Přijeli jsme do Argentiny. V pasech ještě schlo nové razítko a my jsme pomalu projížděli skrz národní park Lanín. Po naší pravici se vysoko do nebe tyčil obrovský kuželovitý vulkán pokrytý sněhem, po němž byl pojmenován samotný park. Stál tam, jako tichý strážce státní hranice. V parku jsme se tentokrát nezastavovali, protože jsme potřebovali nejprve sehnat benzín, směnit peníze a koupit místní simky. Přijeli jsme tak rovnou až do malého městečka Junín de los Andes. Naše první zastávka byla benzínka. Brali platby kartou, a tak jsem jen požádal o plnou nádrž „NAFTY“!!! Ano do našeho auta, které jezdí na benzín s oktanovým číslem 93 jsme natankovali naftu třídy 2. To je totiž z neznámých důvodů Argentinský název pro benzín. Prostě máte možnost natankovat buď diesel (skutečnou naftu) anebo naftu (což je benzín). Pán obsluhující stanici zapnul tankování a přešel k dalšímu autu. Tankovací pistole ale automaticky nevypnula přívod paliva. Než jsme se vzpamatovali, benzín tekl po zemi. Pán jen vypnul přívod a setřel louži, jako by se nic nedělo.

Naším dalším cílem bylo vybrat z bankomatu místní peníze. To bylo nakonec složitější, než jsme původně čekali. Bankomat totiž umožňoval vybrat pouze 4000 pesos najednou (ekvivalent asi 1600 Kč), ke každému výběru si naúčtoval 380 pesos jako poplatek, a navíc šlo vybrat jen 2x denně. Posledním úkolem bylo sehnat simky. Zašli jsme do obchodu s elektronikou a poprosili paní prodavačku o „chips“ (místní název pro SIM karty). „To musíte mít číslo Argentinského občanského průkazu, jinak vám chip nepůjde zaregistrovat“ odpověděla nám. „A jak to můžeme vyřešit jako turisté? Použít číslo pasu?“ zeptal jsem se. „Ne, to nejde. To nemůžete zaregistrovat“ dodala a věnovala se dalším zákazníkům. Obchod jsme tedy opustili a nechali jsme vyřizování záležitosti do dalšího města. Řídil jsem se heslem: „Když někdo řekne, že to nejde, zeptejte se někoho jiného.“

Pokračovali jsme dál do města San Martín de los Andes. Bylo znát, jak horský hřeben blokuje dešťové mraky. Na Chilské straně rostly vlhké, stále zelené, husté lesy a mezi horami z obou stran leželo spoustu jezer, ale jakmile jsme se pustili dál do Argentinského vnitrozemí, zem byla suchá. Vypadalo to, jak na divokém západě. Skály, nekonečná křoviska a občas nějaký ten strom. Také se udělalo mnohem tepleji, jak jsme klesli z průsmyku do nižších nadmořských výšek. Cesta utíkala rychle a my jsme brzy dorazili do San Martínu. Konečně větší město, kde snad vše vyřídíme.

Zkusili jsme znovu koupit simky a tentokrát jsme dostali jinou odpověď. „To není problém, dáte tam, že jste cizinci a vyplníte čísla pasů.“ Vysvětlil pán za pokladnou. Nakonec jsme krom toho museli ještě poslat selfie fotky, kde držíme pas, ale jinak byla procedura jednoduchá a za dvě hodinky jsme měli aktivovaný internet a 3 GB dat za nějakých 130 Kč. Bankomaty se zdály dle informací na internetu jako špatná volba po celém státě, a tak jsme vyzkoušeli směnit dolary. To bylo nakonec nejvýhodnější. Kurz byl dokonce o maličko lepší než oficiální. Vše bylo vyřízeno a my jsme se poprvé za naši cestu usadili do restaurace. V Argentině bylo o trochu levněji než v Chile, a tak jsme si mohli dovolit si občas pořádně pochutnat. Dali jsme si pizzu, těstoviny a pak i kávu, abychom oslavili úspěšný přechod hranic. Nakonec jsme se ubytovali v kempu u nádherného jezera kousek za městem a až do večera jsme odpočívali.

Příští den jsme se rozhodli vyrazit autem po jedné z nejkrásnějších silnic v Argentině. Jedná se o tzv. „Ruta de los Siete Lagos“ (Cesta sedmi jezer). Vede ze San Martínu a po necelých 200 km končí v Bariloche. Silnice prochází národními parky Lanín a Nahuel Huapi, točí se pod zasněženými vrcholky And a míjí nádherná křišťálově čistá horská jezera. Vyrazili jsme od prvního jezera Lácar a po krátké zastávce na vyhlídce nad druhým a menším jezerem Machónico jsme zaparkovali na pláži u třetího zvaného Lago Hermoso (krásné jezero). Bylo skutečně úchvatné. Tak jako u ostatních horských jezer byla voda bez sebemenší nečistoty či kalu. Byla ledová, ale sluníčko již hřálo vší silou, a tak jsme opět neodolali. Skočili jsme do vody a plavali. Když jsme byli konečně vykoupaní a sušili jsme se na pláži, přilétlo k nám několik maličkých ptáčků. Byli až neuvěřitelně zvědaví. Šli k nám blíž a blíž, až byl jeden nějakých deset centimetrů od Jituščiny ruky. Pak se lekl a uletěl. I my jsme se tedy sbalili a pokračovali jsme dál na jih. Cesta se klikatila skrz zelená údolí, míjeli jsme další jezera a kolem nás se vinuly říčky plné vody z tajícího sněhu. Postupně jsme dorazili až do posledního města na cestě – do Bariloche. Tam jsme si zarezervovali ubytování a plánovali jsme oslavit Jituščiny narozeniny, ale o tom zase příště.

Pokračovat na další díl

Autor