Při našem příjezdu do Puna jsme si všimli jedné zvláštnosti. Celé město vypadalo, jako by bylo právě rozestavěné. Projížděli jsme skrz obrovské čtvrti plné neomítnutých cihlových domů. Většina z nich měla dostavěné jen jedno nebo dvě patra a z vršku trčely ocelové pruty nebo náznaky konstrukce pro horní části domů. Zatímco v dolních patrech už bydleli lidé, nahoře byly jen nedokončené kostry naznačující budoucí byty. Nikdo ale nestavěl. Nebyl tam jediný stroj ani dělník. Nakonec jsme zjistili, že to je důsledek nedomyšlené legislativy. Dokud totiž dům není dostavěný, neplatí se za něj daně. Prý je nejjistější nechat horní patro otevřené.

Puno není nijak krásné město. Samé úzké uličky plné stovek troubících taxíků, minibusů a tříkolek, nad nimiž jsou hustě propletené dráty elektrického vedení. Mezi tím proudí dav složený ze směsice lidí. Někteří jsou v tradičních krojích, jiní nosí tenisky, džíny a tričko. U břehu jezera Titicaca je ale moc hezká promenáda. Hladina vody je tam nízko, což umožňuje růst rákosu a různým dalším vodním rostlinám. Je tam spoustu života. Hlavní roli hraje vodní ptactvo, jako například různé druhy kachen či volavky. Občas se mezi nimi objeví i skupinka plameňáků. Když jsme se podívali na břeh, všimli jsme si pohybu. Nejdřív jsme mysleli, že jsou tam krysy, ale ukázalo se, že to jsou divoká morčata. Byly jich desítky. Žili mezi hustým rákosem, pobíhaly sem a tam a jen těžko jsme hledali místo, kde žádné neuvidíme.

Náš první výlet se úplně vyhnul jezeru Titicaca. Zamířili jsme k prastarým pohřebním věžím Sillustani a k jezeru Umayo. Prohlíželi jsme si podivné stavby kruhového půdorysu, které byly složené z kamenných bloků. Ty byly vytesány tak, že do sebe navzájem zapadaly a držely tak věž pohromadě. Jednalo se o pohřebiště vysoko postavených členů tehdejší společnosti. Za doby Inků tato tradice zůstala a přibyly nové, jemněji opracované hrobky. Snad ještě více fascinující než samotné věže, byl výhled. Stáli jsme na kopci uprostřed malého poloostrova, který byl obklopen jezerem Umayo. Od jeho okrajů se zvedaly zelené kopce pokryté podivnými čárami připomínajícími vrstevnice na mapě. V dávných dobách tu lidé pěstovali plodiny na rozlehlých terasách. Dnes to je již minulost, kterou připomínají pouze tenké vodorovné linky přerušující travnatou plochu.

Na zpáteční cestě jsme podnikli krátkou zastávku v tradičním obydlí. Byl to malý domek, kde místní chovali lamy, krávy a morčata. Pěstovali quinou a brambory a vyráběli vlněné oblečení. Ochutnali jsme vynikající domácí sýr se zeleninovými placičkami a prohlédli jsme si, jak se za pomoci tření dvou hladkých kamenů vyrábí mouka. Všimli jsme si, že na všech střechách stojí soška dvou býků. Dokonce i na střeše maličkého domečku pro morčata. Vypadali moc roztomile a prý mají zajistit štěstí a prosperitu obyvatelům.

Příští den jsme se vydali na plavbu po jezeře Titicaca. Jako první jsme zastavili na plovoucích ostrovech Uros. Jsou postaveny z několikametrové vrstvy rákosu. Nahoře jsou malé domky, ve kterých bydlí lidé. Ostrovy skutečně plavou a musejí být ukotveny, aby neodpluly ze svého místa. Je jich čtyřicet a na každém žije několik desítek obyvatel. Paní, která se představila jako prezidentka jednoho z ostrůvků, nám vyprávěla o jejich životě, jak doplňují nové vrstvy rákosu, jak vaří v jakýchsi hliněných pecích, aby ostrovy neshořely a že jsou v dnešní době více méně závislí na turismu. Nakonec jsme se svezli na barevné dvoupatrové rákosové bárce, kterou paní nazvala Mercedes-Benz mezi lodičkami.

Jezero Titicaca je obrovské. Na délku měří téměř 200 km a leží v nadmořské výšce přes 3800 metrů na hranici Peru a Bolívie. Přestože naše cesta pokračovala jen k ostrovu Taquile relativně blízko Puna, plavili jsme se přes 2 hodiny. Na ostrově jsme se vydali na krátkou asi 3 km dlouhou procházku. Už jsme sice byli docela aklimatizováni, ale i přesto nám dal kopeček ve středu ostrova zabrat. Po celou cestu jsme si ale mohli užívat výhled na nádherné sytě modré jezero. Míjeli jsme malá políčka, kde místní obyvatelé v roztomilých barevných čepičkách pěstovali kukuřici, brambory a různé další plodiny. Na závěr vycházky jsme si dali oběd na náměstí, odkud jsme sešli dolů do přístavu a zamířili jsme zpět do Puna.

Přestože bylo období dešťů, užívali jsme si krásného počasí. Celou noc sice lilo, ale ráno se mraky roztrhaly. Bylo nějakých 15 stupňů, svítilo slunce a my jsme se usadili na střeše lodi. Pozorovali jsme okolní krajinu i obyvatele z plovoucích ostrovů, kteří sbírali rákos a sváželi ho na motorových člunech. Zpáteční cesta utekla rychle, takže jsme se stihli vrátit ještě za světla. Procházeli jsme se po promenádě a pozorovali jsme, jak se jezero noří do zlatavého světla zapadajícího slunce.

Dalším cílem naší cesty po Peru se stalo Incké hlavní město Cuzco. Zjistili jsme, že z Puna do Cuzca jezdí vlak. Jízdenky byly opravdu drahé, ale doufali jsme, že to bude krásná cesta. Tahle možnost se nám zamlouvala mnohem více než přeprava autobusem. Koupili jsme jízdenky a těšili jsme se na desetihodinovou cestu luxusní historickou soupravou…

Pokračovat na další díl

Autor