Laponsko – Tromsø (3)
Překročili jsme hranici a po silnici E10 jsme přijeli do Norska. Změna krajiny byla fascinující. Po rovinatém Finsku s menšími horami na severozápadě jsme najednou byli v hlubokém údolí obklopeném vysokými štíty. Silnice se klikatila a vedla dolů směrem k moři. Po několika kilometrech jsme zastavili u nádherného vodopádu Rovijokkfossen. Byl z větší části zamrzlý a tvořila jej obrovská namodralá ledová stěna. Pod ní se drala ven voda a místy se objevovala i v mezerách mezi ledem. Okolní údolí bylo ale stále zasněžené a nejevilo sebemenší známky blížícího se jara. O několik desítek kilometrů dál jsme obdivovali nádherné panorama Lyngenfjordu. Drobné vlnky čeřily mořskou hladinu a kolem ní se kamsi do dáli táhly vrcholky hor. Užívali jsme si hezkého počasí a byli jsme fascinováni tou náhlou změnou krajiny. Po zbytek cesty jsme zastavili ještě na několika vyhlídkách a během odpoledne jsme konečně dorazili do nejsevernějšího místa naší cesty – Tromsø.
Ubytovali jsme se v maličké chatce v místním kempu. Jinak hezké ubytování bylo trochu znepříjemněno tím, že záchody a sprchy byly zhruba 150 metrů daleko. Odskočit si v nočním mraze tak znamenalo obléct se do bundy, čepice a vyrazit.
Tromsø je krásné město, je čisté, plné moderní architektury a obklopené fjordy i vysokými horami. Centrum se nachází na malém ostrově, uprostřed fjordu, kam je přístup ze dvou stran po vysokých mostech. Pod městem vede rozlehlá síť tunelů, které slouží jak automobilové dopravě, tak i jako parkoviště.
Ceny – Skandinávské země jsou obecně drahé, nicméně Švédsko i Finsko byly stále ještě přijatelně drahé země. Když jsme nakupovali v supermarketu, sami jsme si vařili a povětšinou jsme se vyhýbali restauracím, dalo se cestovat i s rozumným rozpočtem. To už ale neplatí pro Norsko a snad ještě méně o Tromsø. Ceny jsou neskutečně vysoké. Jedna norská koruna je cca 2,5 české, ale číslovky v obchodech jsou stejné, někdy i vyšší. K tomu je potřeba připočíst horentní sumy za ubytování, poplatky za silnice, trajekty apod. Až nás překvapilo, kolik peněz se dá ušetřit jen tím, že jsme si vzali vlastní povlečení a ručníky. Příplatek se totiž pohyboval kolem 200 – 500 Kč na noc nebo na sadu povlečení. Zážitky z Norska nám nicméně tyto ceny bohatě vyvážily a nelitovali jsme žádné utracené koruny.
Chvilku před západem slunce jsme se vypravili na lanovku Fjellheisen. Její spodní stanice je na okraji města a vede na vyhlídkovou platformu asi o 300 metrů výše. Výhled odtud byl úchvatný, ale všimli jsme si nedalekého zasněženého kopce. Cesta na něj byla ušlapaná a dalo se po ní jít i bez sněžnic. „Odtud bude nádherný západ slunce!“ shodli jsme se s Jituškou a vyrazili nahoru. Jeho výška ale neodpovídala našemu odhadu. Slunce už se téměř dotýkalo obzoru a vrchol se zdál ještě dál než na začátku. S vypětím všech sil jsme chvátali do kopce. Tak tak jsme to stihli. Naštěstí jsou západy slunce za polárním kruhem velmi pomalé. Odměnou nám byl neskutečný pohled na celé město, okolní fjordy, hory, mraky zbarvené do oranžova i fialova a samozřejmě sluneční kotouč těsně nad vzdálenými vrcholky.
Následující den jsme se vydali na plavbu po okolních fjordech. Vypluli jsme v asi patnáctičlenné skupince na malé lodi z přístavu v Tromsø a zamířili jsme nejprve k ostrovu Ryøya a potom do Ramfjordu. Bylo hezké počasí, svítilo slunce a kolem širokých vod fjordu se tyčily zasněžené horské štíty. Brzy jsme byli u ostrova Ryøya. Kousek před námi vykoukla hlava tuleně a nad sebou jsme spatřili orly mořské. Míjeli nás opravdu blízko. Hnízdili na ostrově a do fjordu létali lovit. Kroužili nad vodou a jakmile spatřili rybu, snesli se dolů a chytli ji do pařátů. Kromě ptactva jsme pozorovali i lišku na ostrově. Zajímali jsme se, jak se tam dostala. Podle průvodce to vypadá, že přeplavala z pevniny. Jiné vysvětlení se nenašlo. Po chvilce se ukázala i druhá. Obě se hřály pod jarním sluncem a po očku pozorovaly naši loď.
V odpoledních hodinách jsme pokračovali do Ramfjordu. Část skupiny se pustila do rybaření a my jsme se mezitím dali do řeči s kapitánem lodi. Vyprávěl nám hlavně o rybolovu. Jak ještě v jeho mládí přijížděly do norských přístavů velrybáři. Povídal o migraci ryb, lovu tuleňů i o křehké rovnováze ekosystému kolem norského pobřeží. „A už je hotová rybí polévka. Jím jí každý den a pořád mi chutná.“ řekl kapitán. Dokonce jsme měli na výběr i alternativní verzi bez ryb. Obě byly výborné.
Po obědě jsme se otočili zpět do Tromsa. Užívali jsme si sluníčka, pozorovali ptactvo a povídali jsme si tentokrát s dalším členem posádky. „Jste tu kvůli polární záři?“ ptal se nás. „Ano, už jsme jí i viděli, akorát mám pocit, že vynikne jen na fotkách a okem není tak výrazná. Může být vidět jasně i okem?“ Usmál se na nás. „Může, už jsem ji viděl mnohokrát a je zelená, občas i fialová, červená nebo žlutá. Když máte štěstí, tancuje po celé obloze. Teď už ale sezóna pomalu končí. Den se prodlužuje a v noci je moc světla. Když bude jasná obloha, tak máte šanci příští tři až čtyři dny. Pak už moc ne.“
Zpáteční cesta utekla rychle. Vyměnili jsme loď za auto a podél pobřeží ostrova Kvaløya jsme pokračovali v naší cestě Skandinávií. Čekala nás krátká plavba na trajektu a pak ostrov Senja proslulý ostrými vrcholky hor, fjordy a nádhernými panoramaty.
