S rodinou do Dánska a Norska – Přes Německo do Dánského Odense (1)

Severské země byly vždy naše srdcové destinace, a tak jsme se i v červnu 2026 znovu vypravili do Skandinávie. Poprvé v rozšířené sestavě – s dvouapůlletým Jonáškem. Vyrazili jsme autem z jižních Čech, projeli Německo až do přístavu Rostock a odtud pokračovali trajektem do Dánska. Cestu jsme si rozdělili na několik úseků, abychom mohli jet pohodovým tempem a dopřát si dostatek zastávek.

První den jsme sedli do auta až večer po práci a zvládli jsme se dostat jen k německé hranici. Přenocovali jsme v penzionu a ráno pokračovali dál. Daleko jsme ale nedojeli – hned za Drážďany jsme sjeli z dálnice směrem k zámku Moritzburg, prvnímu cíli naší cesty.

Moritzburg

Přečetl jsem si několik informací o jeho historii, ale ukázalo se, že jsem minul to nejdůležitější, čím se zámek proslavil. „To vypadá jako ten zámek, kde se natáčela Popelka!“ zvolala Jituška, sotva uviděla honosnou symetrickou stavbu se čtyřmi kulatými věžemi obklopenou jezerem. A měla pravdu – byl to přesně ten zámek.

Na schodišti jsme objevili ztracený střevíček s českým a německým popiskem připomínajícím natáčení. Jonášek se okamžitě zařadil do fronty, aby vyzkoušel, jestli mu padne na nožičku. Úspěšný ale nebyl – střevíček byl přece jen příliš velký.

Zatímco Jituška vyrazila na prohlídku interiéru, Jonášek chtěl být venku a tak jsme se věnovali prozkoumávání různých kanálů, výpustí a detailní analýze odvodňovacího systému celého zámku. Je fascinující, kolik věcí člověk objeví, když cestuje s dítětem. Návštěvu jsme zakončili procházkou kolem zámku a malou svačinkou.

Zbytek dne se nesl v duchu dlouhého přejezdu po německé dálnici a pečlivého sledování větrných elektráren. Bylo až překvapivé, jak moc nám cestu usnadnily – díky své výšce na ně Jonášek krásně viděl z okna auta, a navíc se točily, což z nich dělalo dokonalou zábavu. Když už elektrárny zmizely z dohledu, mohli jsme alespoň vyprávět o výrobě elektřiny, a dlouhé kilometry po dálnici tak příjemně ubíhaly. Noc jsme strávili kousek od Rostocku, abychom ráno bez stresu stihli loď.

Jonáškovi trvalo několik dní, než si naplno zvykl na road‑tripový styl cestování. Před uložením do postele vyžadoval návrat na „žluté ubytování“ z předchozí noci, kde se mu prý líbilo víc. A když už to vypadalo, že situaci pochopil, začal zkoumat drobné nedokonalosti na omítce. Odmítal spát v pokoji s dírami po hmoždinkách, takže se uspávání protahovalo. Nakonec jsme ale všechno vysvětlili a společně se uložili do postýlek.

Dlouhý přejezd s malým dítětem – Každé dítě je jiné a v každé rodině bude určitě fungovat jiný přístup. Nám se osvědčilo si cestu rozdělit, jet více na pohodu a najít zajímavosti podél trasy. Z čistě přejezdového dne se tak stane první zážitkový den dovolené. Jak jsme tedy poskládali například přejezd přes Německo, aby byl „na pohodu“? Po snídani jsme dali kratší přejezd – asi hodinku. Následovala prohlídka zámku a okolí, odpočinek, nějaké jídlo a dál jsme vyráželi kolem poledne – rovnou na spaní. Následoval nejdelší blok jízdy – cca 2.5 h. Po asi hodinkové pauze na jídlo a hraní dalších 1.5 h cesty. K večeru jsme se stavili ještě na maličkou procházku a pak už to byl jen kousek cesty k ubytování. Tímhle stylem dáme cca 5 – 6 hodin čistého času jízdy za den. Ujeli jsme i o trochu více, ale už pak vznikla situace, že Jonášek usnul v autě podruhé, odpočinul si a večer potom naopak nemohl usnout.

Plavba do Gedseru byla poměrně krátká – zhruba dvě hodiny. Stihli jsme akorát chvíli pozorovat moře, zajít na dětské hřiště a dát si svačinu. Na pevnině jsme byli ještě před polednem. Jonášek už byl tou dobou dost unavený z brzkého vstávání a samotné plavby, takže v autě usnul jen pár minut po opuštění trajektu. Toho jsme využili pro poslední část přejezdu a kolem druhé hodiny jsme už přijížděli do dánského města Odense na ostrově Fyn.

