Tenerife – 3 výlety v Pohoří Anaga (1)
V posledních letech se pro nás stalo téměř tradicí, že jsme v prosinci vyráželi na nějakou menší nebo i větší cestu a rok 2021 nebyl výjimkou. Tentokrát jsme s Jituškou a s jejími bratranci o Vánocích zamířili na Tenerife. Kanárské ostrovy mi přijdou jako ideální zimní destinace. Teploty se pohybují kolem dvaceti stupňů Celsia, jsou snadno dostupné díky velkému množství letů a patří pod EU, takže odpadá spoustu starostí. Navíc jsou až neuvěřitelně pestré. Velké rozdíly v nadmořské výšce i množství srážek způsobují, že se krajina mění každým kilometrem. Od hustých deštěm prosycených lesů, přes písečné duny, až po vyprahlé sopečné pustiny.
Přes třemi roky jsme navštívili ostrov Gran Canaria a tentokrát jsme se rozhodli prozkoumat Tenerife. Zvolili jsme si ubytování v tradičním domě v odlehlé vesnici Taganana na severovýchodě ostrova. Bylo to místo s nádherným výhledem na pohoří Anaga i na oceán, ale jízda autem po úzkých horských silnicích byla náročná. Nejprve jsme se museli vyškrábat od úrovně moře až po samotný horský hřeben a poté zase dalšími serpentinami dolů. Na závěr jsme museli projet titěrnými uličkami Taganany, které byly v prudkém svahu. Některé odbočky byly tak ostré, že jsme je museli minout, otočit se na vhodném místě a zatočit z opačného směru.
Nakonec jsme na ubytování dorazili až kolem jedenácté hodiny večer. Vyzvedli jsme klíče z připravené schránky, ale ouha. Klíč se zasekl takovým způsobem, že s ním nešlo otočit, aniž bychom ho zlomili. Majitelka byla asi dvě hodiny cesty daleko na jižní straně ostrova, takže pomoc nebyla zrovna nadosah. Naštěstí jsme si všimli, že v sousedním domě se ještě svítí. Zaklepali jsme a zpoza mříží na nás koukala vyděšená starší paní. Svojí neslavnou španělštinou jsem jí vysvětlil náš problém. Ukázalo se, že paní zná majitelku, a dokonce v domě po turistech uklízí. Komunikace se ale nedařila úplně na sto procent. Paní nám nabízela náhradní klíč, ale to nám nepomohlo. Hledal jsem ve slovníku překlad „zaseknutý v zámku“, ale úspěšný jsem moc nebyl. Až po ukázce situace na místě jsme si konečně porozuměli. Paní sice také nevěděla, jak klíč ze zámku dostat, ale zapůjčila nám kleště a ty zabraly. S trochou síly jsem otočil klíčem, ten se naštěstí nezlomil a podařilo se nám odemknout.
Autem po hřebenové silnici
Příští den jsme pojali hlavně odpočinkově. Po náročném večeru jsme se chtěli hlavně vykoupat a užít si příjemného sluníčka. Nejprve jsme vyzkoušeli černou pláž Roque de las Bodegas kousek od Taganany. Byla nádherná, ale vlny byly moc velké na bezstarostné koupání. Vydali jsme se tedy na opačnou stranu horského hřebene Anaga. Znovu jsme projížděli serpentiny z předchozí noci, ale tentokrát to bylo jiné. Otevíraly se nádherné vyhlídky na oceán, okolní hory i na vesničku v údolí. Vyškrábali jsme se až nahoru a krátkým tunelem jsme projeli na jižní stranu hor. Proměna krajiny byla neuvěřitelná. Z otevřených travnatých a křovinatých svahů s občasnými stromy jsme se ocitli pod stínem koruny hustého vavřínového lesa. Byla to nádhera. Všude bujela vegetace a zem byla prosycena vláhou. Nedalo nám to a museli jsme podniknout alespoň krátkou procházku k vyhlídce el Bailadero. Šli jsme po úzkých strmých stezkách, nad kterými se uzavíraly větve tak hustě, že pro nás zbyl jen malý tunel zelení.
