Peru – Cordillera Blanca (9) – Čarokrásné putování

Za okénky autobusu se krajina opět začala měnit. Zelené kopce vystřídaly vyprahlou pobřežní poušť a po obou stranách se objevily vysoké štíty And. Přijeli jsme do údolí pod nejvyšším pohořím Peru – Cordillera Blanca. Uvítalo nás hektické město Huaraz, kde jsme se ubytovali na několik příštích dnů.

První výlet, který jsme podnikli, byl aklimatizační výšlap k laguně Wilcacocha. Trasa vedla skrz hezkou venkovskou krajinu. Míjeli jsme různé farmy a malé domky, u kterých místní chovali slepice, prasata a krávy. Na svazích se rozkládala pole s kukuřicí a bramborami. Dýchalo se nám těžko, ale nebyla to náročná trasa. Bez větších potíží jsme nakonec došli až k laguně. Připomínala spíše malý rybníček než horské jezero. Byla mělká, po okrajích rostl hustý rákos a na hladině plavalo několik kachen. Přesto ale výšlap stál za to. Otevřel se nám pohled na vysoký horský hřeben. Jeden špičatý štít vedle druhého lemovaly obzor. Na nejvyšších místech byla usazena řada ledovců, díky nimž se pohoří jmenuje Cordillera Blanca (Bílé pohoří). Kdesi v dálce mezi mraky vykukovala obrovská bílá hora – Huascarán, která je se svými 6768 metry nejvyšším vrcholem Peru.

Na aklimatizační výstup jsme ale hned tak nenavázali. Trávicí potíže, které nás pronásledovaly během cesty po Peru, zasáhly Jitušku v plné síle. Zůstala dva dny v nemocnici a trvalo to přes týden, než se jí opět podařilo nabrat síly na další cestování. Během posledních několika dní, kdy Jituška ještě potřebovala odpočívat, jsem se vypravil sám na kratší túry národním parkem Huascarán.

Růžový telefon – Pobyt v nemocnici byl samozřejmě doprovázen finančními záležitostmi. Opět jsme museli komunikovat ve španělštině a propojit pojišťovnu s nemocnicí. Střídavě za námi chodily dvě paní z ekonomického oddělení a pomalu jsme se posouvali dobrým směrem. Jedna z nich dokonce vytočila pojišťovnu a společně jsme se domluvili, že se platba provede přes jakousi spřízněnou agenturu v Peru. Pán z pojišťovny nám řekl: “Bude to velký účet, kdyby to najednou chtěli platit od vás, nedejte se a co nejdřív mi dejte vědět.” Tak se samozřejmě i stalo. Asi po půl hodině přišla druhá paní s fakturou za hospitalizaci. “Musíte zaplatit hned, pojišťovna nic nepotvrdila!” prohlásila. Jazyková bariéra nám bránila v jasné komunikaci, ale podařilo se nám vysvětlit, že s pojišťovnou mluvila její kolegyně. “Ale jaká kolegyně? Kdo mluvil s pojišťovnou?” dožadovala se paní z ekonomického oddělení. Vzpomněli jsme si na jediné poznávací znamení. “Měla růžový telefon…” řekla Jituška. “Aha, tak to bude Angela” prohlásila paní a zmizela. Dlouhé hodiny se nikdo neukázal. Faktura ležela opuštěná na stole a mezitím rozhodl doktor o propuštění z nemocnice. Na cestě jsme se raději zeptali, jak je to s platbou. “Vše ok, pojišťovna to za vás zaplatí.” zněla odpověď. Děsivý účet v řádu desítek tisíc korun zůstal naštěstí ležet ladem.

První výlet, který jsem podnikl, zatímco Jituška odpočívala, byl krátký výšlap na kopec za městem. Byla tam moc hezká příroda i výhled na hory. Tahle část And se mi zalíbila. Hned následující den jsem vyrazil na výšlap k laguně Churup do téměř 4500 metrů nad mořem. Bylo to nádherné místo. Skrz křišťálové čistou vodu jsem viděl až na samé dno v několikametrové hloubce. Nahoře bylo ticho a klid. Jen několik turistů odpočívalo na balvanech a užívalo si výhledu na okolní horské masivy, které byly stále pokryty sněhem.

