Na Vánoce roku 2018 jsme se rozhodli odjet někam za teplem. V tomto období roku jsou ale drahé letenky i ubytování. Dlouho jsme hledali a vymýšleli, kam bychom se mohli podívat, a nakonec nám padlo oko na Kanárské ostrovy. Letenky do Las Palmas nevycházely nijak zle a týdenní dovolená se zdála jako ideální doba na projetí ostrůvku Gran Canaria. Zarezervovali jsme auto i ubytování a na štědrý den jsme vyrazili z Berlína.

24. – 26. 12. 2018 Zelená údolí, města a pláže na východě

Jako první, hned po příletu, jsme zamířili do údolí Barranco de Guayadeque. Po klikaté silničce jsme stoupali zvolna vzhůru a fascinovalo nás nepřeberné množství nádherných rostlin, a hlavně obrovských volně rostoucích kaktusů. Mezi nimi se proplétaly agáve, aloe vera a spousty palem. Občas jsme narazili i na kvetoucí mandloně nebo na zralé citróny rostoucí na malých zahrádkách před vesnickými domky. Tamní prosinec mi připomínal náš květen. Bylo příjemných dvacet stupňů a všechny rostliny přímo bujely životem. Po několika zastávkách jsme dorazili až k muzeu původních obyvatel – Guančů a jejich obydlí. Na Štědrý den bylo zavřené, ale mohli jsme se alespoň projít skrz nedalekou vesničku postavenou v prudkém svahu. Dodnes mají lidé domy částečně zahloubené ve skále. Vlastně to trochu připomínalo hobití nory a k dokonalému pocitu chybělo snad jen zakulatit dveře a okna. Z hospodářského přístřešku se ozval hlasitý hýkavý zvuk, až nám skoro tuhla krev v žilách, ale on to byl jen roztomilý oslík. Kolem pobíhaly slepice, krůty, kočky a celé místo působilo náramně romanticky.

Guančové – Ještě před příchodem Španělů obývali Kanárské ostrovy Guančové. Tihle lidé jsou známí hlavně svým hvízdavým jazykem, kterým si předávali zprávy napříč údolími a také svými obydlími, které hloubili ve skalách. Dodnes je na ostrově Gran Canaria několik míst, kde jsou stále dochované původní guančské jeskyně. Španělé ostrovy dobyli a kolonizovali během patnáctého století. Byla to vlastně jedna z jejich prvních kolonií a jakýsi odrazový můstek pro následné cesty do Ameriky. Dnes po původních obyvatelích zbyly v podstatě jen vykopávky a jeskyně. Na druhou stranu prý ale v žilách současných Kanářanů koluje stále spoustu guančské krve.

Na štědrý večer jsme zamířili na nedalekou pláž Melenara. Slunce se pomaličku sklánělo k obzoru, pofukoval vítr a zvedly se vlny, takže se již nedalo koupat. To nám ale nevadilo. Vyndali jsme si piknik a jen tak jsme se brouzdali bosí mokrým pískem. Na to, že se jednalo o městskou pláž, byla překvapivě hezká. Nebyla nijak velká. Kromě rybáře, který asi na poslední chvíli sháněl pokrm na štědrovečerní tabuli, tam nikdo nebyl. Z okolí svítila spíš okénka obytných domů než prázdninových resortů.

Druhý den ráno jsme se vydali na procházku nádhernou sopečnou kalderou Bandama. Bydleli jsme totiž v apartmánu přímo na jejím okraji a jen pár kroků ode dveří se nám otevřel úžasný pohled. Celý kráter byl zelený a porostlý nepřeberným množstvím rostlin od kaktusů po kvetoucí stromy. Z vyhlídky na přilehlém kopci jsme mohli pozorovat i lodičky plující v nedalekém oceánu, ale nejzajímavější byl sestup do samotného kráteru. Brzy jsme byli v nádherném údolí plném divoce rostoucích palem, mandarinkovníků i vzrostlých stromů. Všude cvrlikalo spoustu ptactva a v porostu kolem nás šustily ještěrky. Občas jsme i nějakou viděli, jak se nahřívá na kameni, ale jakmile nás spatřila, během sekundy byla pryč. Některé z nich byly takové mohutnější a svým vzhledem připomínaly malého varana. Později jsme zjistili, že se jednalo o veleještěrku obrovskou (anglicky “Gran Canaria Giant Lizard”), která dorůstá až 80 centimetrů. Je to endemický druh a nikde jinde než na Kanárech se nevyskytuje. Byly ale příliš rychlé, a tak se Jitušce podařilo vyfotit jen menší druh ještěrky slunící se na kameni.

Odpoledne jsme se přesunuli opět na pláž Melenara, která byla tentokrát již otevřená. Na pláži se opalovalo několik skupinek lidí a občas šel někdo i do vody. My jsme samozřejmě neodolali a vrhli jsme se do vln. Moře bylo sice studené, ale po chvilce se na to dalo zvyknout, a nakonec jsme se rochnili ve vodě asi půl hodiny. Když jsme byli dostatečně vykoupaní, zamířili jsme do historického centra hlavního města Las Palmas. Mělo typický koloniální vzhled a snad ve všech kostelech se právě konaly Vánoční mše. Dovnitř jsme nechodili, ale skrz pootevřené dveře byly do ulic slyšet slavnostní mše. Jinak bylo ve městě ticho a klid. Jen občas se někdo procházel, a i na náměstí před samotnou katedrálou sv. Anny si hrálo jen několik dětí a po okrajích posedávali jejich rodiče. Vánoční atmosféru dokreslovaly palmy po okrajích ozdobené světelnými řetězy.

