Skandinávie – Vodopády jihozápadního Norska (4)

Ráno jsme se probudili zrovna když se sluníčko přehouplo přes vrcholky hor obklopující Frafjord. Hladina moře byla klidná a kolem nás se rozlévalo ticho jen tu a tam narušené výletníky, kteří vylézali ze stanů. Byl to den přímo stvořený k procházce, a tak jsme vyrazili k nedalekému vodopádu Månafossen. Od parkoviště vedla krátká strmá a trochu kluzká cesta skrz les až k hezké vyhlídce. Stáli jsme na okraji hluboké rokle, do které se z opačné strany řítila voda. My jsme to u vodopádu otočili, nicméně stezka pokračuje dál a lze tak podniknout dlouhý i vícedenní trek regionem Frafjordheiane.

Po krátké procházce jsme pokračovali přívozem do Oanes odkud jsme chtěli pokračovat dál na sever. Silnice ale byla zavřená. Krátce před naším příjezdem došlo k nehodě, která zablokovala průjezd a jediná možnost byla kyvadlová doprava po úzké silničce podél pobřeží. Než jsme se dostali na řadu, nějakou dobu to trvalo. Odpoledne jsme tak konečně projeli problematický úsek a dostali jsme se do města Jørpeland. Teplé slunečné počasí přímo vybízelo k pikniku. Nakoupili jsme si tedy v místním obchodě zásoby a užívali jsme si poklidné odpoledne na plážích ostrůvku Jørpelandsholmen.

Zbytek dne jsme strávili dlouhým přejezdem do města Sauda. Když jsme se konečně blížili k cíli, už se pomalu šeřilo. Přesto jsme stihli ještě malou zastávku u krásného vodopádu Svandalsfossen. Tenhle sice nebyl tak vysoký a majestátní jako Månafossen, ale za to se dalo dojít až těsně k padající vodě. Od vodopádu jsme zamířili rovnou do kempu u Saudafjordu, abychom stihli postavit stan ještě před tím, než padne úplná tma.

Příští ráno pokračovala naše cesta na sever a jen kousek od Saudy jsme zastavili v bývalém zinkovém dole hluboko v soutěsce Allmannajuvet. Původně jsme tam ani neměli namířeno, ale v okolí dolu je skutečně nádherná příroda. Řeka Storelva se klikatí na dně hluboké rokle obklopená hustými zelenými lesy a vysokými skálami. Užívali jsme si tak hezkou procházku mezi místy původní těžby. Blížil se konec léta, a to znamenalo spoustu zralých plodů. Kam jsme se podívali rostly maliny, ostružiny, plané jahody, borůvky, brusinky i další bobule, které jsou u nás méně známé. Vycházky se nám tak obvykle protáhly, protože jsme tam ty nádherné obrovské a sladké plody přeci nemohli nechat.

Silnice ze Saudy do Skare byla opravdu panoramatická. Od fjordu jsme vystoupali do horského průsmyku skoro o tisíc metrů výš. Krajina se proměňovala s každým ujetým kilometrem. Lesy zmizely. Vystřídaly je skály, jezera a křoviska. Podnikli jsme několik zastávek, uvařili jsme si oběd a užívali jsme si fascinující cestu Norskem. Za průsmykem silnice začala klesat a z ničeho nic se před námi otevřel dechberoucí výhled na jezero Røldalsvatnet. Ještě jednou jsme tedy zastavili a kochali se výhledem, než jsme se dali po větší silnici směrem k Hardangerfjordu.

Pomalu jsme se dostali do jedné z nejturističtějších oblastí Norska. Bylo to znát. Silnice v okolí města Odda byly zaplněny obrovským množstvím aut a karavanů. Provoz byl tak hustý, že jsme ze Skare až do Eidfjordu jeli v jedné dlouhé koloně. Na druhou stranu šlo o opravdu nádherný region. Hned za Skare jsme zastavili u vodopádu Låtefossen. Tohle místo jsme navštívili vlastně již po několikáté. Byli jsme se tu už při mé vůbec první cestě po Norsku v roce 2015 a poté během prodlouženého víkendu v okolí Bergenu o tři roky později. Díky většímu množství turistů jsem trochu zápolil s možnostmi, jak vodopád vyfotit, a nakonec jsem se rozhodl pro trochu jiný pohled – detail na pravé části. Po zbytek cesty do Eidfjordu jsme se ještě zastavili na dvou vyhlídkách. Podívali jsme se na ledovec Folgefonna a také na samotný fjord předtím, než jsme opustili moře a zamířili jsme po serpentinách na náhorní plošinu Hardangervidda.

Tak klikatou cestu, jako stoupání z Eidfjordu jsem dlouho nezažil. Na poměrně krátké vzdálenosti překonávala více než 600 výškových metrů. Aby to vůbec bylo možné, silnice místy mizela v tunelu a v hloubi hory kroužila, až na několika místech křižovala sama sebe. Konečně jsme nechali spleť tunelů za sebou a zastavili jsme u gigantického vodopádu Vøringsfossen. I tohle bylo místo, kde jsme nebyli poprvé, ale rozhodně stálo za to se sem podívat znovu. Obrovská masa vody se totiž řítí do hlubokého kaňonu, přičemž nejvyšší stupeň vodopádu má úctyhodných 163 metrů. Není divu, že jde o jedno z nejnavštěvovanějších míst v celém Norsku. Odtud cesta pokračovala náhorní planinou dál do Norského vnitrozemí, do města Geilo a do národního parku Hallingskarvet. O tom budu ale vyprávět zase příště…

Pokračovat na další díl.