Byli jsme již desátý den na cestě po Chile a přišla řada na náš čtvrtý národní park – Hurquehue. Cestou do parku jsme narazili na první vyloženě turistické místo. Bylo jím město Pucón. Do teď jsme potkávali hlavně místní výletníky, a to téměř výhradně o víkendu. Pucón byl ale úplným prototypem turistického outdoorového resortu. Spoustu obchodů s vybavením, drahé restaurace, personál mluvící anglicky, soukromé kliniky a cestovní kanceláře. Bylo tam v podstatě vše, co by si turista mohl přát. Samozřejmě jsme toho využili a doplnili jsme zásoby.

Z ničeho nic jsme dostali zprávu z Čech, jestli jsme v pořádku. Podívali jsme se tedy na zprávy o Chile a ukázalo se, že v Santiagu se konají rozsáhlé protesty kvůli zvýšení ceny jízdného v metru. Byli jsme ale daleko a nikde v okolí se nic nedělo. Situací jsme se tedy netrápili a raději jsme vyrazili po klikaté kamenité cestě do národního parku. Ukázalo se, že ta kamenitá cesta na začátku byla teprve slabým odvarem toho, co nás čekalo. Za vjezdem do parku byly v cestě obrovské jámy, balvany o velikosti kola od auta a k tomu se stoupalo natolik, že jsem se bál zpomalit, abychom neuvázli. Konečně jsme dojeli na místo uvnitř parku, kde byl kemp. Zeptali jsme se paní u stánku a potvrdila nám to, co už jsme tou dobou také tušili. Byl zavřený. Ta cedule u vjezdu do parku říkající: „Kemp v parku je zavřený“ se bohužel nevztahovala pouze na státní nocoviště, jak jsem si marně nalhával. Sklopil jsem hlavu, nasedli jsme do auta a jeli jsme po té hrozné cestě zpátky. Naštěstí byl otevřený kemp Rapa-Nuí jen kousek od parku. Bylo to úžasné místo. Kemp byl přímo na břehu krásného jezera Tinquilco a stál pouhé 4000 CLP na osobu. Ihned po příjezdu jsme se převlékli do plavek a krátce před západem slunce jsme skočili do ledové, ale křišťálově čisté vody. Jako obvykle jsem vydržel nějakých deset vteřin, vyhrabal jsem se ven a zbylých deset minut jsem pozoroval Jitušku, jak si poklidně plave skrz maličké vlnky.

Následující den jsme vyrazili na trek Los Lagos vedoucí skrz husté a stále zelené lesy na úpatí hor. Připadali jsme si jako v nějaké tropické džungli, ale byl tam přeci jen jeden rozdíl – teplota. Tady byla pořádná zima. Jak jsme stoupali k jezerům, bylo chladněji a chladněji. Stezka se změnila v bahno a krátce poté jsme se již brodili sněhem. Všechna tři jezera (Lago Chico, Lago Verde i Lago Toro) byla nádherná. Člověk si připadal úplně jako v lese, který už by milióny let neměl existovat. Atmosféru dokreslovaly vzrostlé araukárie i vysoké skály, které se ztrácely kdesi v mlze a mracích. Chtěli jsme sice pokračovat na ještě jedno jezero, ale sníh nás nakonec přemohl a vrátili jsme se zpátky do kempu. I tak nám tahle procházka zabrala skoro celý den a večer jsme byli již pořádně unavení. Z posledních sil jsme se vykoupali v jezeře, uvařili večeři a zavrtali se do spacáků.

V noci nás vzbudil štěkot psů. Byli kousek od nás. Padla rána a auto se zakymácelo. Pes z ničeho nic vrazil do dveří auta. Pak se ozvalo ještě několik štěknutí a psi odběhli. Ještě jsme je uslyšeli odkudsi z dáli a byl klid. Brzo ráno nás čekalo další nečekané probuzení. Za okny auta pomalu svítalo a z ničeho nic zacinkaly souběžně oba naše mobily. To mě zarazilo. Ještě rozespalý jsem mžoural na SMS od Drozda (registrace občanů ČR na cestách) a tam stálo:

„Vyjímečný stav v Santiago de Chile a další města, násilné demonstrace, nefunkční doprava, omezení letů. Maximální obezřetnost.“

K tomu tam byl ještě telefon na nouzovou linku a víc se již do zprávy nevešlo. V kempu jsme měli trochu signálu, a tak jsme ihned lovili nejnovější zprávy. Ukázalo se, že se situace vymyká kontrole. V několika provinciích byl vyhlášen zákaz nočního vycházení, v Santiagu se rabovalo, hořely autobusy, supermarkety i metro. Výjimečný stav se měl v nejbližší době rozšířit i na další provincie včetně oblastí, kde jsme zrovna byli. Dlouho jsme neváhali. Měli jsme povolení jet s půjčeným autem do Argentiny, a tak se řešení nabídlo samo. Rychle jsme se sbalili, rozloučili s majitelkou kempu, dali o sobě vědět domů a už jsme stoupali klikatou silnicí k průsmyku na hranicích.

Cestou jsme se zastavili na benzínce, ale ukázalo se, že již lidé začali nakupovat zásoby. Před čerpacími stojany stála dlouhatánská fronta. Když jsme se konečně dostali na řadu, dozvěděli jsme se, že benzín došel. Měli jen nějaký prémiový, který pravděpodobně nebyl pro naše auto. Měli jsme stále asi polovinu nádrže, a tak jsme jeli dál k hranicím. Kontroly proběhly rychleji, než jsme čekali. Stal se jen jeden malý zádrhel. Na Argentinské straně chtěl celník nahlédnout do auta, ale při otevírání dveří na něj vypadly moje termospodky. Ráno jsem je nějak nestihl sbalit a zůstaly ležet u dveří. Celník mi je s úsměvem podal, letmo nahlédl do vozu a mohli jsme pokračovat. Kolem jedenácté hodiny jsme vstoupili do druhé země na naší Jihoamerické cestě.

Pokračovat na další díl

Autor