Pro naši cestu do kaňonu Colca jsme nakonec zvolili organizovaný výlet. Bylo to hlavně díky tomu, že jsme nemuseli řešit přepravu podél kaňonu, a navíc byl v ceně i navazující autobus do Puna u jezera Titicaca. Vyrazili jsme ráno z Arequipy a rychle jsme nabírali výšku. Krajina za městem byla suchá, porostlá hlavně kaktusy, ale vysoko na Altiplanu se najednou objevily rozlehlé zelené louky. Kolem 4000 metrů nad mořem jsme měli první zastávku. Vypili jsme hrnek tzv. Inka čaje, abychom snáze zvládali řídký vzduch v Andském průsmyku. Jedná se o směs rostlin, kde hraje hlavní roli muňa – andská máta, lístky koky a několik dalších bylin. Skutečně se nám udělalo o trochu lépe a mohli jsme stoupat dál.

Z okének minibusu jsme pozorovali vikuni a alpaky, které se pásly na čerstvé trávě. Stoupání se chvílemi zdálo nekonečné a vzduchu už bylo opravdu málo. I počasí se začalo prudce měnit. Obloha se zatáhla a my jsme vjeli do hustého bílého mračna. Když jsme konečně dorazili do průsmyku „Mirador de los Andes – Vyhlídka na Andy“, spustilo se sněžení. Nic moc z panoramat jsme neviděli, a tak jsme se alespoň vyfotili před cedulí s nápisem „4910 m.s.n.m“. Prý se jedná o nejvyšší asfaltovou silnici na světě. Řídký vzduch tady dělal své. Připadal jsem si úplně bez síly a po výstupu na pouhých pět schodů se mi rozbušilo srdce.

Jízda přes průsmyk ale přeci jen přinesla své ovoce. Cestou dolů jsme opět vyjeli z mraku a po dlouhých serpentinách jsme sjížděli do údolí řeky Colca. Výhled byl úchvatný. Více než dva kilometry pod námi se v nádherném zeleném údolí bělalo a červenalo městečko Chivay obklopené vysokými štíty And. Kolem něj bylo spoustu políček a některé i na hezkých terasách, které připomínaly vrstevnice namalované na skutečných kopcích. Původní obyvatelé založili terasovité zemědělství už ve dvanáctém století, ještě před příchodem Inků. Dodnes na nich vesničané pěstují nepřeberné množství plodin. Díky tomu, že jsou údolí a dále i kaňon řeky Colca tak hluboké, mohou se sázet teplomilné rostliny dole a studenomilné nahoře, kde je mnohem chladněji.

Odpoledne jsme strávili odpočinkově. Nejprve jsme se vykoupali v termálních pramenech u městečka Yanque a poté jsme zamířili na večeři s hudebním představením. Byla to sice typická ukázka pro turisty, ale mohli jsme si prohlédnout místní tradiční tance, a dokonce se i zapojit. Po dvou ukázkách vyrazili tanečníci do publika a samozřejmě mě vytáhli jako prvního. Nečekal jsem, jak bude těžké tancovat v řídkém horském vzduchu. Zatímco jsem se snažil pochytit kroky a co se ode mě čeká, funěl jsem jako lokomotiva. Naštěstí to netrvalo příliš dlouho. Na několik tanců mě vystřídali jiní hosté restaurace a na poslední jsme tančili skoro všichni, takže se moje oddychování ztratilo v davu.

Příští den jsme se vydali minibusem hlouběji do kaňonu po proudu řeky. Zastavovali jsme v krásných koloniálních vesničkách s hezkými kostelíky a s trhy, kde se prodávalo spoustu pestrých výrobků z vlny alpak. Hlavně svetry s lamím motivem byly mezi návštěvníky hodně populární. Staly se vlastně takovým poznávacím znamením, protože je měli úplně všichni kromě místních. Mezi trhy probíhala různá taneční představení, ale brzy se ukázalo, že je to další show pro turisty. Jakmile odjely výletní autobusy, náměstí se vylidnila.

Baby alpaka – Od našeho příjezdu do Peru jsme zpozorovali jeden neblahý vliv turismu. Alpaky jsou roztomilá huňatá zvířata a jejich mláďata ještě více. Až nás vyděsilo, kolikrát denně jsme slyšeli nebo viděli slova „baby alpaka“. Místní je berou snad na všechny turistické atrakce a snaží se vytěžit co nejvíce. „Chcete si pohladit baby alpaku?“ „Pochovejte si baby alpaku!“ „Rukavice z baby alpaky!“ „Foto – baby alpaka.“

Kaňon samotný byl opravdu nádherný. Řeka si prořezávala cestu mezi horami a terasovými políčky a pomalu se klikatila směrem k Pacifiku. Z jediného místa jsme mohli pozorovat ostré skály tyčící se těsně nad řekou, malé vesničky obklopené svěží zelenou krajinou, kvetoucí kaktusy, a nakonec i mraky převalující se přes nejvyšší vrcholky. Vysoko nad námi brouzdalo po obloze několik obrovských andských kondorů.

Odpoledne jsme nasedli do autobusu a vyrazili k jezeru Titicaca. Byla to dlouhá cesta a období dešťů se během ní vyřádilo. Vydatně lilo, byla hustá mlha a několik plánovaných zastávek jsme projeli, protože bychom stejně nic neviděli. Večer jsme konečně přijeli do města Puno a těšili jsme se na několik dní u obrovitánského vysokohorského jezera.

Pokračovat na další díl

Autor