Na zpáteční cestu z poloostrova Valdés ke hřebenům And jsme zvolili silnici, která vedla trochu více na jih. Ukázalo se to jako lepší volba, protože byla až na jednu dvacetikilometrovou objížďku celá asfaltová. Navíc nevedla jen nekonečnou rovnou stepí, jako její severní alternativa. Podél ní se klikatila řeka Chubut a i krajina se průběžně měnila. Po několika stech kilometrech jsme přijeli do podivného skalnatého regionu okolo města Los Altares. Míjeli jsme hory zvláštních tvarů zabarvené do odstínů červené, žluté i šedé. Řeka působila v krajině jako malá oáza, kde rostly i kvetly stromy. V okolních kopcích se držely hlavně napůl suché keře a mezi nimi vykukovaly hlavy lam guanaco.

Jak jsme se ale blížili k Andám, krajina se zelenala více a více. Objevovaly se pastviny, lesy, přibývaly říčky a silnice byly klikatější. Zrovna jsme míjeli několik mělkých jezírek, když v tom jsem spatřil podezřelé růžové flíčky. Zastavili jsme, podívali jsme se blíže a opravdu. Plameňáci! Už delší dobu jsme přemýšleli, kde bychom je mohli spatřit a oni se z ničeho nic ukázali kousek od silnice. Byli krásní a bylo jich tam spoustu.

Přijeli jsme do národního parku Los Alerces. Konečně jsme byli zase v horách. Národní park ale ještě spal. Turistická sezóna byla daleko, většina kempů se zrovna opravovala a restaurace i obchody byly zavřené. Jediné turistické centrum, které bylo tou dobou v provozu mělo naopak již po otevírací době. Po asi šesti neúspěšných pokusech jsme konečně našli otevřený kemp. Jednalo se o rekreační středisko jakési banky, ale pustili nás dovnitř a měli dokonce i teplou vodu.

Následující den ráno jsme se zastavili v turistickém centru, zjistili jsme informace o pěších trasách a podnikli jsme několik procházek. Nejprve jsme zamířili hezkým lesem podél břehu jezera Futalaufquen, poté jsme si prohlédli starodávné malby na stěnách a na závěr jsme se podívali na dva krásné vodopády. Do kempu jsme se vraceli během pozdního odpoledne a tou dobou se začalo měnit i počasí. Silný vítr, který přes den vyvrátil v kempu strom, trochu ustal. Místo toho po obloze připluly husté mraky a ty pomalu zahalily celé údolí do bezbarvé šedi. Na poslední chvíli jsme stihli uvařit večeři a pak přišel pořádný slejvák. Tu noc jsme spali neklidně. Kapky bubnovaly bez ustání na střechu auta až do dalšího dne. Raději jsme se občas dívali pootevřenými dveřmi ven a kontrolovali jsme, jestli se kemp nezměnil v potok nebo řeku. Naštěstí k tomu nedošlo. Ráno jsme se sbalili a zamířili jsme z národního parku pryč. Na procházky skrz vodu a bahno se nám nechtělo. Ani po silnici vedoucí kolem jezer na sever jsme nejeli. Byla prý z velké části nezpevněná a po tak velké průtrži mračen jsme to neriskovali.

Vydali jsme se bezpečnější oklikou přes Esquel do El Bolsónu. Cestou jsme zastavili na benzínce a tam jsem zjistil nemilou věc. I po všech opravách pneumatika stále trochu ucházela. Měl jsem podezření už před cestou do parku, ale tehdy jsem si nebyl jistý, na jakou hodnotu byla původně nafoukaná. Teď to už bylo jasné. Po dvou dnech byla sotva pojízdná. Dofoukal jsem jí, abychom dojeli do El Bolsónu a opět nás čekalo hledání opravny aut (v Argentině gomería). Jediné štěstí bylo, že jich je opravdu hodně.

Pokračovat na další díl

Autor