Patagonie – Mramorová katedrála a tyrkysové jezero (15)

Po několika stech kilometrech cesty po Chilské silnici Carretera Austral jsme dorazili k jednomu nádhernému místu. Byli jsme kousek od proslulé mramorové katedrály na jezeru General Carrera. Protože je na jezeru a leží uvnitř přírodní rezervace, je možné se tam dostat jen po vodě. Měli jsme tak dvě možnosti. Buď se svézt spolu s dalšími turisty na motorovém člunu, nebo se vydat na kajacích. Nakonec jsme zvolili tu dražší možnost – a to právě kajaky. Rozhodně jsme nelitovali. Jezero mělo nádhernou, sytě azurovou barvu a jeho voda byla křišťálově čistá. Pomalu jsme pádlovali po malých vlnkách, až se před námi objevil podivný kamenný útvar. Z vody trčel na úzké noze obrovitánský balvan. Byla to takzvaná mramorová kaple a brzy se ukázalo, že se ani nejedná o celistvou nohu. U hladiny jezera byla za mnohé roky natolik omílána vodou, že zbylo jen několik tenkých pilířů. Vůbec jsem nechápal, jak tyhle sloupy mohou udržet váhu mnohonásobně větší skály.

Tím ale naše podívaná nekončila. Pádlovali jsme o malý kousek dál ke druhé skále, které byla ještě větší. Vypadala stabilněji. Stála sice také na pilířích, ale bylo jich spousty. Jeden za druhým podepíraly gigantickou masu mramoru. Přijeli jsme o trochu blíže a ihned jsme pochopili, proč se jí říká Mramorová katedrála. Skutečně to vypadalo, jako by člověk vstoupil do prastarého chrámu zatopeného vodou. Jemné vlnky tvořily na stěnách, sloupech i na stropě nádherné zelenomodré odlesky. Voda se pozvolna pohupovala a my jsme projížděli kolem pilířů prazvláštních tvarů. Na některých místech jsme skrz kulatá okna viděli napříč celou skálou. Na závěr jsme ještě propluli skrz zpola zatopenou jeskyni a prohlédli jsme si klenutý mramorový strop hezky zblízka.

Příští den jsme se potřebovali rozhodnout, jakým směrem se vydáme. Naskytly se nám tři možnosti. První byla jet několik set kilometrů na jih k trajektu, který by nás odvezl na dlouhé několikadenní plavbě až na jih do Puerto Natales. Druhá byla zamířit rovnou na východ, objet jezero General Carrera a pokračovat na jih po Argentinské straně. Poslední možností bylo navštívit národní park Patagonia, pak se kousek vrátit a jet opět do Argentiny. První možnost se vyřadila rychle sama. Nejbližší trajekt jel až za čtrnáct dní. Přesto jsme se nemohli rozhodnout, kterou ze zbývajících variant zvolíme. Došlo to až tak daleko, že jsme si hodili mincí. Chvilku se napínavě kutálela po zemi, pak se svalila a rozhodla. Vynecháme park a pojedeme do Argentiny.

Ukázalo se, že cesta podél jezera na východ byla horší, než jsme čekali. Nejenže byla štěrková, blátivá, pokrytá kameny a dírami, ale na některých úsecích k tomu velmi prudce stoupala. Občas byla úzká a blízkost svahu nad tyrkysovým jezerem přidala trochu napětí. Nedalo se říct, že by to byla přímo nebezpečná silnice, ale v kopcích jsme se pořádně zapotili. Zařadit dvojku, přidat plný plyn a doufat, že nezačneme hrabat. Auto chvílemi hopsalo po dírách a kamenech, kterým se někdy nedalo vyhnout. Naše úsilí bylo ale odměněno nádhernými výhledy. Jezero mělo zářivou tyrkysovou barvu. Na našem břehu rostly keře obsypané červenými květy, na opačném konci vodní plochy se tyčil ostrý hřeben And a přes vrcholky hor se převalovaly tmavá a hustá mračna. Počasí dodávalo celé scenérii na dramatu. Déšť se během krátkých chvil střídal se sluníčkem, foukal vítr a na jezeře byly velké vlny. Připadali jsme si, jako bychom se dívali na pobřeží moře.

Naši cestu Patagonií provázela setkání s více a více cestovateli. Na severu jsme byli překvapení, když jsme potkali člověka, co nepocházel z Jižní Ameriky. Tady jsme míjeli campervany, půjčená auta, obytné vozy, dálkové cyklisty i stopaře. Zvláštní bylo, že jsme se často setkávali s lidmi, které jsme potkali před několika dny na jiném místě. Dokonce jsme opět narazili na kolumbijského stopaře, se kterým jsme se viděli před třemi týdny v Argentinském El Bolsónu. Rádi bychom ho svezli, ale naše auto mělo oficiálně pouze dvě sedačky. Netroufli jsme si ho vzít na matrace vzadu. Rozhodně ne na hlavní silnici, kde jsme občas potkávali policejní vozy.

Jak jsme se blížili k Argentinské hranici, krajina rychle měnila svůj ráz. Husté lesy, pastviny i velké řeky tekoucí do jezera ustupovaly menším křoviskám a trsům trávy. Barva porostu se proměnila z jasně zelené na hnědo-žlutou. I jezero, které bylo stále po naší levé straně, bylo najednou tmavě modré. Andy totiž drží většinu dešťových mraků v Chile. Na jedné straně hor tak najdete husté deštné pralesy a na druhé suchou patagonskou step. Prašnou cestu vystřídal asfalt a my jsme konečně dorazili na hranici u městečka Chile Chico. Tentokrát byl přechod ještě rychlejší. Asi za čtvrt hodinky jsme přijeli do Argentiny a čekala nás dlouhá cesta až do El Chalténu kdesi daleko na jihu.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Pokračovat na další díl