Odense

Jonášek bývá nadšený pokaždé, když vidí nějaký dopravní prostředek. Při plánování cesty jsem objevil železniční muzeum v Odense a okamžitě jsme měli jeden z hlavních cílů. Zaparkovali jsme v parkovacím domě přímo v centru. První věc, která mě překvapila, byl systém platby za parkování (běžný v Dánsku i Norsku). Vjezd do parkovacích domů není blokován závorou a nedostanete žádný lístek. Stejně jako u nás se ale při vjezdu zaznamená SPZ, a před odjezdem ji jen zadáte do automatu a zaplatíte.

Od parkování to bylo jen pár kroků. Za moment jsme stáli před bývalým železničním depem s točnou, které dnes tvoří hlavní budovu Danmarks Jernbanemuseum.

Muzeum bylo fantastické. Expozice zahrnovala desítky lokomotiv a vagónů, z nichž mnohé byly průchozí – včetně kabin strojvedoucího. Celé muzeum bylo navrženo velmi interaktivně, aby nadchlo všechny návštěvníky od malých batolat až po dospělé. Prostor hlavní budovy byl obrovský a během zbývajících tří hodin jsme neměli ani nejmenší šanci ho projít celý.

K tomu nás čekalo několik menších tematických výstav a rozsáhlé herní zóny pro děti: hromady Brio vláčků, Duplo vláčků, vnitřní i venkovní prolézačky a dokonce i zahradní železnice v měřítku přibližně 1:8. Maličké koleje vedly celým venkovním prostorem kolem bývalého depa a každou hodinu vyjížděl na okružní jízdu malý vláček plný dětí i dospělých.

Aby toho nebylo málo, obdivovali jsme i staré vozy královské rodiny a interaktivní modelovou železnici s parní, dieselovou a elektrickou mašinkou. Každá se rozjela jen tehdy, když jsme jí dodali správnou energii – elektrická na roztočený větrník, dieselová na „tankovací pistoli“ a parní jela jen tehdy, když jsme do „kotle“ vedle kolejiště házeli uhlí připomínající malé valounky.

V pět hodin muzeum zavřelo a my jsme už měli pořádný hlad. Jen pár kroků odtud se nacházelo vyhlášené místo dánského street foodu – Storms Pakhus. Šlo o obrovskou halu plnou rozličných stánků s jídlem z celého světa, každý s osobitou atmosférou a nádherným designem. Nechybělo posezení uvnitř ani venku, stejně jako dětský koutek. Jen ceny byly, řekněme… „dánské“ – zhruba na dvojnásobku těch našich.

Večer jsme zamířili do bytu, který jsme si pronajali na dvě noci. Nacházel se na hezkém, klidném sídlišti asi tři kilometry od centra, s parkovištěm a dětským hřištěm hned před vchodem. Přes platformu Airbnb jsme si ubytování zařizovali už několikrát, ale tohle byl první případ, kdy jsme si pronajali byt stálých obyvatel, kteří byli jen nakrátko pryč. Chvíli nám trvalo zvyknout si na to, že jsme doslova u někoho doma, ale jinak to bylo velmi příjemné ubytování a rychle jsme se tam zabydleli.

Jonášek objevil krabici lega, kterou mu paní majitelka nechala připravenou na hraní, a byl okamžitě spokojen. S hromadou kostiček už se ani nezmínil, že by chtěl zpět na „žluté ubytování“.

Příští ráno jsme se vydali s kočárkem po cyklostezce do centra města. Po nadšení z předchozího dne jsme se museli vrátit do železničního muzea, abychom prozkoumali i zbývající část. A měli jsme štěstí – ten den připadl zrovna na státní svátek „Den ústavy“, což znamenalo, že z muzea každou hodinu vyrážel historický autobus na projížďku po městě. Nejenže jsme si díky tomu prohlédli téměř celé Odense, ale Jonášek se v autobuse dokonce prospal, takže jsme ani nemuseli opouštět areál kvůli polednímu spánku.

Upravená a stylisticky uhlazená verze:Odpoledne jsme se konečně nabažili všech vlaků a vyrazili na procházku centrem města. Prošli jsme kolem dvou hezkých kostelů – Sankt Knuds Kirke a Sankt Albani Kirke – až do parku Munke Mose u řeky. Pro cestování s dětmi rozhodně doporučuji místní hřiště. Je vklíněné do ohrazeného prostoru mezi dvěma jezery a tvoří ho obrovské makety leknínů, po kterých mohou děti lézt. Kromě toho tam najdete i upravený potůček s hrázemi a tůňkami na hraní, nebo se můžete pokochat pohledem na velké sochy motýlů rozmístěné nad jedním z jezer.

Tím jsme se zvolna rozloučili s krásným městem na ostrově Fyn a příští ráno jsme zamířili k nejsevernějšímu cípu celého Dánska.