Patagonie – NP Radal Siete Tazas (1)
A je to tu! Po dlouhém plánování a přípravách jsme se vypravili do Jižní Ameriky. Koupili jsme jednosměrnou letenku do Santiaga de Chile a tam jsme si zarezervovali „camper-van“ (maličkou dodávku s úpravou na spaní). Máme ho vrátit až za dva a půl měsíce (před Vánoci 2019) v Punta Arenas na samém jihu Chile. Kam vyrazíme potom, to se ještě uvidí.
Cesta do Chile byla dlouhá, ale utíkala rychle. V pondělí 7.10. jsme nasedli na vlak do Prahy, odtud jsme přeletěli do Barcelony a příští den ráno jsme pokračovali čtrnáct a půl hodiny dlouhým letem do Santiaga. Nakonec jsme dorazili téměř se čtyřhodinovým zpožděním a svezli jsme se na ubytování nedaleko letiště. Psali jsme majiteli ještě před odletem, že dorazíme nejspíš o čtyři hodiny později, ale i tak nás překvapilo, že na nás ještě ve dvě hodiny ráno čekal.
Náš první cíl v Chile byl národní park Radal Siete Tazas asi 300 km od Santiaga. Cesta se nakonec protáhla až do dalšího dne. Bylo totiž potřeba vyzvednout auto, zařídit simky (které jsou mimochodem v Chile skvělé – 8 GB za necelých 300 Kč) a nakoupit zásoby. Do parku jsme tak přijeli až 10. října. Poté, co jsme se probojovali rozestavěnou a nezpevněnou silnicí jsme konečně zastavili u vodopádu Velo de la Novia (nevěstin závoj). Byla to nádhera. Dívali jsme se na lesnaté údolí zářící jasně zelenou jarní barvou s průzračně čistou říčkou, do které se nořil vysoký a úzký vodní závoj z výšky asi šedesát metrů.
Ubytovali jsme se v obrovském kempu v samém srdci národního parku, ale byl skoro prázdný. Přeci jen jsme přijeli ještě před turistickou sezónou. Kromě nás tam byla jen jedna skupinka místních, kteří pořádali jakousi párty, a to bylo vše. Vyrazili jsme na obhlídku okolí a podle šipek ke „koupání“ jsme přišli k neskutečně krásnému místu. Byla to takzvaná „Hippies pláž“. Místo, kde byla řeka hluboká, průzračně čistá a tekla pomalu, takže se v ní dalo klidně plavat. Takhle brzy z jara byla sice opravdu studená, ale nám to nedalo a alespoň na několik vteřin jsme se ponořili.
Příští den odpoledne jsme vyrazili na čtyřhodinový trek Sendero Chiquillanes. Zastavili jsme se raději na stanici rangerů, abychom zjistili, jestli je průchozí a ukázalo se, že se musíme zaregistrovat. Bojovali jsme se španělštinou. Přeci jen jsme se před odjezdem naučili dost málo a teď to bylo znát. Ranger se snažil vysvětlovat i ukazovat, jak mohl, ale z nás dostal akorát „Ehmmm…“, „No comprendo…“ a podobné nejasné odpovědi. Nakonec jsme se ale domluvili, vyplnili jsme formulář a vyrazili na túru.
Stezka vedla skrz krásnou měnící se krajinu. Začali jsme v suchém, polospáleném lese, kde už se ale stromy začínaly zelenat čerstvými jarními lístky. Kolem nás bylo spoustu maličkých barevných květin nepřeberných druhů, ale i brouci, motýli a spoustu ptactva. Vyšli jsme až na vyhlídku s pohledem na obrovskou sopku směrem k Argentinským hranicím a odtud jsme pokračovali mnohem vlhčím lesem opět dolů. Tentokrát jsme byli obklopeni mohutnými stromy mířícími kamsi do nebes. Kolem nich se točily liány, jako by stromům vůbec nechtěly nechat sebemenší prostor. Všude kolem rostl bambus a mezi ním zurčely malé potůčky. To už byl ale pomalu konec treku a my jsme zamířili zpátky do kempu.
Příští den ráno jsme se konečně šli podívat na to nejpopulárnější místo z celého parku – Siete Tazas (sedm hrnků). Jednalo se o řadu na sebe navazujících tůní a vodopádů, které tvořily úchvatnou kaskádu. Skutečně to vypadalo, jako byste pod sebe naskládali sedm hrnečků a voda se postupně přelévala z jednoho do druhého, až na konci vytékala ven. To ale ještě nebyl konec, protože voda po chvíli padala do hlubin vysokým vodopádem Salto La Leona. Došli jsme až na okraj vodopádu, rozbalili jsme si svačinku a vyfotili jsme sebe i našeho cestovního plyšáka – Mumínka. Tím naše návštěva národního parku byla u konce. Nasedli jsme opět do naší maličké dodávky a zamířili jsme ven z parku, abychom pokračovali na jih po Panamerické dálnici. Siete Tazas bylo vskutku krásné místo v podhůří And a díky tomu, že jsme tu byli ještě hodně před turistickou sezónou, jsme to tu celé měli takřka pro sebe.
