Uprostřed noci zazvonil telefon. Nevěnovali jsme mu ale nijak velkou pozornost. Volalo neznámé Chilské číslo, a to se nám dělo celkem běžně. Stará a nepoužívaná telefonní čísla se totiž brzy prodávají znovu a Jitušce někdo volal a psal SMS ještě dva týdny po příletu do Chile. Vypnuli jsme zvuk a šli jsme zase spát. Ráno bylo na telefonu několik nepřijatých hovorů a jedna SMS. Říkala, že odpolední trajekt z ostrova Chiloé na pevninu nejede. Prý se máme obrátit na kancelář nebo e-mail. Zkoušel jsem volat zpátky, ale marně. Webové stránky společnosti byly chaotické a v neděli mi telefony nikdo nebral. Po chvíli zkoušení se mi konečně podařilo dovolat na pobočku v Chaiténu. To byla cílová destinace trajektu. Tam nám ale řekli jen to, že skutečně nejede a že máme jet z Puerto Montt asi 200 km severně v úterý. Prý se máme zastavit v kanceláři, kde všechno vyřídí. Bohužel ani nevěděli, jestli je nějaká kancelář poblíž otevřená.

Na webu jsem našel informaci o pobočce ve městě Castro, kde jsme zrovna byli. Měla otevřít ve tři odpoledne, a tak jsme čekali. Chvilku před třetí jsem zkusil zavolat na telefon zmíněný u této pobočky a konečně to někdo zvedl. Řekli mi úplně jiné informace než předtím. Kancelář se prý nachází v Quellónu (asi 80 km na jih) a ne v Castru. Na webu měli mapku špatně. Ten den měla plout loď právě z tohoto jižnějšího města kolem deváté večer. Vyrazili jsme tedy po posledním úseku panamerické dálnice na jih a asi za hodinku jsme byli v kanceláři přepravní společnosti. Po chvíli čekání a zmatených dohadů jsme vše vyřídili a o několik hodin později skutečně přijela loď. Měla vjezdovou rampu jen na jedné straně a na palubu jelo několik kamionů. Musely couvat přes dlouhou rampu až do útrob lodi, aby se později dostaly ven. Dva z nich měly dokonce za sebou ještě velký přívěs s otočnou nápravou. Nevěřil jsem, že dokáží s takovým strojem zacouvat, ale nějakou záhadou to zvládli. Asi po hodině jsme se nalodili i my. Vypluli jsme směrem k městečku Chaitén, kde jsme se chtěli vydat na jih po silnici Carretera Austral. Vede skrz nádherné národní parky severní Patagonie a spojuje maličké osady a městečka v tomto téměř neobydleném regionu.

Loď nás vysadila až kolem druhé hodiny ranní. Popojeli jsme jen několik kilometrů na kempovací místo u pláže a konečně jsme šli spát. Až druhý den ráno jsme si všimli, na jak hezkém místě jsme to vlastně spali. Kousek od nás byla nádherná černá pláž na jejímž konci stála zalesněná kuželovitá hora. Jituška si všimla, že se v moři něco hýbe. Jen kousek od pláže vykukovalo několik lachtanů. Vyplouvali a zase se ponořovali, rozhlíželi se po okolí a občas jen tak mávali ploutví nad vodou.

Po snídani jsme vyrazili kousek na sever do srdce národního parku Pumalín. Jde o jeden z nejlépe spravovaných parků v Chile. Vede skrz něj asi dvanáct perfektně značených a upravených treků, na několika místech jsou hezké kempy s čistým sociálním zařízením a téměř vše je dostupné po silnici Carretera Austral. Hned první den jsme prošli tři krásné kratší trasy – Lago Negro, Cascadas Escondidas a Los Alerces (alerce je dlouhověký stálezelený strom v češtině zvaný fitzroya cypřišovitá). Hned na první pohled nás upoutalo, jak je v pralesích vlhko. Snad každé dvě hodinky se spustil menší deštík, všude teklo nesčetně potůčků a odpařující se voda vytvářela nad stromy hustou mlhu. Vegetace byla jasně zelená, všude rostly obrovitánské kapradiny, podivné rostliny s listy metr širokými a spoustu mechu. Připadali jsme si, jako bychom se vrátili do dob dinosaurů. Mezi tou vší zelení jsme viděli dva nádherné obrovské vodopády, a hlavně tisíce let staré stromy alerce. Byly neskutečně obrovitánské. Jeden z nich tam prý stojí již 3000 let a na jeho obejmutí by bylo potřeba snad deseti lidí. Jejich výška je také úctyhodná. Jde o nejvyšší stromy Jižní Ameriky a některé exempláře přesahují i padesát metrů.

