Srí Lanka – Národní park Yala (5)
Srí Lanka je mimo jiné proslulá národními parky s obrovským množstvím zvířat. Rozhodovali jsme se, kam vlastně vyrazíme. Nakonec jsme dali na doporučení našeho hostitele z Tangalle. Naším příštím cílem se stal populární národní park Yala. Nasedli jsme tedy na autobus a zamířili jsme do penzionu ve městečku Tissa. Cesta utekla rychle a my jsme měli ještě celé volné odpoledne – na safari se vyráželo až příští den ráno. Přemýšleli jsme, co budeme dělat, a nakonec jsme si půjčili kola. Vydali jsme se na projížďku po okolí. Podívali jsme se do města, zastavili jsme se u velké bílé stupy, a nakonec jsme přijeli k hezkému jezeru Tissa Wewa jen kousek opodál. Na jeho okraji byla široká mělčina se spoustou maličkých ostrůvků. Na každém z nich rostl obrovský strom se širokou korunou a všude kolem nás poletovalo spoustu ptactva.
Ohníčky a kouř – Během naší cesty po Srí Lance jsme se setkávali se spoustou míst, kde lidé rozdělávali ohně, vypalovali meze a vůbec nechávali hořet všechno možné. Ve okolí městečka Tissa bylo tolik ohňů, že byl vzduch úplně prosycen štiplavým kouřem. Všude kolem místní lidé vypalovali velké plochy polí. Nedovedl jsem si představit, jak v takovém ovzduší mohou vůbec žít. Po jediném dnu mě škrábalo v krku tak, že jsem se sotva mohl nadechnout.
Následující den jsme vstávali ještě před úsvitem. Nastoupili jsme do džípu, který na nás čekal kousek od ubytování a vyrazili jsme směrem k národnímu parku. Po asi půl hodině jízdy řidič z ničeho nic zastavil. Potom kousek couval a namířil světlomety na slona, který poklidně stál v křoví u cesty. Ten chvilku mžoural do bílé záře, prohlédl si nás, ale nevěnoval nám žádnou větší pozornost. Zase se vrátil k chroupání větviček, jako bychom tam nebyli.
U vjezdu do parku jsme na chvíli zastavili. Využili jsme této příležitosti k návštěvě toalet, ale co se nestalo. Jituška zavřela dveře od kabinky a v tom si všimla vyděšené veverky, která na ní koukala z podlahy. Neměla kam utéci. Jituška se také lekla, což veverku vyděsilo ještě víc. Pootevřela tedy dveře a po chvíli veverka vyběhla ven. Způsobila ještě trochu pozdvižení u umyvadel a pak zmizela dveřmi kamsi do tmy.
Konečně se blížil čas, kdy otevřou brány. Množství džípů, které čekaly na vjezd bylo ohromující. Věděli jsme, že Yala je populární, ale tohle bylo opravdu moc. Desítky a desítky vozidel se řadily do dlouhé fronty, projížděly pod otevřenou závorou a jely jako nekonečná kolona skrz prašné cesty v národním parku. Naštěstí se jednotlivé džípy postupně rozjely do různých míst a brzy jsme byli skoro sami. Kolem nás bylo spoustu zvířat. Narazili jsme na axisy, sambary, mangusy, orly, ledňáčky, krokodýly, a dokonce jsme z dálky viděli i dalšího slona. Pak ale řidiči přišlo vysílačkou echo, že někdo kdesi spatřil levharta. Okamžitě se vydal tím směrem. Brzy se sjelo asi čtyřicet džípů na jednom místě. Levhart byl již dávno pryč. Místo toho tu byla obrovská kolona a trvalo dlouho, než se nám podařilo, vymotat se odtud ven.
Asi v polovině výletu jsme krátce zastavili u nádherné pláže. Chvilku jsme si odpočinuli, prošli jsme se a pozorovali jsme moře, které jako by bylo rozbouřené před očekávaným deštěm. A taky že ano. Brzy začalo pršet. Ještě jsme zpozorovali krásného šakala, který proběhl kolem nás, ale poté jsme zamířili ven z parku. “Když prší, zvířata jsou zalezlá.” vysvětlil řidič. Nedalo se nic dělat, ale i tak jsme toho během dopoledne viděli spoustu.