Během odpoledne jsme dorazili na pláž Playa de Las Teresitas. Tenhle obrovský pruh jemného bílého písku skrytý za vlnolamy byl přímo ideálním místem k odpočinku. Lidé se rozprostřeli do velkého prostoru tak, že si nikdo nepřekážel a my jsme mohli nerušeně plavat. S příchodem večera jsme nasedli do auta a vydali jsme se zpátky do Taganany. Tentokrát jsme ale zvolili delší cestu přes Santa Cruz a Las Mercedes, která vede přímo po horském hřebeni a podél ní se nachází několik nádherných vyhlídkových míst. Načasování nemohlo být lepší. Na vyhlídku Cruz del Carmen ve výšce téměř 1000 m n. m. jsme dorazili těsně před západem slunce. Celý ostrov se již zahalil do zlato-oranžové barvy. Pod námi se do dáli táhly ulice hlavního města ostrova a pomalu se ztrácely pod hustým mračnem. Na něj shora dopadaly poslední sluneční paprsky toho dne. V dáli se nad oblaky tyčila gigantická silueta nejvyšší hory Španělska – Pico del Teide. Se západem slunce se stíny prodloužily a celá scenérie přešla ze zlatavé barvy do fialové. Stáli jsme tam a dívali jsme se na to úžasné divadlo, jako smyslů zbavení.
Z Taganany do San Andrés
Na Štědrý den jsme podnikli túru napříč pohořím Anaga. Vydali jsme se z Taganany u severního pobřeží do San Andrés na jižní straně. Hned na začátku naší ospalost zahnal prudký výstup. Ranní slunce se zvolna přehouplo přes hřeben a během chvilky se udělalo teplo. Procházeli jsme otevřenou krajinou plnou malých keřů a sukulentů. S každým výškovým metrem se otevíral hezčí výhled na oceán i na horská úbočí. Asi v polovině stoupání jsme odbočili a vylezli jsme na malou skálu u sedla Cumbrecilla, abychom měli ještě lepší rozhled. Chvilku jsme strávili fotografováním, pozorováním rozhlehlé krajiny a pak jsme usoudili, že je čas pokračovat dál.
V druhé polovině cesty nahoru přibývalo stromů a kousek pod hřebenem jsme již procházeli pod zkroucenými větvemi vavřínů. Svahy byly porostlé mechem, stezka byla rozbahněná a všude kolem nás se zelenalo kapradí. Les byl sice hustý, ale nebyl nijak vysoký. Stačilo nám tedy malé vyvýšené místo a mohli jsme se dívat do krajiny i přes koruny stromů. Odtud jsme pokračovali po hřebeni směrem na východ a pozorovali jsme mraky, jak se pozvolna převalují přes svahy hor. Občas se některý dostal až k nám a výhled se pomalu vytratil v husté bílé mlze.
Dolů jsme šli údolím podél malého potůčku. Krajina se opět proměnila. Les zmizel a vystřídaly ho suché svahy porostlé křovisky a kaktusy. Jen podél potoka stále bujela vegetace. Rákos, bambus, ale i nádherný palmový háj. Jako by to byla oáza kdesi v nekonečné poušti. Cestou z kopce přibývalo lidských obydlí. Nejprve malá odlehlá farma, pak několik domů, silnice, ulice a přímo před námi bylo městečko San Andrés. Konec treku jsme oslavili výbornou místní palačinkou, vykoupali jsme se v moři a zpátky už jsme se svezli, abychom mohli v klidu oslavit Štědrý večer.
Benijo
Příští ráno jsme zamířili na procházku do osady Benijo na pobřeží kousek od Taganany. Cestou jsme se opět zastavili na pláži Roque de las Bodegas. Vlny byly ještě větší než posledně. Na koupání to tedy nebylo, ale dostal jsem místo toho spoustu příležitostí k fotografování rozbouřeného moře. Vykoupat se na téhle nádherné pláži jsme mohli až poslední den naší cesty, ale bylo to úžasné. Houpání se ve vlnách, jemný černý sopečný písek a krásné slunečné počasí.
Náš výlet pokračoval do Benija, kde začíná krásná okružní stezka. Vede nejprve podél moře a po několika kilometrech se stočí do prudkého, ale krátkého stoupání. To je odměněno nádhernou vyhlídku na členité severní pobřeží z výšky necelých 500 metrů. Trasa pak již zvolna klesá a přes několik menších kopců se vrací do Benija. Nabažili jsme se pohledu na azurové vody Atlantiku i na útesy porostlé hustou vegetací. Pohoří Anaga na si nás za těch několik dní získalo. Je to takový malý, skoro zapomenutý, ráj. Náš čas na Tenerife ale nebyl neomezený a chtěli jsme navštívit i jiné části ostrova, jako třeba národní park Pico del Teide nebo zajímavá místa na pobřeží. O tom ale zase příště.
