Patagonie – Carretera Austral (14) – Čarokrásné putování

Po důkladném odpočinku v krásném kempu u jezera Yelcho jsme opět vyrazili na cestu. Jeli jsme přímo na jih po proslulé silnici Carretera Austral. Příroda kolem byla úchvatná. Kolem cesty se střídala jezera, vysoké zasněžené štíty hor, husté zelené pralesy, a dokonce jsme viděli přímo z auta i ledovce. Silnice byla až na několik kratších úseků asfaltová, a tak nám kilometry rychle přibývaly. Již to odpoledne jsme byli v národním parku Queulat. Zaplatili jsme vstup, ubytovali jsme se v kempu a vyrazili jsme na několik kratších treků v oblasti kolem jezera Témpanos.

Již po první krátké procházce jsme spatřili největší atrakci celého parku – mohutný ledovec Ventisquero Colgante visící nad hlubokou roklí. Zespodu ledovce vytékala velká řeka a gigantickým vodopádem se snášela do jezera v údolí. Pokračovali jsme delší trasou na ještě jednu vyhlídku, která byla k ledovci mnohem blíže. Stezka vedla hustým promáčeným lesem a všude kolem nás cvrlikala spousta ptáků. Opět jsme spatřili magellanského datla a ani tento se nás nebál. Byli jsme kousek od něj, ale on si s námi nedělal starosti a dál klepal zobákem do kůry stromu. Vyfotit ho bylo překvapivě obtížné. Byl hodně rychlý, a tak jsem jen plnil paměťovou kartu obrázky s rozmázlou červenou skvrnou vzdáleně připomínající hlavu. Na procházce jsme potkali několik krásných motýlů na světlejších místech a pak jsme se zas ponořili do hustého temného lesa plného mechu a kapradí. Naši chůzi občas zpestřil hlasitý rachot, jak se nedaleký ledovec lámal a sesouval do rokle. Na vlastní oči se nám to ale spatřit nepodařilo. Pohled na tu obrovskou masu ledu byl ale i přesto úchvatný a takhle zblízka vypadala ještě monumentálněji.

Následující den nás čekal dlouhý přejezd na jih. Jen po prvních několika minutách cesty jsme přijeli k nádherném fjordu. Bylo téměř úplné bezvětří. Klidná hladina moře zrcadlila okolní kopce a malé mráčky nehybně seděly nad krajinou. Silnice se ale brzy stočila dál do vnitrozemí a hezký asfalt se změnil na kamenitou prašnou cestu. Auto poskakovalo mezi dírami, jak jsme se pomalu škrábali po serpentinách do kopce a potom zase brzdili při cestě dolů. Naštěstí se asfalt po chvíli zase objevil a mohli jsme se v klidu kochat nádhernými jezery, horami, vodopády i lesy kolem nás. Na oběd jsme se zastavili v jediném městě široko daleko – Coyhaique. Doplnili jsme zásoby i benzín a už jsme pokračovali dál směrem k národnímu parku Cerro Castillo. Když jsme projeli skrz jeho střed směrem na jih a blížili jsme se k vesničce Villa Cerro Castillo, byl již téměř večer. Před posledními serpentinami vedoucími dolů z hor se nám otevřel úchvatný výhled. Rozkvetlé údolí řeky Ibáñez zabarvené dozlatova pozdním sluncem se táhlo až kamsi za obzor. Po jeho obou stranách stály ostré a špičaté vrcholky patagonských And. Řeka se líně točila mezi skálami a v nesčetných meandrech mizela až za horským hřebenem v obrovském jezeru General Carrera / Buenos Aires (první název je pro Chilskou a druhý pro Argentinskou část). Když jsme se dostatečně nabažili výhledu, sjeli jsme dolů a ubytovali jsme se v hezkém kempu na okraji vesnice.

Ráno jsme se vypravili na celodenní trek k laguně Cerro Castillo. Hned na začátku nás zarazil drahý vstup. Platilo se 18 000 CLP (asi 600 Kč) na osobu, ale mělo jít o skutečně nádhernou trasu. Musím uznat, že za tu cenu měli alespoň dobře udržovanou trasu a hlídali, jestli se turisté vrátí večer dolů. Dokonce prý v 15:30 dojde ranger na konec treku a zkontroluje, že se všichni vydávají na zpáteční trasu včas, aby nikdo nebloudil po tmě.

Vyrazili jsme nejprve skrz hezký slunný les, ale ten brzy vystřídala nádherná barevná horská louka. Žluté pampelišky tvořily kontrast s jasně červenými květy místních keřů. Jak jsme se dostali dostatečně vysoko nad stromy, otevřel se nám pohled na rozlehlé údolí a po celou dobu chůze jsme se mohli kochat. Asi ve dvou třetinách cesty vystřídal louku štěrk a sníh. Poslední úsek byl sice trochu náročnější, ale nakonec jsme asi za tři a půl hodiny vyšli až na vyhlídku. Bylo to úchvatné. Pod námi se vlnila hladina tmavomodrého jezera a nad ním se neochvějně tyčil vrchol Cerro Castillo. Samotný štít hory se drobil do spousty malých věžiček a hradeb. Ihned jsme pochopili, proč se mu říká Castillo (Hrad). Vypadal úplně jako nedobytná pevnost vytažená odkudsi z Pána Prstenů. O trochu níže seděl mohutný ledovec zabarvený do světlého odstínu modré. Co chvíli se z něj odlomil nějaký maličký kousek ledu a zarachotil, jak se roztříštil o kameny.

Cesta dolů ubíhala rychle a potkali jsme i toho rangera, který šel vyzvednout poslední turisty z vyhlídky. Chvilku jsem se s ním dal do řeči, ale nevěděl jsem, o koho jde. Nadšeně jsem mu popisoval, jak je to tam hezké a že už má jen půl hodinky cesty před sebou. „Já vím, já jsem tady ranger.“ odpověděl a smál se.

Příští den na nás čekal další úsek silnice Carretera Austral. Tentokrát skončil asfalt již nadobro a jeli jsme po štěrkovo-bahnité cestě. Některé úseky byly poměrně dobré a mohli jsme jet i kolem šedesáti kilometrů za hodinu. Když už jsme ale nabyli dojmu, že tomu tak bude nadále, přišla nějaká nečekaná jáma, kamení anebo bahno. Na poslední části byl povrch ještě horší. Z cesty se zvedalo spoustu prachu a naše auto zrovna netěsnilo. Za chvilku pokrývala celý interiér souvislá vrstva a my jsme mohli sotva dýchat. Navíc přibylo kamení i jam natolik, že už se auto třáslo bez ustání. Kolem poledne jsme konečně dorazili do městečka Puerto Río Tranquillo ležícího u jezera General Carrera / Buenos Aires. Doplnili jsme benzín, zaparkovali jsme v hezkém kempu a na příští den jsme si domluvili další kajaky. Tentokrát do proslulých mramorových jeskyní…