Poloostrov Hindens rev na jezeře Vänern

Poslední tři dny naší Skandinávské cesty jsme strávili hezkými procházkami po Švédsku. Opustili jsme pobřeží a vydali jsme se k největšímu jezeru ve Švédsku i v celé EU – Vänern. Zaparkovali jsme na okraji asi 5 km dlouhého a jen desítky metrů širokého výběžku Hindens Rev, který se zařezával do rozlehlých vod jezera. Odtud jsme pokračovali po svých krásnou pěší trasou. Vedla uzoučkým proužkem lesa, ze kterého jsme mohli pozorovat vodní hladinu na obou stranách poloostrova. Končící léto je ve Švédsku obdobím dozrávání plodů, a tak jsme po cestě naráželi na malé svačinky ve formě lesních jahod nebo třeba borůvek.

Na samém konci stezky se pevnina zúžila natolik, že zmizela ve vodách jezera. Užívali jsme si příjemného teplého počasí, pozorovali hladinu jezera a ticho bylo jen tu a tam narušeno letadly, která prolétala nízko nad námi. Nakonec nám to nedalo a ponořili jsme se do chladné vody, abychom si alespoň jednou během této letní dovolené zaplavali.

Odpoledne jsme strávili v nedalekém městě Lidköping. Prošli jsme se po náměstí a zastavili jsme v místní kavárně. Ochutnali jsme typické švédské sladké pečivo, skořicový šnek kanelbulle, ale i jiné dobroty. Prošli jsme se ještě kolem řeky Lidan a pak jsme se již zamířili ubytovat na švédském venkově. Bydleli jsme na farmě, která byla částečně přestavěná na ubytování. V okolí ale stále byly i hospodářské budovy, políčka i zvířata.

Ještě před západem slunce jsme vyrazili na malou procházku. Šli jsme kolem ohradníku s krávami, které nás nedůvěřivě pozorovaly. Jedno z telátek se z ničeho nic vylekalo, a to způsobilo vlnu nevole v celém stádě. Raději jsme se tedy vzdálili, ale ukázalo se, že cesta nikam nevedla. Museli jsme se vrátit po stejné trase. I když jsme se snažili jít klidně a potichu, stádo se neuklidnilo a jedna z krav se z ničeho nic rozběhla přímo na nás. Už jsme si mysleli, že nás převálcuje, ale naštěstí zastavila těsně před ohradníkem. Rychle jsme zmizeli a tím směrem jsme se raději znovu nevydávali.

Ráno, ještě před naším odjezdem, jsme se zapovídali s majiteli a dostali jsme od nich krásný dárek na památku. Šlo o talířek pomalovaný motivem ze švédského příběhu Podivuhodná cesta Nilse Holgerssona Švédskem od spisovatelky Selmy Lagerlöfové. Vyráběl se v proslulé porcelánové továrně v Lidköpingu. Prý je tenhle talířek s motivem tak populární, že ho má doma spoustu Švédů.

Přírodní rezervace Hunneberg

Jen kousek od jezera Vänern jsme se vydali na túru po náhorní plošině Hunneberg. Je sice poměrně nízká a převyšuje okolní terén jen asi o 100 metrů, ale rozkládá se na ní nádherná přírodní rezervace plná jezer, lesů a mokřadů. Vede skrz ni několik turistických stezek a my jsme se rozhodli pro asi 14 km dlouhou okružní trasu. Po písčitém pobřeží Dánska a hornatém Norsku nám to ve Švédsku připadalo trochu jako doma. Přeci jen to tam ale bylo jiné. Příroda působila takovým divočejším dojmem a cítili jsme se být mnohem dál od civilizace.

Pobřežní rezervace Bjärekustens

Poslední den ve Švédsku jsme podnikli ještě dva malé výlety. Prvním byla procházka podél pobřeží v přírodní rezervaci Bjärekustens. Byly tam nádherné kamenité pláže, ostré skály, kvetoucí vřes, a hlavně jsme mohli pozorovat spoustu ptáků, jak kroužili kolem. Foukal příjemný vítr a toho využívali i nadšenci pro paragliding. kteří vzlétali z vysokého útesu a plachtili vysoko nad našimi hlavami.

Na oběd a malý nákup jsme se zastavili v Helsingborgské Ikei a pokračovali jsme k poslední procházce v národním parku Dalby Söderskog. Šlo o nejmenší národní park, který jsem kdy viděl a vlastně připomínal spíš jakýsi městský park než divokou přírodu. Přesto jsme si nakonec procházku ve stínu pod listnatými stromy užili.

Už se blížil večer a my jsme zamířili přes obrovský Öresundský most do dánského přístavu Gedser. Očekávali jsme, že jen přespíme na ubytování a ráno poplujeme domů, ale tohle malé městečko nám připravilo dobrodružnou noc. Už po příjezdu na nás trochu dýchla jakási atmosféra nejistoty a opatrnosti. Majitelka ubytování nám vysvětlila, že měli v Gedseru minulou noc vloupání a že bude pro jistotu na noc zamykat bránu do dvora. Prý nám ráno včas odemkne, abychom stihli trajekt.

Večer bylo na pokoji horko a dusno. Oknem nešlo moc větrat, a tak jsme pootevřeli dveře na dvorek, aby nám šel dovnitř vzduch. Vprostřed noci nás najednou zbudilo světlo z baterek mířící přímo nám do obličeje. Mžoural jsem na skupinu lidí s vážným výrazem, kteří stáli na našem prahu a nahlas říkali cosi dánsky. Vstal jsem a šel zjistit, co se děje. Začal jsem anglickým vysvětlením, že nerozumím švédštině. Byl jsem ještě rozespalý a nevrlý po tak hrubém probuzení. Ani mi nedošlo, že už jsme v jiném státě. To je zmátlo, ale nenechali se odradit a spustili v angličtině sérii otázek – kdo jsme, co tam děláme a že našli náš klíč kdesi na ulici. Vypadalo to, jako uskupení místní domobrany. Nakonec se ukázalo, že to je klíč od jiného pokoje a nejspíš také pochopili, že napůl spící turista ve špatné náladě jim moc nepomůže.

Přeci jen se ale nevzdali. Posunuli se k vedlejšímu pokoji a zuřivě tloukli na dveře. V šoku jsem na ně zíral a stejně vyjeveně vypadali i turisté spící vedle nás. Zbývala tak poslední možnost. Začali bušit a zvonit na dveře majitelky. Byli vytrvalí a po chvíli se objevila rozčílená hlava v okně. Rozhovor pokračoval v dánštině, a tak nevím, jak se situace vyřešila. Pořád mi ale vrtalo hlavou, jak se dostali dovnitř, když brána do dvora byla zamčená. Ukázalo se, že se prodrali živým plotem na opačné straně.

Příští ráno jsme zamířili do přístavu a vypluli jsme směrem k domovu. I přes dobrodružnou poslední noc nás Skandinávie opět nadchla svou fascinující přírodou i kulturou a určitě se někdy zase vrátíme.

Autor