Přijeli jsme opět do Chile. Kontrola na celnici proběhla rychle a my jsme pokračovali směrem do Osorna. Byli jsme trochu nesví z vln protestů, které se v minulých týdnech převalily přes Chile, ale zatím se nikde nic nedělo, a tak jsme jeli dál. V Osornu jsme nakoupili potřebné potraviny i další drobnosti, a ještě jsme se chtěli podívat na tamní kostel. Vyšli jsme z nákupního centra a přímo před námi pochodoval dlouhý průvod demonstrantů doprovázený menší skupinkou policistů. Trochu jsme se vyděsili, ale byli tam i rodiny s dětmi, a kromě bubnování nádobím vypadali docela mírumilovně. Vydali jsme se tedy menší oklikou na náměstí, abychom se jim vyhnuli. Ukázalo se, že tam měl ale namířeno i průvod. Když jsme dorazili, už se z druhé strany hrnul dav lidí s transparenty. Naštěstí zůstali na opačném konci a my jsme si mohli prohlédnout kostel. Sám o sobě byl zajímavý, ale okolí nás zaujalo více. Některé výlohy obchodů byly vysklené, domy byly posprejovány protivládními nápisy a po celém náměstí pracovalo spoustu řemeslníků. Buď opravovali vzniklé škody nebo zatloukali skleněné výlohy dřevotřískovými či plechovými deskami. Shledali jsme, že už je ten pravý čas zmizet z města.

Vydali jsme se do městečka Llanquihue u stejnojmenného jezera, kde jsme si pronajali chatku na víkend. Jen co jsme tam přijeli, uviděli jsme další demonstraci. Tentokrát byla ale výrazně menší a lidé spíš jen postávali na náměstí nebo skandovali. Projeli jsme o několik ulic dál a zalezli jsme do krásné chatičky jen padesát metrů od jezera. Líbilo se nám tam. Z městské pláže byl nádherný výhled na kuželovité zasněžené vulkány Osorno, Calbuco a dokonce jsme spatřili v dáli i vrchol hory Tronador na hranicích. Pod ní jsme byli jen před několika dny na Argentinské straně. Aby nikdo neměl sebemenší pochybnost o jménu jezera, přímo před pláží stál ve vodě asi dva metry vysoký nápis: „Lago LlanQuihue“. V Chile i v Argentině si vlastně hodně potrpí na monumentální uvítací cedule s názvy míst. Snad každé město, dokonce i vesnice, kde je jen pár domů, má u příjezdové silnice obrovitánský zdobený nápis s jeho jménem. Když jsme se utvrdili v tom, že jsme tedy skutečně u jezera Llanquihue, naše pohledy se posunuly kousek doprava. Z vody na nás hleděly obrovitánské kýčovité betonové labutě.

Paní domácí byla moc milá. Zdarma nám vyprala oblečení a doporučila nám nedalekou agenturu, která pořádá výlety na kajacích. Sobotu jsme strávili lenošením, vařením, psaním a procházkami po okolí městečka, kde jsme pozorovali ptáky. Neděle byla o poznání akčnější. Nasedli jsme do kajaků a společně s průvodci jsme vyrazili od jezera po proudu řeky Maullín. Bylo to úžasné. Řeka protékala nesčetnými mangrovovými porosty, vlnila se lesnatou krajinou a všude poletovalo spoustu ptactva. Co chvíli jsme si podávali dalekohled mezi kajaky, abychom si pořádně prohlédli kormorány, sokola, kachny i různé další ptáky. Voda byla průzračně čistá. Po celou dobu plavby jsme viděli až na dno a mohli jsme si prohlížet dlouhé kořeny stromů a keřů rostoucích až z říčního dna. Na závěr plavby jsme se ještě vykoupali v řece a od našich průvodců jsme dostali výborný oběd v podobě vegetariánských fazolových burgerů.

Ten večer jsme od paní domácí dostali skvělou nabídku. Dostali jsme jednu noc na ubytování navíc zdarma výměnou za večerní lekci angličtiny. Náramně se nám to hodilo. Další den jsme totiž měli domluvenou prohlídku auta v nedalekém Puerto Varas a takhle jsme alespoň nemuseli večer nikam cestovat a mohli jsme se vrátit do pohodlných postýlek ve vytopeném pokoji. Prohlídka se navíc hodně protáhla. Bylo potřeba vyměnit rezervní pneumatiku za novou, opravit brzdy, rádio a nejspíš i další věci, o kterých jsme ani nevěděli. V mezičase jsme se tedy svezli taxíkem do centra, dali jsme si oběd a vyrazili jsme na poštu pro známky na pohledy. Byla tam šíleně dlouhá fronta. My jsme ale stejně čekali na auto, a tak nám to nevadilo. Po chvíli se z náměstí ozvalo skandování další demonstrace. Vykoukli jsme ven a byla vcelku velká. Po ulici kousek od nás jsme si všimli procházející skupiny těžkooděnců s velkými štíty. To nás trochu vyděsilo a nebyli jsme sami. Místní lidé také nejistě pokukovali ven. V tu chvíli bylo nejrozumnější zůstat na poště, a tak jsme dál čekali frontu. Ta byla nakonec tak dlouhá, že mezitím protestní akce skončila a my jsme si mohli v klidu vyzvednout auto. Příštího dne jsme vyrazili dál na jih. Tentokrát na nás čekal ostrov Chiloé se svými dřevěnými kostelíky, deštnými lesy a pobřežím pacifiku.

Pokračovat na další díl

Autor