Peru – Posvátné údolí a Machu Picchu (6)

Po našem výletu do Amazonie jsme se rozhodli zůstat ještě týden v Cuzcu, prohlédnout si památky v posvátném údolí, navštívit Machu Picchu a možná vyrazit někam do hor. Prvních několik dní jsme strávili cestováním po ruinách v okolí. Nechtěli jsme žádné organizované výlety, a tak jsme se vydali hledat tzv. „collectiva“. Jde o minibusy, které jezdí po daných trasách a vyráží vždy, když se naplní. Každá linka ale začíná v jiné ulici. První den jsme bloudili asi hodinu a půl. Ptali jsme se místních, ale každý nás posílal svým vlastním směrem. Nakonec nás zachránil pracovník ostrahy v bance. Namaloval nám na papír přesnou trasu. Na jejím konci stálo několik vyvolávačů a křičeli jména měst. Byl to správný směr, a tak jsme s nimi vyrazili. Příští dny jsme raději požádali majitelku našeho ubytování, aby nám ukázala polohu zastávky na mapě (odjížděli jsme jiným směrem, takže to byla zase jiná výchozí ulice).

Z Inckých ruin v tzv. posvátném údolí nedaleko Cuzca nás asi nejvíc zaujal Pisac. Jedná se o pevnost skládající se z několika staveb na horském hřebenu nad řekou Vilcanota. Svezli jsme se taxíkem nahoru k prvnímu opevnění a odtud jsme šli pěšky po nádherné stezce až k řece do údolí. Jako první nás uchvátil pohled na terasovitá políčka vytesaná ve skále, na jejímž vrcholu stály kamenné hradby chránící několik domů a dalších budov. Tím to ale nekončilo. Jak jsme sestupovali po hřebeni, naráželi jsme na další a další pevnosti, zemědělské stavby, ale i malé říčky a vodopády. Užívali jsme si nádherný výhled na hluboké údolí, až jsme krátce před západem slunce dorazili na konec stezky.

Dalším zajímavým místem byla incká „laboratoř“ Moray. Jedná se jakousi jámu vyplněnou terasovými políčky vystavěnými do kruhu. Dnes se přesně neví, k jakému sloužila účelu. Předpokládá se, že zde Inkové experimentovali s pěstováním plodin v různé nadmořské výšce. Jen kousek odtud jsme navštívili obrovský solný „důl“. Slovo „důl“ ale není úplně přesným názvem. Z podzemí totiž vytéká slaná voda a ta je rozvedena do stovek a stovek hliněných van umístěných na terasách ve svahu. Tam se voda pomalu odpařuje a na dně krystalizuje sůl. Celé údolí poseté bílými ploškami uprostřed oranžových schodů působí, jako by bylo z jiné planety.

Když jsme procestovali okolí Cuzca, přišel čas navštívit jedno z nejslavnějších míst v Jižní Americe – Machu Picchu. Vyrazili jsme brzo ráno, abychom stihli dojet tam i zpátky za jediný den. Cesta byla dlouhá a drahá, ale jízdu vlakem jsme si užili. Jak jsme se blížili k cíli, projížděli jsme mlžným lesem v nádherném údolí rozbouřené řeky Urubamba. Vlak nás vysadil v malém městečku Aguas Calientes, odkud jsme se dál přepravovali autobusem. Bylo to snad nejvíce turistické místo, kde jsme kdy byli. Neutuchající příval prodejců, průvodců a restaurací s přemrštěnými cenami nás opravdu vyděsil. Za pouhou třicetiminutovou jízdu autobusem tam a zpátky jsme zaplatili každý 24 dolarů. Machu Picchu ale za to stálo. Když jsme se prodrali davem za vstupem a usadili jsme se na hezké vyhlídce kousek od hlavní trasy, bylo nám najednou dobře. Před námi stálo kamenné město, nad ním se tyčila hora porostlá zelení ve tvaru cukrové homole a o několik set metrů níže to vše obtékala rozvodněná řeka. Obrovské vrcholky And na nás shlížely snad ze všech stran. Jen kousek od místa, kde jsme se usadili, se páslo několik lam a alpak. Samotné Machu Picchu nás nezaujalo tolik, jako krajina, ve které bylo postaveno.

Poslední místo, které jsme navštívili v okolí Cuzca, bylo také pro nás nejnáročnější. Zaplatili jsme si organizovaný výlet na tzv. duhovou horu. Začalo to náročným vstáváním brzo ráno. Už ve čtyři hodiny nás vyzvedl průvodce a pak nás čekala zhruba několikahodinová cesta do hor v minibusu. Nejenže zrovna nevoněl, ale navíc tam nebylo ani místo na nohy. Vystoupili jsme na parkovišti v 4600 metrech nad mořem a odtud jsme pokračovali pěšky k duhové hoře. „Vamos! Vamos!“ (Jdeme! Jdeme!) popoháněl nás průvodce vzhůru, abychom zvládli trek v plánovaném časovém oknu. Vzduchu ale bylo málo. Těžce jsme oddychovali a každý krok byl horší a horší. Několik lidí z naší skupiny si krátce po startu najalo koně a nechali se vyvézt.

Na vyhlídku ve výšce 5036 metrů jsme se doplazili asi po hodině a půl. Panorama bylo úchvatné. Na jedné straně z mračen vykukoval ledovec sedící na vrcholu Wasaqucha a na opačné straně před námi stála duhová hora. Pokrývaly ji žluté, červené, azurové i hnědé proužky tvořené různými horninami. Jituška si bohužel tenhle výhled moc neužila. Právě ve chvíli, kdy jsme byli už skoro nahoře, na ní dopadla výšková nemoc, jako blesk z čistého nebe. Zatímco většinu treku šla daleko přede mnou, najednou nemohla popadnout dech. Aby se nemusela trápit celou cestu dolů, využila možnosti svézt se zpátky na koni. Naštěstí se celá naše skupina sešla na parkovišti u minibusu poměrně rychle a mohli jsme jet do Cuzca. Jak jsme klesali, nepříjemné příznaky z nedostatku kyslíku se umírňovaly. I tak jsme ale po návratu byli umoření a celý další den jsme strávili lenošením na pokoji. Po Cuzcu jsme se rozhodli zamířit blíže k moři a podívat se na proslulé obrazce v poušti Nazca. O tom ale budu vyprávět až příště…