Po více než čtvrt roce stráveném v Chile a Argentině jsme se vydali do další jihoamerické země – do Peru. V pátek 17. ledna roku 2020 jsme přistáli na letišti v Arequipě. Hned po výstupu z letadla nás přivítala obrovská fronta na celnici. Horší bylo, že se všichni tísnili v malé, špatně větrané místnosti, kde nebyl přístup ani na toaletu. Když jsme se po více než hodině dostali k přepážce, z vydýchaného vzduchu se nám točily hlavy. Konečně jsme byli na řadě. Nebyli jsme si jistí, na jak dlouho vlastně do Peru jedeme. Na příslušný dotaz Jituška odpověděla „zhruba dva měsíce“, abychom měli raději rezervu. Paní se nás ptala, co máme v plánu dva měsíce dělat a upřímně se divila odpovědi „dovolená“. Do razítka ale vepsala 60 (maximální doba pobytu) a mohli jsme jít poznávat nový kraj.

Hned poté, co jsme se ubytovali, jsme zamířili na hlavní náměstí Plaza de Armas. Arequipa je nádherné město. Celé centrum působí koloniálním dojmem. Nádherné kostely a katedrály, zdobená průčelí domů, podloubí a překvapivě hezké i čisté ulice. Budovy jsou z velké části postaveny ze světlého lávového kamene, což dodává městu unikátní bělavý vzhled. Nad tím vším se tyčí obrovitánské šestitisícové vulkány Chachani a El Misti, které jsou nad střechami domů vidět snad odkudkoli.

Konečně jsme také byli v zemi, kde na rozdíl od Chile není draho. Mohli jsme ochutnávat místní pokrmy, a hlavně vynikající džusy vyráběné přímo na místě. Ve srovnání s Patagonií byl tohle pro nás kulinářský ráj. Nepřeberné množství druhů čerstvého ovoce, vegetariánská restaurace s tradičními i mezinárodními pokrmy, různé pouliční jídlo a také dobrá káva.

Byrokracie – Stejně jako jiné země latinské Ameriky je i Peru zavaleno velkou byrokracií. Jen vyřízení nákupu SIM karty nám zabralo zhruba hodinu, a to jsme vůbec nečekali ve frontě. Celou tu dobu paní vypisovala naše údaje a připravovala smlouvu. A to vše kvůli obyčejné předplacené kartě za cca 35 Kč (plus dobití za 200 Kč – internetový balíček na měsíc). Nakonec se nám ale podařilo papírování, podepisování i otisky prstů zvládnout a mohli jsme si užívat levného internetového připojení.

Prohlídku města jsme začali návštěvou místních kostelů a chrámů. Byly opravdu velkolepé a asi nejvíce se vyjímala katedrála na hlavním náměstí. Po obou stranách měla dvě nádherně zdobené věže a mezi nimi stál monumentální vstup. Interiér byl vymalován žlutou barvou, na které se vyjímaly bílé ornamenty a různé další výtvory jemné kamenické práce. Nás ale snad ještě více zaujal rozlehlý klášter svaté Cataliny. Měl spoustu uliček, nádvoří vymalovaných do červené nebo modré barvy, krásné sály, kaple, ale i vlastní pekárny, kuchyně nebo třeba lékárnu. Bylo to, jako bychom vstoupili do města ve městě. V celém areálu byly stovky a stovky pestrých květin. Některé z nich jsme znali, ale spoustu jiných jsme nikdy v životě neviděli. Jituška si zrovna jednu z těch cizokrajných rostlin prohlížela, když spatřila pohyb. Byl to kolibřík. Na poslední chvíli jsem stihl doběhnout, abych si ho prohlédl, než bleskovou rychlostí poodletěl na vzdálenější květ. Byl opravdu maličký. Skoro tak malý, jako čmelák.

Arequipa je město, které žije kulturou. Když už nás nebavilo se jen tak procházet romantickými uličkami historického centra, stačilo zajít na náměstí a dívat se. Jednou jsme narazili na kapelu v kostýmech připomínající španělské konkvistadory, jindy na pochodující průvod v krojích s pavími pery na hlavách a snad největší radost nám udělal festival sýrové zmrzliny. Mezi podloubími byly desítky stánků a každý z nich nabízel různé příchutě. První zmrzlina, kterou jsme si dali, byla hodně smetanová, ale sýr jsme z ní necítili. Ta druhá už skutečně sýrová byla a překvapivě nám moc chutnala.

Po trochu nepříjemném přivítání na celnici nás začátek cesty po Peru přímo nadchl. S nadmořskou výškou kolem 2400 metrů měla Arequipa navíc velmi příjemné klima. Díky období dešťů svítilo silné tropické slunce hlavně v dopoledních hodinách a po obědě pravidelně přišla krátká osvěžující sprcha. Po několika dnech ve městě ale přišel čas vyrazit dál, tentokrát za přírodou. Před námi čekal druhý nejhlubší kaňon světa – Colca a jezero Titicaca.

Pokračovat na další díl

Autor