Následující den jsme vyrazili ještě na jeden trek. Tentokrát trochu náročnější trasu s prudkým stoupáním, na jehož konci byla vyhlídka na vulkán Chaitén. Naposledy vybuchl v roce 2008 a na okolní krajině to bylo znát. Procházeli jsme lesem, kde stály ohořelé kmeny dříve obrovitánských stromů, ale všude již rašila nová zeleň. Kapradiny, mladé stromky a keře pomalu obnovovaly zničený les. Na cestě mě upoutaly nádherné červené květiny. Rozhodl jsem se udělat několik snímků, zatímco Jituška šla

napřed. Když už jsem byl spokojen a rozhodl jsem se uložit foťák zpátky do batohu, ozvalo se za mnou zapraskání. Lekl jsem se, otočil a asi ze čtyř metrů na mě z roští vykukoval jelínek Pudu. Chvíli jsme se na sebe jen tak dívali, ale jelínek se nebál a se zájem si mě prohlížel. Dokonce povylezl ven z křoví, aby měl lepší výhled. Měl jsem zrovna v ruce foťák, a tak jsem opatrně udělal tři snímky. To ho naštěstí nevylekalo, a ještě chvíli jsme na sebe jen tak koukali. On se pak poklidně vydal dál a zmizel kdesi v hustém porostu.

Počasí bylo deštivé, ale jednalo se spíš o krátkodobé sprchy než o vytrvalý liják. Navíc jsme se mohli schovávat pod obrovitánské listy. Asi po dvou hodinách jsme vylezli na vyhlídku a před námi se tyčil vulkán Chaitén. Z jeho vrcholu i úbočí pokrytého rudou horninou stále stoupal dým. Pod vulkánem bylo údolí pokryté písečnými dunami a opodál se mihotala hladina dvou jezer. Z druhé strany jsme mohli pozorovat nekonečná zelená údolí táhnoucí se kamsi do hloubi parku, vysoké zasněžené vrcholky a meandry řeky až k jejímu ústí do tichého oceánu. I déšť na chvilku ustal, abychom si užili tenhle nezapomenutelný pohled.

Odpoledne se počasí výrazně zhoršilo. Spustil se šílený slejvák a do toho foukal hodně silný vítr. Zamířili jsme na termální koupaliště na jižním okraji národního parku a byla to dobrá volba. Sice jsme důkladně promokli, než jsme došli k převlékacím kabinkám, já jsem navíc uklouzl na dřevěném mostku a praštil jsem se do paty, ale pak jsme se ponořili do horké vody a bylo nám krásně. Počasí se ještě zhoršilo. Stromy se ohýbaly a vichřice s sebou nesla masa vody, ale nám to nevadilo. Dívali jsme se na tu spoušť ponoření v bazénu a chvílemi jsme jen tak vylezli, abychom se trochu schladili. Večer se počasí umoudřilo. Já i Jituška jsme pocítili potřebu chvíli relaxovat, a tak jsme se na dvě noci usadili v kempu u jezera Yelcho. Bylo to krásné čisté místo obklopené horami a zelenými lesy. Zaparkovali jsme naše obytné autíčko asi deset metrů od pláže, kde jsme mohli načerpat dostatek energie na další cestu Patagonií.

Pokračovat na další díl

Autor