S rodinou do Dánska a Norska – Arendal, Hove a Jettegrytene (3)

Seděli jsme napůl rozespalí v teple auta, zatímco venku foukal čerstvý, chladný vítr. Před námi i za námi se táhla dlouhá kolona vozů. Jonášek fascinovaně zíral z okénka na gigantické lopatky větrné elektrárny, které se otáčely jen pár desítek metrů od nás. Teprve z takové blízkosti si člověk uvědomí skutečnou velikost těchto staveb – a hlavně rychlost, s jakou vám lopatky prolétnou nad hlavou.

Čekali jsme v dlouhé frontě před trajektovým terminálem společnosti Fjordline v dánském Hirtshalsu. Čekala nás cesta do norského Kristiansandu. Jonášek se už v autě začínal celkem nudit, ale naštěstí se fronta pohnula, loď otevřela vrata a všichni jsme začali najíždět dovnitř. Plavba měla trvat téměř čtyři hodiny, a tak jsme si – jako malou kompenzaci za brzké vstávání – objednali snídaňový bufet. Musím říct, že jsme rozhodně nebyli zklamaní. Výběr hravě překonával klasické hotelové snídaně: čekalo na nás pečivo, sýry, vejce, různé druhy ryb, pomazánky, dezerty a spousta dalších pokrmů.

Usadili jsme se s výbornou snídaní kousek od vyhlídky na moře a všichni jsme se spokojeně ládovali. Jonášek ochutnával jedna radost. Když se tu a tam dostaneme ke snídaňovému bufetu, bývá vždy nadšený a horlivě vybírá, co by si ještě dal dobrého. Od každého si ale vzal jen maličkou porci, takže na nás nakonec zbyla ještě slušná dávka k dojezení.

Po snídani jsme se přesunuli do horního patra, kde bylo venkovní dětské hřiště. Jonášek byl nadšený, ale podmínky nebyly zrovna přívětivé – foukalo, trochu pršelo a byla zima. Já jsem navíc při snídaňovém nadšení trochu pozapomněl na mořskou nemoc. Houpání lodi na širém moři mi rychle připomnělo, že nacpat se a zapít to kávou není zrovna ideální recept na bezstarostnou cestu. Zatímco si Jituška hrála s Jonáškem, já jsem se střídavě vydýchával na studeném vzduchu venku a zahříval na sedačkách uvnitř. Nakonec to dopadlo dobře – cestu jsme zvládli, jen Jonášek na lodi neusnul a cestou zpět do auta už byl dost vyřízený. Usnul v sedačce ještě dřív, než jsme se vůbec stihli rozjet.

V Norsku, jak už to často bývá, pršelo a bylo chladno. Jonášek spokojeně spal, zatímco jsme jeli do zhruba hodinu vzdáleného pobřežního města Arendal. Zaparkovali jsme v tunelové garáži pod centrem. To je v Norsku poměrně běžné řešení: pod městem se vybudují tunely s vjezdy do různých ulic a v nich vznikne rozsáhlé parkoviště. Ceny bývají celkem přijatelné a výhodou je, že jste rovnou v centru. Má to ale i své stinné stránky. Velké množství vjezdů, výjezdů, vchodů a východů, různé úrovně a rozlehlé plochy na mě působily jako dokonalé bludiště.

Procházeli jsme se podél pobřežní promenády v centru města. Hustá mlha, chladno a neustávající déšť dodávaly místu zvláštní atmosféru. Minuli jsme uzavřené venkovní koupaliště a pozorovali ikonické severské barevné dřevěné domy, které se z mlhy pomalu vynořovaly na jednom z městských ostrovů. Klidnou hladinu moře jen občas zčeřila proplouvající loďka.

Za chvilku nám už byla zima. Stejně jsme potřebovali nakoupit, a tak jsme se schovali do blízkého obchodního centra. Celkem nás potěšilo, že Norsko už není tak extrémně drahé jako při našich prvních výpravách před deseti lety. Tehdy byla čísla na cenovkách podobná jako v Česku, jen s tím rozdílem, že norská koruna stála skoro tři koruny české. Od té doby u nás ceny výrazně vzrostly a norská koruna naopak oslabila na zhruba 2,2 Kč. Ano, v Norsku je pořád dost draho, ale zhruba o 50–75 % — už to nejsou násobky našich cen.

K večeru jsme popojeli kousek za město a našli tam chatku pronajatou přes Airbnb, jen pár kroků od jezera Assævannet. Nádherné místo! Jezero plné křišťálově čisté vody, obklopené hlubokými lesy, které jen tu a tam přerušovala mýtina s domečkem nebo malou farmou. Hned jsme se zabydleli v pohodlné, hezké chatě na malém paloučku porostlém kapradím. Byla tam elektřina, voda se čerpala ze studny a toaleta byla spalovací — zajímavá zkušenost. Všechno se v ní spálí na popel. Občas nás trochu znejistilo podivné hučení a teplo vycházející z toalety, ale zdálo se, že všechno funguje, jak má. Spokojeně jsme se usadili, porozhlédli se po okolí, uvařili večeři a poslouchali bubnování deště na střechu i okna. Těšili jsme se, že si tam užijeme čtyři dny obklopeni severskou přírodou.

