Srí Lanka – Jižní pobřeží a rezervace Kalametiya (4)
Odpoledne 14. března jsme dorazili do Tangalle na jižním pobřeží Srí Lanky. Byli jsme umoření z cesty autobusem, ale zamluvené ubytování nám zvedlo náladu. Vypadalo moc hezky a čistě. Jen jsme shodili batohy a zamířili k moři. V Tangalle byla krásná pláž, ale se stmíváním se zvedal i vítr a vlny. Byly tak obrovské, že se dalo koupat jen za kamennou hradbou. Moře nám dodalo novou energii a radost. Hopsali jsme ve vlnách a užívali si pohodu na pláži. I když Tangalle bylo svým způsobem turistické letovisko, líbilo se nám tam.
Večer se nám stala nemilá věc. Jituška ve sprše omylem strčila do kohoutku a ten praskl. Ulomil se a voda stříkala po celé koupelně. Jituška se snažila rukama zastavit proud vody a křičela o pomoc. Naštěstí jsme neměli pokoj daleko, a tak jsem jí slyšel. Vystřídali jsme se u držení tlaku vody. Jituška se oblékla a zavolali jsme pana domácího. Zavřel vodu a pustil se do oprav. Nakonec musel celý kohoutek vyměnit, ale do večera sprcha zase fungovala a všechno bylo v pořádku. “Tyhle výrobky nic nevydrží, nedělejte si s tím starost” řekl nám.
15. 3. 2019 Výlet na skútru
Ráno jsme si od našeho domácího půjčili malý skútr. Měl jsem drobné obavy, jestli na Srí Lance platí český řidičák. “To je v pohodě. Řidičák máte!” prohlásil domácí. Bylo to sice ten samý člověk, kterému jsme za skútr platili, ale což. Trochu nejistě jsme tedy nasedli a vyrazili na projížďku po okolí. Jako první jsme přijeli ke skalnímu chrámu Mulkirigala. Zaparkovali jsme a ihned se nás ujal jeden průvodce. Byl docela drahý, ale zdálo se, že má slušný přehled. Rozhodli jsme se tedy jít s ním. Povídal nám o historii buddhistického chrámu vytesaného ve skále a procházel s námi jednotlivé sály. Fascinovaly nás nádherně malované stropy jeskyní. Přímo na hrubý kámen byly namalované barevné a velmi propracované ornamenty. Skoro to vypadalo, jako by někdo na strop natáhl koberec. Uprostřed jeskyní ležely obrovské sochy Buddhy a vchod strážili překvapivě hinduističtí bohové. Tenhle mix náboženství byl na Srí Lance velmi zajímavý. Nakonec jsme vystoupali až na samotný vrchol skály, odkud byl krásný výhled po okolní krajině. Chtěli jsme se tam nasvačit, ale ihned se k nám přibližovaly mlsné opice, a tak jsme jídlo raději zase zabalili.
Na malém skútru jsme pokračovali dál Srí Lanským venkovem. Naše další zastávka v městečku Weeraketiya by normálně nebyla ničím zajímavá. Klasická rýže s kari v místním bistru a pokračovali bychom dál. Jituška se ale zeptala na toalety. Ukázalo se, že nic takového v restauraci není, ale majitel byl velmi ochotný a snažil se vyhovět, jak to jen šlo. Nakonec našel řešení a pustil Jitušku do koupelny v jeho vlastním domě.
Pomalu jsme mířili k přírodní rezervaci Kalametiya. Cestou jsme zastavili ještě na hezkém místě u jezírka, kde jsme chvíli odpočívali, pozorovali ledňáčka a také páva, který přelétal mezi korunami palem. Konečně se začal blížit večer a s ním i ideální čas na pozorování ptactva. Trochu jsme zabloudili, ale projeli jsme po několika polních cestách a brzy jsme dorazili jsme do malého městečka. Leželo na samém okraji rezervace. Přemýšleli jsme, kde najdeme průvodce a v tom jsme si všimli cedule na jednom domě. “Kalametiya Bird Watching” (Kalametiya pozorování ptáků). Jeden z obyvatelů si nás ihned všiml a byl to zrovna průvodce. Motorku nám schoval u domu svého strýce, připravil lodičku s občerstvením a brzy jsme vyráželi do laguny. Množství ptáků, které jsme tam viděli, bylo ohromující. A co víc, byli jsme tam úplně sami. Jediná lodička uprostřed široké laguny. Jen během prvních několika minut plavby jsme spatřili tři různé druhy ledňáčků včetně jednoho černo-bílého. Kolem nás bylo moře volavek, kormoránů, pelikánů a nad hlavami nám co chvíli prolétl orel. Na okrajích laguny se poklidně pásli vodní buvoli a my jsme jen vyjeveně zírali na to neskutečné množství života. Na závěr jsme ještě vylezli na malou skálu a pokochali jsme se pohledem na celou lagunu shora.
Večer toho dne byl trochu rozporuplný. Na doporučení našeho hostitele jsme zamířili na pláž, kde želvy kladou svá vajíčka. Za svitu červeného světla (které želvy prý nevidí) a doprovodu ochránců pláže jsme dorazili až k želvě a dívali se, jak umisťuje malé bílé “míčky” do vyhrabané jámy. Na jednu stranu musím uznat, že se hlídači snažili želvu nijak nevyrušit, ale skupina asi padesáti turistů byla přeci jen trochu moc. Nakonec nás vlastně mrzelo, že jsme tam vůbec šli a nedopřáli jsme želvám trochu soukromí…
Večer jsme vyprávěli naše zážitky majiteli ubytování a ten se najednou chytil za hlavu. “Vy jste si do toho chrámu vzali průvodce?” zeptal se. “Ano, vzali.” odpověděl jsem nejistě. “Neee, to nee, já jsem vám přeci říkal, ať si průvodce neberete! Oškubal vás! Já vám to říkal!” Ukázalo se, že jsme zaplatili výrazně přemrštěnou cenu, ale už to bylo za námi a prohlídka se nám líbila, tak jsme se s tím dál nezabývali.
