Patagonie – Pod araukáriemi (3)
Opět jsme mířili zpátky k panamerické dálnici. Tentokrát jsme se zastavili v Los Ángeles, abychom doplnili zásoby, připojili se k internetu a aby si Jituška koupila nové boty. Ty původní se jí totiž po celkem krátké době začaly rozlepovat. Nakonec jsme vyrazili z města pozdě odpoledne a rozhodli jsme se dojet co nejblíže k národnímu parku Conguillío. Jeli jsme dlouho do večera a po tmě jsme zaparkovali na nocovišti kousek od parku, které nám doporučila aplikace iOverlander. Bylo hodně chladno, a tak jsme se jen schoulili do spacáků a šli jsme rovnou spát.
Ráno jsme vstali a zjistili jsme, na jak krásném místě jsme to spali. Kousek opodál šuměla říčka, všude kolem byl hustý zelený les a vedle auta jsme měli dokonce i stoly. Vše bylo připraveno na dokonalou snídani. Důkladně občerstvení jsme se tedy vydali do parku a vstupní brána byla nakonec jen o několik kilometrů dál. Ukázalo se, že jsme tu ale přeci jen hodně brzy. Sezóna ještě zdaleka nezačala a většina parku byla pod sněhem. Naštěstí byl otevřen alespoň první úsek cesty vedoucí k laguně Captrén.
Kousek za vjezdem do parku se krajina začala měnit. Přibývalo sněhu, ale také obrovitých araukárií – stromů, které se téměř nezměnily od dob dinosaurů. Vyjeli jsme na sopečné pole pod vulkánem Llaima. Ten pohled byl úchvatný. Obrovský zamrzlý kuželový vulkán se tyčil daleko nad okolní krajinou a na jeho úpatí se mezi sněhem zelenaly stromy. Pokračovali jsme dál až k samotné laguně, tam jsme nechali auto a vyrazili jsme pěšky na krátkou procházku kolem roztávající vodní plochy. Brodili jsme se vysokým sněhem a 2,5 km dlouhou stezku jsme šli téměř dvě hodiny. Stálo to ale za to. Mezi sněhem rostly araukárie tak obrovské, že by bylo potřeba čtyř lidí, aby zvládli obejmout kmen. Pozorovali jsme různobarevné kachny, jak plují po nehybné hladině a žasli jsme nad zeleno-bílým kontrastem barev.
Zavřená cesta nám znemožnila projet parkem na jih. Nezbylo nám tedy nic jiného, než se vrátit a pokračovat jinudy. Zvolili jsme delší cestu přes město Lonquimay a podél Argentinských hranic na jih. Rozhodně jsme nelitovali. Následující den jsme projížděli jsme nádhernou horskou krajinou podél řeky Bío-Bío, což bylo dle Jitušky nejvíc bio řeka na světě. Přijeli jsme až k jezeru Icalma a tam to bylo tak krásné, že jsme se rozhodli pronajmout si chatku u pláže na dvě noci a relaxovat. Byli jsme poměrně vysoko v horách a voda byla stále ještě ledová od tajícího sněhu, ale svítilo sluníčko a my jsme neodolali. Vrhli jsme se do křišťálově čistého jezera a plavali jsme i přes veškerou zimu. Já jsem nakonec dlouho nevydržel. Asi za dvacet vteřin jsem se zoufale vyhrabal zpět na pláž. Jituška se ale nejspíš otužila z těch všech studených sprch a plavala si, jako by se nechumelilo.
Příští den jsme relaxaci krátce narušili procházkou na kopec nad jezerem. Zaplatili jsme 2000 pesos pánovi, na jehož pozemku vedla stezka a vyrazili jsme vzhůru. Připojil se k nám pes. Nevím, jestli jsme to dobře pochopili, ale nejspíš patřil také tomu pánovi a chodil s turisty nahoru a dolů. Měli jsme tak svého psího průvodce, který nás vedl až na samotnou vyhlídku. Nebylo to s ním ale zas tak jednoduché. Kdykoliv jsme zastavili, vyžadoval neustálou pozornost. Postupně jsme si ale na něj zvykli a dorazili jsme až na nádhernou vyhlídku vysoko nad jezerem, kde jsme se předchozí den koupali. Po zbytek dne jsme si ještě užívali slunného počasí na pláži, doprali jsme všechno oblečení a uvařili si dobrou večeři. Ráno jsme opět sbalili všechny věci a vyrazili jsme dál na jih – do národního parku Huerquehue.
