Náš příjezd na poloostrov Valdés začal smutně. Pomalu jsme se blížili k odbočce mířící do Puerto Pirámides, což byl náš cíl. Jeli jsme po nekonečné silnici číslo 3 skrz Argentinskou step a z ničeho nic vyběhla před nás liška. Už se nedalo nic dělat. V mžiku byla přímo pod autem. Plni děsu jsme zastavili na krajnici a zjišťovali jsme, co se stalo. Liška to bohužel nepřežila. Odnesli jsme jí tedy alespoň z cesty, oplakali jsme jí a drželi jsme za ní minutu ticha. Navečer jsme po asi 900 kilometrech přijeli do Puerto Pirámides, pronajali jsme si hezký domeček přímo uprostřed vesnice a šli jsme se pořádně vyspat.

Příští den jsme vyrazili navštívit pláž Punta Norte. Bylo to místo, které je dobré na pozorování rypoušů, lachtanů, a dokonce i kosatek. Je to jedna z mála lokalit, kde může člověk vidět kosatku lovit tak, že cíleně vyplave na pláž, aby dosáhla na lachtany. Poloostrov Valdés byl ale poměrně velký, a tak nás čekaly asi dvě hodiny jízdy po štěrkové a prašné cestě. Bylo to úmorné. Na určitých úsecích cesty byl totiž povrch nepříjemně vyfrézován a opět jsme jeli, jako by tam byly zpomalovací prahy v řadě za sebou. Když už jsme byli skoro na místě, auto začalo vydávat podivný zvuk. Mnohem více rachotilo a třáslo se. Zastavil jsem, vylezl jsem ven a hned mi bylo jasné proč. Pneumatika byla úplně roztrhaná. Vylovil jsem tedy rezervu, provedl výměnu a pokračovali jsme dál.

Na vyhlídce jsme spatřili obrovitánské rypouše. Samci byli tak velcí, že se zdáli spíš jako nepohyblivá hora. Když ale z ničeho nic vyplaval jiný samec na pláž, ta hora začala hlasitě bručet a valila se vpřed. Nechtěl bych mu stát v cestě. Chvíli jsme se procházeli nad pláží, ale kosatky se neukázaly. Možná to bylo dobře, asi by nebyla hezká podívaná, sledovat lov.

Byli jsme jen kousek od rezervace, kde hnízdí obrovská kolonie tučňáků. Když už jsme dojeli tak daleko, vydali jsme se za tučňáky i bez náhradní pneumatiky. Štěrková cesta se změnila v prašnou a bahnitou. Nejmokřejším úsekům jsme se vyhýbali po připravených objížďkách, ale jednu jsem přehlédl. Ihned jsme vjeli do bahnité louže. „Asi se trochu zabahníme!“ prohlásil jsem ještě s optimismem. Už to skoro vypadalo, že projedeme, ale nevyšlo to. Zapadli jsme do mazlavého bláta. Začal boj. Snažil jsem se popojíždět dopředu a dozadu, podkládali jsme kola větvičkami a pořád jsem vystupoval a nastupoval skrz louži.

Po asi patnácti minutách jsme dosáhli dílčího úspěchu. Poposunuli jsme se asi o tři metry, auto bylo úplně obalené vrstvou bahna a moje oblečení nevypadalo o moc lépe. Dál jsme se ale pohnout nemohli. Naštěstí kolem nás jela další skupinka turistů, a tak jsme se domluvili, že pro nás pošlou pomoc, když se v blízké době neobjevíme na farmě v centru rezervace. Nakonec nás zachránila důležitá informace. Jituška totiž zjistila, že máme náhon na zadní kola a ne přední. Začal jsem tedy dávat větve dozadu a hned jsme se začali posouvat správným směrem. Bahno bylo sice všude, ale dostali jsme se ven a mohli jsme vyrazit na pozorování tučňáků.

U velkého statku, který sloužil i jako základna přírodní rezervace, jsme zaplatili vstup. S průvodkyní jsme popojeli ještě kousek cesty přímo k rezervaci a dál jsme šli již pěšky. Tučňáci byli všude kolem nás. Prý jich tam hnízdí stovky tisíc a jde o největší kolonii tučňáků magellanských v Argentině. Většina z nich seděla na vejcích. Občas jsme pozorovali, jak někteří vyplouvají k moři a střídají se u hnízda s parterem / partnerkou. Vůbec se nás nebáli a udiveně si nás prohlíželi nebo si nás vůbec nevšímali. Jednoho tučňáka jsme asi naštvali, a tak se rozeběhl přímo proti nám. Ustoupili jsme o několik metrů, tučňák se zastavil a spokojeně si šel lehnout.