Jezera v národním parku mě nadchla a pokračoval jsem tedy túrou k laguně 69. Tentokrát se jednalo o náročnější výlet. Začalo to vstáváním ve čtyři ráno a dlouhou cestou autobusem. Na to navázal čtrnáct kilometrů dlouhý trek vedoucí do 4600 metrů. Funěl jsem a šel jsem pomalu. Navíc jsem byl nesvůj z omezeného času do odjezdu autobusu, ale nádherná příroda kolem všechno brzy vynahradila. Stezka začala mezi loukami a stromovým hájem, kde se páslo několik osamocených krav. Podél malé říčky jsem došel až k vysokému vodopádu, odkud začalo prudké stoupání. Výhled byl hezčí a hezčí. Dokonce se na chvíli rozestoupily mraky a opět jsem spatřil vrchol Huascarán. Poslední a nejstrmější část výstupu mi dala pořádně zabrat. Ještě několik kroků a přímo přede mnou se objevila úchvatná tyrkysová laguna. Nad ní visel ledovec, jehož tající voda šuměla a padala podél strmé skály dolů. Usadil jsem se na kamenech, jedl svačinu a díval jsem se na tu nádheru všude kolem sebe.

Před odjezdem z Huarazu došlo ještě na dva výlety. Jednou jsem vyrazil jen já k ledovci Pastoruri v 5000 metrech nad mořem. Naštěstí jsem se mohl většinu cesty svézt autobusem a výšlap trval pouhých třicet minut. Byl to sice krásný, ale také smutný pohled. Ledovec každým rokem ustupuje i o desítky metrů. Cedule s nápisem “Tady byl v roce 2015” stála dnes už hodně daleko od chladné bílé stěny.

Poslední výlet jsme podnikli opět s Jituškou. Už se cítila lépe, a tak jsme jeli navštívit téměř tři tisíce let staré ceremoniální centrum Chavín de Huantár. Autobus vyrazil poněkud rozpačitě. Nastoupili jsme kousek od náměstí v Huarazu a asi za půl hodinky jsme už projížděli městské ulice. Nabrali jsme ještě několik lidí a autobus se zaplnil. Čekali jsme, že konečně vyjedeme z města, ale byl to omyl. Po hodině a půl od našeho nástupu se autobus vrátil k původnímu náměstí. Zpátky tam, odkud jsme vyrazili…

Druhý pokus naštěstí vyšel a my jsme se vydali přes vysoký průsmyk napříč pohořím Cordillera Blanca. Ruiny chrámového komplexu Chavín byly zajímavé a hezké, ale nejvíce nás zaujalo podzemí. Pod budovami je propleteno spoustu chodeb, zákoutí, malých síni a schodišť. Stavba ale stojí v kopci, takže můžete jít několik pater dolů do sklepení a tam se najednou objeví maličké, pět metrů hluboké okno přivádějící špetku denního světla. Další okna naopak propojovala jednotlivé sály mezi sebou a někdy dokonce na sebe navazovala tak přesně, že se člověk mohl dívat skrz několik místností až na venkovní louku. Ještě, že tam byla dobře nasvícená turistická trasa. Člověk by se v té spleti chodeb ztratil velmi snadno.

Zatímco jsem dopisoval poslední řádky tohoto článku, spatřili jsme z okének autobusu na cestě do Huarázu západ slunce. Projeli jsme tunelem v horském průsmyku a krajina se zabarvila do zlatova. Postupně jsme klesali po dlouhých serpentinách k jezeru Querococha, když se oblaka rozzářila rudě a jejich ohnivý vzhled doplnil rozmazaný odraz na širé a klidné hladině.

Do Huarázu jsme dorazili až za tmy a po celodenním výletu autobusem nás čekala noční cesta na pobřeží. Tam si krátce odpočineme a budeme pokračovat do další země Jižní Ameriky – do Ekvádoru.