Patagonie – NP Nahuel Huapi (10) – Čarokrásné putování

Projížděli jsme nádhernou krajinou v národním parku Nahuel Huapi a po naší pravici se vlnila hladina jezera Lago Mascardi. Když jsme odbočili na prašnou cestu do osady Pampa Linda, byl již večer. Po krátké chvíli se před námi objevila otevřená, ale opuštěná vstupní brána do parku. Zastavili jsme a zkoumali ceduli, kde psali cosi o zavřených stezkách. Pak na nás zpoza budovy zamával jakýsi turista, který tam nejspíš přespával. Řekl, ať jedeme, dál, že to platí nejspíš jen pro náročné treky vysoko v horách.

Po několika kilometrech jízdy po klikaté úzké cestě jsme dorazili k mostu, na kterém zrovna probíhaly rozsáhlé opravy. Vypadalo to, že už ten večer neprojedeme, anebo bychom museli dlouho čekat. Našli jsme malé tábořiště, kde by se dalo nocovat a už se tam usazovali i další cestovatelé v obytném náklaďáku. Foukal ale silný vítr, kolem ležely popadané stromy a ty, které stále stály nad našimi hlavami se kymácely ze strany na stranu. Tam jsme spát nechtěli a zamířili jsme tedy zpátky. Nakonec se nám podařilo najít jeden otevřený kemp přímo u jezera. Nebyly tam žádné hrozící stromy, a navíc jsme se mohli kochat pohledem na špičaté vrcholky hor zbarvené do večerního fialového světla, které stály jako neprostupná hradba nad rozvlněnou hladinou jezera.

Příští den byl most již průjezdný a my jsme tak mohli dojet po dlouhé cestě plné děr a kamení až do osady Pampa Linda, která ležela ve stínu již vyhaslého vulkánu Tronador. Ubytovali jsme se v kempu a u správce parku jsme zjistili informace o turistických stezkách. Skutečně byly zavřeny jen ty, které vedly ve velkých nadmořských výškách. Ještě to odpoledne jsme sbalili batůžky i trekové hole a vyšlápli jsme k ledovci Castaño Overa. Stezka byla nádherná. Vedla světlým listnatým lesem plným vysokých stromů a malých potůčků s nádherně čistou vodou. Pozvolna jsme stoupali až k vyhlídce na samotný ledovec. Seděl na skále hrozivě vysoko nad námi. I cedule, které značily konec stezky, varovaly před padajícím ledem. Zůstali jsme tedy v bezpečné zóně, rozbalili jsme si svačinku a dívali jsme se po okolí. Dlouho jsme si ale klidu neužili. Přišla velká skupina místních turistů, vytáhli mobilní telefony a pustili se do společného focení. Když už se celá parta vyfotila v asi deseti různých pózách a každý člen měl několik svých vlastních obrázků, zdálo se, že bude konečně klid. Jak jsem se ale mýlil! Pustili si hudbu a natáčeli se, jak tancují před ledovcem. Pomalu jsme se tedy sbalili a zamířili jsme zpátky.

Příští den jsme se pokusili ještě o jeden trek. Vedl k jezeru Ilón, ale tentokrát se nám příliš nedařilo. Stezka byla hodně podmáčená, přeskakovali jsme jednu kaluž za druhou a po asi hodině stoupání jsem se navíc praštil do hlavy o vodovod vedoucí dolů do osady. Celý výšlap nakonec ukončila řeka. Vedla dolů po strmém zalesněném svahu hory a bylo v ní opravdu hodně vody. Stezka procházela přímo skrz silný proud. V sezóně by bylo vody asi méně, ale teď se mi to vůbec nelíbilo. Asi bychom byli schopni zout boty a přebrodit, ale při uklouznutí hrozil pád o několik metrů dolů na kameny. Otočili jsme se a vydali jsme se zpět do kempu v Pampě Linda. Asi za hodinu zesílil vítr, obloha se zatáhla a přišel déšť. U laguny bychom stejně nejspíš nic neviděli. Místo toho jsme se autem svezli na nádhernou vyhlídku na ledovcový splaz Ventisquero Negro. Stál na okraji zelené laguny, do které se postupně odlamovaly kousky o velikosti automobilu. Výhled byl skutečně nádherný i za špatného počasí a nám to tak alespoň trochu vynahradilo nepovedený trek. Cestou zpátky jsme se ještě zastavili u vysokého vodopádu Salto Las Nalcas a po zbytek odpoledne jsme se schovávali v kempu. Alespoň jsme si pořádně uklidili naše obytné auto.

