Hranice mezi Norskem a Švédskem jsme překročili v pátek 15. dubna a zbývaly nám poslední 3 dny cesty. Naplánovali jsme zastávky u dvou velkých švédských vodopádů, cestu podél jezera Storsjön, zastávku u Botnického zálivu a na závěr města Uppsala a Stockholm. Bylo krásné slunečné počasí a teploty se dostaly až k patnácti stupňům nad nulou. Ustupující zimu připomínala snad jen tlustá vrstva sněhu, která ještě zdaleka nestihla roztát. Příslib hezkého víkendu nalákal spoustu Švédů i Norů do přírody i lyžařských středisek. Po více než dvou týdnech na cestě jsme se poprvé setkali s větším turistickým ruchem. Jinak byla dosud i ta nejpopulárnější místa téměř opuštěná.

Míjeli jsme hornatou krajinu, zamrzlá jezera a bouřící řeky plné roztátého sněhu. Jako první jsme zastavili u největšího švédského vodopádu – Tännforsen. Po krátké procházce jsme stanuli před masou zpěněné vody deroucí se mezi zamrzlými ledovými stěnami. Jako by se zima z posledních sil bránila sílícímu jaru. Podobný pohled se nám naskytl i u dalšího vodopádu zvaného Ristafallet. Ten sice byl o trochu menší, ale to nám vynahradily nádherné krápníky a zamrzlé klenby obklopující tekoucí vodu. Abychom se ale k vodopádu dostali, museli jsme překonat stezku vedoucí dolů ze svahu. Tou dobou po ní procházely desítky turistů a ti ušlapali sníh až do hladké ledovky. I s pomocí zábradlí a okolních stromů jsme se jen stěží dostali dolů. Pozorovali jsme další návštěvníky, jak se stejně jako my zoufale drželi kmenů a sloupků. Tu a tam někdo sklouzl a natáhl se na zem. Do toho bylo občas nutné se vyhnout s těmi, kteří šli zpátky nahoru. Všichni jsme nakonec vytrvali a odměnou nám byl nádherný pohled na bouřící vodu.

Ujížděli jsme napříč Švédskem směrem k Botnickému zálivu a krajina se opět měnila. Hory zvolna ustoupily. Obklopovaly nás husté lesy tu a tam narušené políčky a pastvinami. Zprvu se zdálo, že to bude dlouhá a nudná cesta, ale v malé vesničce Mattmars jsme objevili nádhernou dřevěnou zvonici místního kostela. Brzy jsme zjistili, že se podobné stavby vyskytují i v dalších vesničkách. Každá zvonička byla jinak barevná a jinak zdobená. To pro nás bylo příjemné zpestření stovky kilometrů dlouhého přejezdu. Rozhlíželi jsme se po okolí a hledali jsme, kde se objeví další malá dřevěná věž nad střechami domů. Poté jsme našli vhodnou odbočku a dojeli na místo. Navštívili jsme tak spoustu hezkých zapomenutých vesniček.

Když se přiblížil západ slunce, nalákala nás možnost vyjet autem na vyhlídku Hoverberget nad jezerem Storsjön. Cesta byla stále místy zamrzlá a do kopce jsme se vyhrabali jen tak tak. Stálo to ale za to. Dívali jsme se na růžovo-fialovou oblohu nad rovinatou krajinou ozářenou posledními paprsky toho dne. Západy slunce bývají v jarní Skandinávii dlouhé a nám zbylo ještě dost času, abychom se za světla vrátili dolů.

Příští odpoledne jsme konečně dorazili k moři. Vcelku neznámé městečko Karholmsbruk si nás získalo krásným centrem plným typických švédských dřevěných staveb s červeným nátěrem a bílými okny. Nedaleké pobřeží bylo naopak fascinující tisícovkami kormoránů, kteří se usadili v uschlém lese na malém ostrůvku. Po večeru stráveném pozorováním ptactva jsme se uložili ke spánku v malé chatičce uprostřed lesa. Elektřinu poskytoval jen solární panel, vodu jsme si napumpovali ze studně a na záchod se chodilo do kadibudky opodál. Užili jsme si tu trochu klidu v přírodě předtím, než jsme se vypravili do švédských měst a na závěr naší cesty.

Poslední den cesty jsme začali zastávkou ve staré Uppsale (Gamla Uppsala). Šlo o kulturně významné místo již od třetího až čtvrtého století našeho letopočtu. Jeho středobodem byly desítky pohřebních mohyl, mezi nimiž vynikaly tři největší – tzv. královské. Jsou v nich pohřbeni dva muži a jedna žena, ale dodnes se neví, kdo to mohl být. Spekuluje se o prastarém rodu z mýtů a legend nebo dokonce o severských bozích. Během středověku měla stará Uppsala stále ještě velkou náboženskou důležitost. Byla dokonce i sídlem prvního švédského arcibiskupa. Postupně ale ztratila přístup ke splavné vodě a většina obyvatel se odstěhovala. Ať už do nedaleké nové Uppsaly, nebo jinam.

Krátce jsme se ještě zastavili v centru nové Uppsaly a večer jsme konečně dorazili do Stockholmu. Procházeli jsme se podél jednoho z mnoha kanálů a přes ostrůvky tvořící centrum města. Zrovna při západu slunce jsme přišli na nádhernou vyhlídkovou cestu Monteliusvägen. Rozhlíželi jsme se po nasvíceném městě. Viděli jsme radnici, kostely nedaleko královského paláce, lodě kotvící u břehu a spoustu dalších budov táhnoucích se kamsi k obzoru. Nad tím vším se táhla obloha plná barev od oranžové přes fialovou až po tmavě modrou.

Ten večer jsme se ubytovali v bývalé věznici Langholmen, která je dnes přestavěná na hotel. Stále si ale zachovala svůj původní ráz. Pohodlné a hezké pokoje vznikly spojením sousedních cel. Společné prostory přesto působí velmi autenticky, stejně jako pruhované tričko recepčního nebo voskové figuríny dozorců. Dlouho jsme se tam ale nezdrželi. Příští ráno jsme vyráželi brzy, abychom stihli vrátit auto do půjčovny a odletět domů.

Dubnová cesta do Skandinávie byla pro nás fascinující. Zažili jsme ledové počasí na severu v Laponsku i procházky pod jarním sluncem u pobřeží více na jih. Šlo o dobu, kdy skončila zimní sezóna a zároveň ještě nezačala ta letní, takže jsme měli většinu nádherných místo přímo pro sebe. A aby toho nebylo málo, viděli jsme i polární záři, jak tancovala po obloze, což byl nezapomenutelný zážitek.

Autor