Národní park Siete Tazas byl již za námi a my jsme pokračovali dál na jih. Před námi bylo dalších několik set kilometrů panamerické dálnice. V celé své délce (včetně neoficiálních úseků) vede od severu Aljašky až po ostrov Chiloé v Chile nebo Ohňovou zemi v Argentině. Má totiž dva jižní konce. Je přerušena jen deštným pralesem na přelomu Jižní a Střední Ameriky. Kvalita cesty se napříč státy různí, ale tady se jednalo o skutečnou čtyřproudou dálnicí. Přesto jsme tam narazili na jednu zvláštnost. Pohybovali se tam totiž občas chodci, cyklisti, a dokonce jsme v odstavném pruhu potkali i jezdce na koni. Překvapivě se zvíře vůbec nezaleklo vozidel, které ho míjely ve sto-dvaceti kilometrové rychlosti. Když už jsem si myslel, že nás nic moc nepřekvapí, potkali jsme dalšího cyklistu. Tentokrát ale v protisměru. Jel si po okraji vozovky, jako by se nechumelilo. Při cestě po dálnici jsme mimo jiné zjistili jedu užitečnou věc. Velká část benzínek podél hlavních tahů a některá odpočívadla mají teplé sprchy. To byla oproti ledové vodě v kempech skutečně vítaná změna.

Pomalu zapadalo slunce. Andy po naší levici nabírali fialovou barvu a mezi nimi byly vidět i typické tvary sopečných vrcholků. Nad jedním z nich byl podivný obláček, který rychle rostl. Pak přestal, chvilku se nic nedělo a zase začal znovu růst. Jituška zjišťovala na internetu, o co by mohlo jít a pravděpodobně to byla sopka Nevado de Chillán, která podle zpráv zrovna vykazovala zvýšenou aktivitu.

Ten večer jsme přespali ve městečku Salto del Laja a krátce po východu slunce jsme se vydali ke stejnojmenným vodopádům. U vchodu ale stála skupina psů, kteří se netvářili příliš přátelsky. Šli jsme se podívat na druhou stranu řeky, jestli se nedostaneme tudy a zeptali jsme se jednoho pána. Poslal nás zpátky. „Ale tam je hodně psů!“ vysvětlovala mu Jituška španělsky. „Ano, hodně psů.“ odpověděl. V Chile v menších městech se obecně potuluje spoustu psů, a tak to asi pán nepovažoval za nic podivného. Nakonec jsme tedy kolem psů prošli a podívali jsme se na obrovské vodopády. Vycházející slunce zbarvilo páru do zlatavých odstínů a postupně osvětlilo krajinu kolem nás. Ještě chvilku jsme se kochali výhledem, ale pak jsme vyrazili dál do národního parku Laguna del Laja.

Cestou se nám otevírala nádherná panoramata zasněženého vulkánu Antuco. Silnice se postupně změnila na prašnou cestu, zmizel telefonní signál a přijeli jsme do parku. Nejprve jsme se přihlásili v krásném kempu kousek nad řekou a večer jsme zamířili na první procházku. Byla to krátká trasa k vodopádům zvaná Sendero Las Chilcas. Prošli jsme jí asi za hodinku, ale byla neuvěřitelně pestrá. Začali jsme na vyhlídce, odkud jsme pozorovali rozlehlé údolí plné zelených lesů i zasněžených hor. Postupně jsme po sopečné hornině sešli do cypřišového hvozdu, kde hlasitě bouřily dva krásné vodopády. Chodníček vedl hustším a hustším porostem, až jsme si na chvilku připadali, jako bychom byli obklopeni neproniknutelným pralesem.

Jakmile jsme přišli zpátky k autu, čekalo na nás nemilé překvapení. Zapomněl jsem rozsvícená světla a vybila se baterie. Postupně se šeřilo a nastartovat nešlo. Propadl jsem krátkodobému zoufalství, ale brzy jsem se vzpamatoval a vyrazil jsem hledat pomoc. Jen o kousek dál jsem přišel k domečku správy národní parku a naštěstí tam ještě byl jeden ranger. Přijel s velkým terénním autem, dobil nám trochu baterii a nastartovali jsme.

Když jsme se vraceli do kempu, uviděli jsme z auta obrovské Andské kondory, jak plachtí nad údolím. Zvolna a majestátně kroužili nad krajinou, co chvíli se snášeli níž, těsně nad koruny stromů a pak zase stoupali kamsi vzhůru, až byly vidět jen malé tečky. Během našeho pobytu v parku jsme je viděli ještě několikrát, a dokonce i osm najednou.

Následující den jsme se vydali na výšlap pod horu Sierra Velluda. Byla to opět nádherná trasa, ale tentokrát trochu náročnější. Po strmém výšlapu jsme přecházeli asi kilometr široké lávové pole, kde fičel ledový vichr a cesta se klikatila mezi ostrými kameny. Nakonec jsme ale došli na úžasné místo. Na jedné straně se neohroženě tyčil k nebi vulkán Antuco a na druhé stála hora Sierra Veluda, na jejímž vrcholu ve výšce asi 3500 metrů seděl ledovec. Přímo před námi stékala voda z tajícího sněhu, až se pouštěla dolů vysokým vodopádem.

Poslední den v národním parku jsme se ještě dojeli podívat na samotné jezero Laguna del Laja. Bylo sytě modré, obklopené vysokými horami a u něj posedávalo jen několik rybářů. Kolem byla lávová poušť. Samotná voda byla ale úžasně čistá a průzračná. Tím naše návštěva parku skončila a vydali jsme se na dlouhou cestu až do národního parku Conguillío.

Pokračovat na další díl

Autor