo toho jsme se šli projít po městečku a přístavu, kam připlouvají trajekty z Evropy. Místní obyvatelé měli jakousi pouliční slavnost, ale zbytek města byl takřka liduprázdný. Jitušce se to tam zdálo nějaké povědomé. Přemýšleli jsme, hledali a po chvilce jsme zjistili, že to je vlastně to druhé město, kde se natáčel detektivní seriál Trapped. První jsme totiž navštívili před několika dny.

18. 7. 2018 Túra kolem pestrých hor u Bakkagerði

Ráno jsme zamířili na celodenní túru do odlehlé oblasti okolo osady
Bakkagerði. Jeli jsme nejprve asi dvě hodiny autem. Cesta byla asfaltová jen místy a ke konci se ještě klikatila přes průsmyk pod horou Súlur, odkud byly moc hezké výhledy do okolní krajiny. Po krátké přestávce jsme sjeli dolů na pobřeží a kousek za osadou jsme zaparkovali.

Hned, jak jsme vystoupili z auta, na nás začali nalétat ptáci. Byli to ti samí, které jsme potkali na západních fjordech. Za krákavého zvuku nalétali znovu a znovu na naše hlavy. Drželi jsme nad sebou turistické hole, protože ptáci pak létali výše nad námi. Samozřejmě jsme jim neubližovali. Rychle jsme se sbalili a vyrazili jsme, abychom je zbytečně nerozčilovali. Bylo nádherné počasí. Snad nejkrásnější za celou naší dovolenou. Na obloze plulo jen několik mráčků a sluníčko příjemně hřálo. Stezka se klikatila průsmyky a sedly mezi podivnými horami. Dívali jsme se na údolí plná kvetoucích luk i na holé skály různých barev. Za každým průsmykem se otevřel nový výhled na opuštěné pláže u fjordů. Kam jsme se podívali, všude byla samá nádhera a neskutečná pestrost.

Nikam jsme nechvátali. Dávali jsme si svačinky v každém průsmyku a zvolna jsme procházeli úchvatnou krajinou. Vůbec jsme se nestarali, v kolik hodin dorazíme, protože červencový den na Islandu je opravdu dlouhý, a i v noci je dost dobře vidět na to, aby se dalo bez problémů jít. Poslední průsmyk jsme překročili, až když se slunce blížilo k horizontu. Pod námi bylo údolí s vesničkou Bakkagerði zalité nádherným zlatavým světlem.

Během sestupu jsme potkali partu Islanďanů v džípu. Jeli se podívat do hor, protože byl zrovna takhle krásný den. Prohodili jsme s nimi pár slov a oni se pak nechápavě ptali, co že to máme u pasu za kapsy? Vysvětlili jsme, že to je na telefon a doklady. Ještě se zmínili o jejich výletě do Prahy spojené s pitím českého piva a odjeli do údolí. Zvolna jsme pokračovali za nimi, a nakonec jsme dorazili do auta až před desátou hodinou.

Jak se připozdívalo, celé údolí se zvolna halilo do husté mlhy. Během chvilky jsme viděli jen silnici několik metrů před námi. Projížděli jsme serpentinami do průsmyku pod horou Súlur, když se najednou rozjasnila obloha a neprostupný bílý opar byl pod námi. Zastavili jsme na malém parkovišti a zírali jsme na tu nádheru. Zapadající slunce se lesklo na hladině malého jezírka mezi skálami a skupinka turistů vyrážela kamsi na noční túru. Na silnici nebyl velký provoz, ale všechna auta, co tudy projížděla, zastavila a jejich posádka mlčky sledovala tento přírodní úkaz.

Večerní cesta zpátky byla dlouhá. Vrátili jsme se do husté mlhy a jeli jsme do Egilsstaðiru. Cestou jsme přemýšleli, do jakého kempu zamíříme. Rozhodli jsme se, že budeme pokračovat dál po okružní silnici až do Reyðarfjörðuru. Doléhala na mě únava, ale nějak jsem zvládl dojet. Z posledních sil jsme postavili stan, kolem druhé ráno jsme padli do spacáků a usnuli.

19. 7. 2018 Cesta podél fjordů

Kolem sedmé hodiny nás probudilo klepání na stan. Zmateně jsem otevřel a mžoural na paní, která vybírala poplatek za přespání v kempu. Vypotácel jsem se ze stanu, vylovil v autě “Camping Card”, doplatil 333 islandských korun na daň a zmizel jsem zase ve spacáku. Tentokrát jsme vstávali až kolem desáté hodiny. Překvapilo nás, na jak hezkém místě jsme vlastně nocovali. Ne že by byla večer taková tma, že bychom nevěděli, kde stavíme stan. Spíš jsme byli moc unavení na průzkum okolí. Hned u kempu totiž bylo hezké jezírko a u něj kachny s malými kachňátky. Zatímco jsme vařili, pobíhaly kolem kuchyňky a ráno bylo hned veselejší.

Odpoledne jsme se vydali po nové trase okružní silnice podél východních fjordů. Původně totiž vedla vnitrozemím, ale koncem roku 2017 byla přesměrována na silnici podél pobřeží. Důvodem byl hlavně jeden z horských průsmyků, který býval v zimě těžko sjízdný. Měli jsme hezké slunečné počasí a užívali jsme si nádherné vyhlídky všude kolem nás. Podnikli jsme několik hezkých zastávek. Jako první jsme se podívali na maják Streiti, který stál na dlouhém kamenitém útesu. Pokračovali jsme na černou pláž u Berufjörðuru, kde jsme se bavili natáčením vysokých vln a hledáním hezkých lávových kamínků. Poslední zastávku jsme podnikli u přírodní rezervace Hvalnes, zajímavého místa plného kontrastů. Vysoké temné vrcholky se tyčily nad fjordem, kolem kterého se obtáčela rozkvetlá louka a černá pláž.

Východní fjordy jsme zvolna nechávali za sebou a přesouvali jsme se na jižní část Islandu. Kousek za městečkem Höfn jsme objevili úžasné místo. Jmenovalo se “Hoffel hot tubs” a byly to venkovní vany plné horké vody s výhledem na ledovec Vatnajökull. Ponořili jsme se a dlouho jsme relaxovali.

Pokračovat na další díl

Autor