Když jsme se vrátili na statek, odkud se vyráželo za tučňáky, nejspíš už o nás kolovaly zprávy. „Já jsem si říkala, proč jste tolik od bahna, ale bála jsem se zeptat.“ Prohlásila naše průvodkyně, když jí vyprávěli, jak jsme byli zapadlí na cestě. Trochu jsme se umyli, dali jsme si oběd a už jsme chtěli vyrážet zpátky na ubytování, když nám číšník přinesl medový dortík. Prý je to od nich dárek na svatební cestu (o té jsme se zmínili zase průvodkyni). Byl vynikající.

Příští den ráno už jsme si mysleli, že bude všechno v pořádku. Chtěli jsme si ještě užít náš čas na poloostrově a pak se zastavit ve větším městě Puerto Madryn, abychom nechali vyměnit pneumatiku. Ranní příchod k autu mě ale rychle vyvedl z omylu. Rezerva byla najednou také prázdná a už nebyla další pneumatika, kterou bychom mohli použít. Propadl jsem do krátkodobého zoufalství, ale měli jsme jedno velké štěstí. Ubytování bylo jen asi sto metrů od benzínky, kde měli kompresor. Zavolal jsem do autopůjčovny a tam mi poradili, ať zjistím, kde je nejbližší Gomería (opravna aut). Ukázalo se, že to je právě až v Puerto Madryn asi 90 km daleko. Ručně jsem tedy odmontoval pneumatiku, donesl jí nafoukat a sledoval jsem, jak dlouho vydrží. Vypadalo to nadějně a plán byl jasný. Následující den (protože byla zrovna neděle) nafoukáme před odjezdem pneumatiku a pojedeme rovnou do Puerto Madryn na opravu. Tím pádem nám zbyl i nějaký ten čas na výlet za velrybami a kajaky, které jsme naplánovali na pondělní ráno.

Mé předchozí zkušenosti s mořskou nemocí byly malým strašákem při plavbě za velrybami, ale mělo to být jen na 1.5 hodiny, a navíc v zálivu, kde jsou menší vlny. Rozhodl jsem se to risknout. Odpoledne jsme tak nastoupili na podivnou žlutou loď – ponorku, která měla okénka i pod hladinou moře, abychom mohli velryby lépe vidět. Vyplatilo se to, chvíli jsme pozorovali velryby shora a pak se k nám začala přibližovat matka s mládětem. Seběhli jsme do podpalubí a čekali. Z ničeho nic se před námi objevil obrovitánský stín velryby jižní a spolu s mládětem pomaličku proplula přímo kolem okének naší lodi. Byl to nezapomenutelný zážitek.

Následující den jsme se hned ráno vydali na kajaky. Vydali jsme se společně se skupinou osmi turistů a dvou instruktorů na moře a pádlovali jsme podél pobřeží. Bylo to úžasné. Z kajaků jsme mohli pozorovat lachtany, a i ti byli zvědaví. Plavali blíž k nám a zvědavě vykukovali z vody mezi našimi loďkami. O kousek dál kolem nás proplavali dva tučňáci a k tomu všemu jsme spatřili velrybu s mládětem, jak vyfukují gejzíry. K nim jsme se ale raději nepřibližovali. Po několika hodinách jsme si prohlédli ještě nádhernou jeskyni plnou jakýchsi korálů. Část z nich byla rozevřená pod vodou a část uzavřená na vzduchu, protože byl zrovna odliv. Kousek za jeskyní jsme podnikli malou procházku a prohlédli jsme si obrovské množství mořských fosilií. Hladina vody totiž bývala výš a zem byla pokryta zkamenělými mušlemi, ježovkami, krabími klepítky a spoustou dalších živočichů starých až deset milionů let.

Po obědě se postupně zhoršovalo počasí. Vlny již značně houpaly s našimi kajaky, vítr bral odkapávající vodu z pádel a házel nám jí zpátky do obličejů. Zamířili jsme zpátky do města Puerto Pirámides. Když už jsme byli skoro na pláži, navedli jsme kajak trochu špatným směrem a s Jituškou jsme uvázli na mělčině. Nedalo se nic dělat. Vylezli jsme ven a táhli kajak směrem k pláži. Mělčina ale brzy skončila a nám se nechtělo zase nalézat a pádlovat. Vylezli jsme tak z vody docela mokří a slaní. Trochu jsme se opláchli na benzínce, nasedli jsme do auta a hurá do Puerto Madryn hledat opravnu aut.

Cesta nakonec uběhla rychle. Bylo to jen nějakých devadesát kilometrů po hezkém asfaltu. Za hodinku a čtvrt jsme přijížděli k opravně na okraji města. Byli ochotní a neuvěřitelně rychlí. Měli náhradní pneumatiku, ale dost starou a sjetou, takže jsme jí použili jako novou rezervu. Naší původní rezervu zalepili a dali jí místo roztrhané pneumatiky. Nakonec jsme zaplatili jen 700 pesos (cca 280 Kč) a s opraveným autem jsme zamířili dál. Před námi ležely stovky a stovky kilometrů zpátky na západ, až ke hřebenu And.

Pokračovat na další díl

Autor