Následující den jsme se vydali zpátky do Bariloche. Přeci jen jsme si oblíbili tamní výbornou zmrzlinu vyráběnou z 80% hořké čokolády a kvůli ní stálo za to ujet nějaký ten kilometr navíc. Když jsme se dostatečně nabažili téhle mňamky, zamířili jsme do národního parku Los Arrayanes. Leží o kousek dál na sever u městečka Villa La Angostura a tvoří ho pouze jeden poloostrov ve tvaru kapky na jezeře Nahuel Huapi. Je proslulý tím, že na něm hojně rostou stromy zvané Arrayán (Luma apiculata), které mají nádhernou skořicově zabarvenou kůru.

Když jsme přijeli ke vstupní bráně, ukázalo se, že jsme tam opravdu na poslední chvíli. Za půl hodiny odjížděla poslední loď, která nás měla odvézt na druhý konec poloostrova a odtud jsme chtěli jít asi 12 km zpátky pěšky. Rychle jsme se sbalili, koupili jsme si k obědu kapsy plněné zeleninou a už jsme se vezli na lodi spolu se spoustou dalších turistů. Jediný rozdíl mezi námi a ostatními byl ten, že jsme byli jediní cizinci a také jsme jako jediní moc neuměli španělsky. Zrovna jsem se cpal tou zeleninovou kapsou, když se paní průvodkyně zeptala, jestli někdo plánuje jít zpátky pěšky. Ještě s plnou pusou jsem se nejistě přihlásil. Z mého výrazu a nacpaných tváří bylo asi jasné, že nerozumím dobře. Paní tedy předvedla pomocí prstů chůzi a já jsem přikývl. Ukázalo se, že jsme byli opět jediní. Všichni ostatní se vezli zpátky lodí. „No nevadí“ pomyslel jsem si. „Alespoň nebude na stezce narváno.“

Asi za půl hodiny jsme dopluli na okraj poloostrova a vydali jsme se nejprve na chodníček skrz Arrayánový les. Byl tam ale obrovský dav lidí asi ze tří výletních lodí, a tak jsme si to místo zas tolik neužili. Lodě naštěstí brzy odpluly a zbylo tam jen několik skupinek, které se postupně chystaly na trek zpátky do města. My jsme také vyrazili. Procházeli jsme krásnými lesy plnými vysokých a mohutných stromů, míjeli jsme hezké barevné květiny a viděli jsme dokonce i jezero, které bylo na poloostrově uprostřed většího jezera. S přicházejícím večerem jsme se ještě zastavili na vyhlídce kousek od konce stezky a pozorovali jsme nádherné pláže, vrcholky hor, lesy, plachetnice i chatičky podél pobřeží jezera. Zlatavé světlo udělalo krajinu ještě nádhernější a my jsme si připadali jako v ráji. Na samotný západ slunce jsme ještě sestoupili dolů na pláž a společně s několika místními jsme pozorovali ohnivý kotouč, jak se pomalu ztrácí za horizontem. Přišla ta pravá chvíle na splnění dalšího úkolu z našeho deníku. Jako svatební dar jsme totiž dostali deníček se seznamem úkolů, které bychom měli na cestě zvládnout. Jeden z nich byl „Udělejte kotrmelec při západu slunce.“ Sundali jsme tedy batohy a nehledě na pohledy okolních lidí jsme se zakutáleli pískem.

Čekala nás prozatím poslední noc v Argentině. Sledovali jsme zprávy a psali jsme si s půjčovnou, od které jsme měli auto. Vypadalo to, že se masové protesty v Chile trochu uklidnily. Navíc byl prý jih Chile klidným místem. Narychlo jsme tedy sehnali otevřený kemp, abychom přečkali noc a ráno jsme mohli vyrazit na hranice. Ten kemp bylo zvláštní místo. Byl v lese u jezera kousek za městem a uprostřed byly dva domky, kde bydleli majitelé. Tato obydlí byla ztlučena z různorodých materiálů a pozůstatků lecčehos. Kolem byla starší auta a všelijaké harampádí, ale středobodem všeho dění byla nová obrovská televize umístěná v jednom z domků. Byli jsme z toho místa trochu nesví, ale nakonec jsme se vyspali dobře a měli jsme i horkou sprchu. Jituška to shrnula takto: „Tam to vypadalo, jako kdyby vařili drogy…“

Ráno nás čekal ještě jeden úkol. Museli jsme spotřebovat veškerou zeleninu a ovoce. Jinak by nám ji na hranicích vyhodili. V kempu jsme se nacpali, co se do nás vešlo, ale všechno jsme nezvládli. V krabičkách jsme stále vezli ještě kari s rýží z předchozího dne a několik kousků ovoce. Hranice byla ještě desítky kilometrů daleko, a tak jsme zastavovali a zaplňovali poslední místa v jinak plných žaludcích. Nakonec jsme to téměř zvládli. Vyhodili jsme jen asi tři lžíce kari spolu s nahnilými rajčaty a ve stavu naprostého přecpání jsme dorazili na celnici…