Po celém dni stráveném cestou kolem nádherných jezer jsme konečně byli v Bariloche. Bylo to turistické centrum celého regionu a ihned jsme to poznali. Stálo tam spoustu restaurací, kaváren, obchodů s outdoorovým vybavením a všech možných služeb, které by turista mohl chtít. Ještě ten večer jsme navštívili tamní vegetariánskou restauraci, pořádně jsme se najedli a uložili jsme se do postelí na ubytování.

Ráno jsme vyrazili autem na okružní jízdu po tzv. Circuito Chico. Z Bariloche jsme vyjeli na západ a jako první jsme zastavili u lanovky na horu Cerro Campanario. Vyvezli jsme se až na samotný vrchol a ten výhled za to rozhodně stál. Pod námi byla nádherná modrá jezera. Z jedné strany se klikatilo obrovité Lago Nahuel Huapi, které se táhlo snad až do nekonečna. Z druhé strany se třpytilo Lago Moreno a nad oběma jezery se tyčily zasněžené vrcholky And. Když jsme se dostatečně nabažili vyhlídek, pokračovali jsme dál po silnici až k maličkému jezeru Escondido schovanému uprostřed lesa. Mělo opět nádherně čistou vodu a byli jsme u něj úplně sami. Usadili jsme se na dřevěné molo, užívali jsme si sluníčka a jedli jsme svačinu. Tentokrát jsme ani neměli chuť do koupání.

Odpoledne jsme zamířili do centra města. Naší první zastávkou byla vyhlášená čokoládovna Rapa-Nui a byli jsme přímo ohromeni množstvím čokoládových pokrmů. Od kávy s čokoládou, přes čokoládové palačinky nebo pralinky, až po osmdesáti procentní čokoládovou zmrzlinu. Důsledně jsme tam oslavili Jituščiny narozeniny za pomoci výborné kávy, kopce zmrzliny, a ještě jsme vzali tři tabulky tabulky s sebou. Přecpaní čokoládou jsme se přesunuli na městskou pláž u jezera a odpočívali jsme. Kolem nás leželo spoustu placatých kamínků, a tak jsme zkusili hodit nějakou tu žabku. Zvědavě se k nám připojila malá holčička, která pobíhala u maminky opodál. Přinesla velké placaté kameny, dala mi je a začala také pokusy s házením kamenů do vody. „Tak… a naučili jsme malé dítě házet kameny do vody.“ pomyslel jsem si. Nadšení se ale nedalo ubrzdit, a tak jsme všichni pokračovali v házení žabek. V Bariloche jsme si ještě prohlédli místní katedrálu a také jsme využili služeb veřejné prádelny. Nechali jsme si za cca 100 Kč vyprat všechno oblečení. Přeci jen to byla výhodná alternativa oproti ručnímu praní v umyvadlu.

Situace v Chile se neuklidňovala, a tak jsme se rozhodli navštívit poloostrov Valdés. Místo, kde můžete spatřit lachtany, tučňáky, kosatky, velryby jižní a spoustu dalších zvířat. Cesta to byla ale dlouhá, čekal nás přejezd napříč Argentinou až k Atlantiku. Bylo to přes 900 km. Ještě v Bariloche jsme nabrali benzín i do kanystru a vyrazili jsme. Cesta byla střídavě asfaltová a střídavě prašná plná hlubokých děr. Navíc byla občas tak podivně vyfrézovaná, že jsme si připadali, jako bychom přejížděli nekončící množství zpomalovacích prahů za sebou. Projížděli jsme jakousi zamrzlou stavbou. Bylo rozděláno spoustu asfaltování, ale všechno bylo opuštěné. Náhodné cedule s omezeními na 30 km/h kvůli stavbě stále ležely i podél nových a hotových úseků silnice, kde už nejspíš měsíce nikdo na nic nesáhl. Jinde byly dlouhé objížďky klikatou prašnou cestou jen proto, že ještě nikdo nenamaloval na asfalt pruhy. Kromě cesty byla kolem pustina. Nekonečná step, kterou vždy po nějakých sto kilometrech přerušila malá vesnice plná prachu a polorozbořených domků.

Odpoledne jsme ale konečně přejeli rozestavěných 200 km a pokračovali jsme už jen po asfaltu. Bylo to nekonečné. Stovky a stovky kilometrů po rovné silnici skrz step. Nakonec jsme cestu za jeden den nezvládli a přenocovali jsme v krásném kempu ležícím v zeleném údolí uprostřed pustiny. Nejspíš to byla jakási oáza, protože se sem stahovalo obrovské množství ptactva. Viděli jsme dokonce i nádherné žluto-zelené patagonské papoušky. Následující den na nás čekala další porce kilometrů, ale už jsme se pomalu blížili k poloostrovu Valdés a těšili jsme se na velryby.

Pokračovat na další díl

Autor