Následující den nás čekala cesta do vnitrozemí a do hor. Nikam jsme ale nechvátali, a tak jsme si nejprve užili snídani na balkonu s výhledem do údolí plného terasovitých políček. Dopoledne jsme se ještě vykoupali na pláži a podnikli jsme nákup oblečení v Decathlonu. Nějak jsme totiž neodhadli, jak je vlastně na Kanárech teplo a úplně nám chyběly kratší kalhoty a kšiltovka. Bylo totiž asi 24 stupňů a na obloze nebyl ani mráček.

26. – 27. 12. 2018 Hornaté vnitrozemí a vesnička Tejeda

Od moře jsme vyrazili přímo do hor po klikaté silničce číslo 130. Tam jsem zjistil, že řízení na Kanárech není až taková sranda. Cesty byly samozřejmě kvalitní, ale také úzké, se spoustou zatáček, rychlostních omezení a nekonečných serpentin. Rychle jsme nabírali výšku i přesto, že se naše malé auto nezdálo zrovna nadšené z prudkého stoupání. Občas už nestačila ani dvojka, ale posouvali jsme se vpřed a brzy jsme zastavili na úchvatné vyhlídce nad kalderou Los Marteles ve výšce 1500 metrů nad mořem. Vybalili jsme studený oběd a dívali jsme se na malá políčka uprostřed kráteru pod námi. V dáli nad kráterem se tyčily nejvyšší vrcholky ostrova Gran Canaria a na druhé straně jsme se dívali na vzdálené moře a městečka na pobřeží.

Jen kousek od kaldery jsme vyjeli až na nejvyšší vrchol Pico de las Nieves s téměř dvěma tisíci metry. Odtud byl opravdu nádherný rozhled takřka po celém ostrově. Na západě jsme spatřili i proslulý skalní útvar Roque Nublo, nádherné zelené borovicové lesy, moře a kdesi v dáli vykukoval z mlhy nejvyšší vrchol sousedního ostrova Tenerife – Pico del Teide. Pokračovali jsme dál po úzkých klikatých silničkách. Občas to bylo opravdu náročné, třeba když se ze serpentiny vyřítil autobus a museli jsme couvat, abychom se mu nějak vyhnuli. Všechno ale proběhlo dobře a v pozdním odpoledni jsme přijeli do romantického horského městečka Tejeda, kde jsme měli zamluvené ubytování na další dvě noci.

Na Kanárských ostrovech není angličtina úplně běžný jazyk a já jsem španělsky uměl sotva napočítat do deseti. Jituška se naštěstí asi měsíc před odjezdem vrhla do učení slovíček, a tak jsme nebyli úplně ztracení. Dle pokynů jsme přijeli do místní restaurace a nahlásili jsme se na ubytování. Paní nás pochopila a řekla nám cosi španělsky. Jituška si vzpomněla na jakýsi článek o Španělech. Milerádi Vám cokoliv vysvětli ve svém rodném jazyce, a pokud nerozumíte, klidně to i třikrát zopakují. My jsme nakonec pochytili toto: “Počkejte na kolegyni a pojedete autem dolů na ubytování.” Postavili jsme se tedy před restauraci a čekali jsme. Paní se po chvíli zarazila a podivila se, že tam pořád jsme. Po čtvrtém opakován nám to konečně docvaklo. Původní věta totiž znamenala: “Jeďte autem dolů na ubytování, kde na vás počká kolegyně.”

Ubytování bylo na krásném místě kousek pod Tejedou. Ze společné terasy jsme měli výhled na celé údolí i okolní hory. Ještě ten večer jsme zamířili na procházku. Vystoupali jsme na malý kopec opodál a vychutnali jsme si pohled na zapadající slunce i městečko, kde se pozvolna rozzářily lampy a vánoční osvětlení. Nakonec jsme se šli podívat i do centra, kde měli krásné bílé domky s červenými střechami. Spousta z nich byla hezky vyzdobená – viděli jsme i šicí stroj na zídce nebo třeba krásný miniaturní betlém schovaný pod kaktusem. Na promenádě jsme zastavili u otevřené cukrárny a ochutnali jsme obrovský zákusek chutí připomínající kremroli. Byl vynikající, ale bylo ho prostě moc. Po spořádaní takového množství cukru mi nebylo zrovna dobře, a tak jsme se pomalu vrátili na ubytování a těšili jsme se na další den v horách.

Řádně jsme se prospali a hned ráno jsme zamířili na krátkou procházku ke skále Roque Nublo. Stojí nad řídkým borovicovým lesem a jsou odtud opět nádherné výhledy po celém okolí. Viděli jsme od Tenerife až po jakési daleké vrcholky hor kdesi v mlze na východě. Měli jsme podezření, že to bude Maroko, ale jistí jsme si nebyli. Odpoledne jsme se vrátili do Tejedy, ale Jitušce nebylo dobře. Zůstala tedy v posteli a já jsem se šel projít po okolí skrz nádherné mandlové háje. Stezka zvolna stoupala a obtáčela se z druhé strany pod skálou Roque Nublo. Všude kolem byly bílé a růžové mandloně v květu a já jsem si užíval posledních paprsků slunce toho dne. Na druhé straně údolí jsem zase obdivoval nádherná políčka a domky postavené na terasách se spoustou pater. Všechno se zelenalo, kvetlo a nejraději bych otrhal ty zralé olivy a mandarinky, které vypadali velmi lákavě. Večer jsme se sešli s Jituškou v Tejedě, uvařili jsme si večeři a těšili jsme se na další prosluněný kanárský den.

Pokračovat na další díl

Autor