Příští ráno nás přivítalo chladem, deštěm a mlhou. Žádné překvapení. Hledali jsme nápady na aktivity pod střechou a zaujala nás návštěva vědeckého centra v Arendalu. Jonášek byl zpočátku trochu rozpačitý — bylo tam dost starších a hlučných dětí — ale brzy chytil slinu a vrhal se do spousty fascinujících experimentů převážně s mořskou tématikou. Prostor byl velký, interaktivní a nabízel nepřeberné množství aktivit: od měření výkonu různých typů lopatek větrné elektrárny, přes chytání plyšových ryb, až po pumpování vody do složité soustavy trubek. Úplný ráj pro děti.

Na oběd jsme se stavili v přilehlé restauraci, která nám okamžitě připomněla, že ceny nejsou vždy tak přijatelné, jak vypadaly předchozí den v obchoďáku. „Bylo to dobré… ale asi si zas nějakou dobu budeme vařit,“ zhodnotil jsem situaci po uhrazení účtu.

Odpoledne konečně vylezlo sluníčko a my jsme vyrazili na procházku od naší chatky po turistické trase Fjeldmandsveien. Stezka vedla krásným, hustým, zeleným lesem, ale místy byla dost podmáčená. Zatímco si Jonášek spokojeně seděl v nosícím batohu, já jsem kličkoval mezi kalužemi a snažil se najít nejlepší průchod. „Skvělý nápad, vzít si do Norska jen sandály a lehoučké barefooty,“ říkal jsem si, zatímco mi bláto shora teklo do sandálu.

Plánovaný okruh jsme tentokrát nedokončili. Nebylo to ani tak kvůli mé obuvi — s tou jsem se už smířil, všechno bylo stejně promáčené. Kus za vyhlídkou na jezero Stemmetjenn měla pěšinka překonávat malý potůček, ale místo toho tam tekla docela široká řeka a žádný most v dohledu. Jen hluboký brod skrz rychlý proud. Do toho se nám nechtělo, a po nečekaně razantním útoku komárů jsme se rozhodli raději vrátit stejnou trasou, kterou jsme přišli.

Poloostrov Hove

Jen kousek od Arendalu leží poloostrov Hove. Dojeli jsme autem téměř na jeho okraj a zaparkovali na malém plácku uprostřed lesa. Stačilo pár kroků a ocitli jsme se na nádherné pláži u mělké zátoky. Sluníčko příjemně hřálo, teplota atakovala dvacet stupňů a od moře vál čerstvý vítr. Usadili jsme Jonáška do kočárku a vyrazili na procházku po stezce obtáčející úzký poloostrov. Z řídkého lesa provoněného borovicemi a mořem jsme sledovali, jak se vlnky tříští o kamenité pobřeží, jak ze skal ční dva vzdálené majáky a jak se v malých tůňkách skrytých ve skalních prohlubních tvoří zrcadlové odrazy oblohy. Tu a tam se objevila malá zátoka s pláží.

Za slunečného a teplého počasí jsme snad trochu zapomněli, že jsme v Norsku. Nevzali jsme si ani pláštěnky, ani bundy a jen jeden deštník. Jaká to chyba. Z naprosto jasné oblohy se během čtvrt hodinky přihnal pořádný slejvák. Rychle jsme schovávali Jonáška pod stříškou kočárku, co se vešlo, letělo pod něj (tam pršelo nejméně) a my jsme si připadali jako pod studenou sprchou.

Za čtvrt hodinky zase svítilo sluníčko. Zamířili jsme zpět k pláži a procházeli se bosými nohami skrz mělkou, chladnou vodu. Bylo dokonce tak hezky, že jsem se začal převlékat do plavek. Další déšť na sebe ale nenechal dlouho čekat. Sotva jsme zpozorovali mraky, už lilo jako z konve. Ani jsme nestihli všechno sbalit a doběhnout k autu. Jen jsme rychle naházeli suché věci pod kočárek a utíkali. Ani u auta nebylo vyhráno — pořád ještě v plavkách jsem za úplné průtrže mračen skládal kočárek do kufru a uklízel věci, které zůstaly alespoň zdánlivě suché. Nakonec jsem jen hodil pod sebe ručník, přes sebe tričko a usadil se za volant. Promáčení a špinaví jsme jeli rovnou na chatičku usušit se.

Soutěska Jettegryttene

Dny střídání sluníčka a deště minuly. Už zas jen vytrvale pršelo — chvílemi víc, chvílemi míň, ale bez ustání. Nenechali jsme se zastrašit. Zabalili jsme bundy a deštníky, sedli do auta a vyrazili směrem k asi hodinu a půl vzdálené soutěsce Jettegryttene (Obrův kotel).

Cesta příjemně ubíhala, Jonášek se prospal a v odpoledních hodinách jsme po uzounké nezpevněné cestě dorazili na téměř prázdné parkoviště. Zachumlali jsme se do mikin a bund, vytáhli deštníky a vyrazili na procházku. Jonášek byl nadšený — v holínkách skákal do kaluží v prohlubních mezi skalami, pobíhal s deštníkem a zkoumal květy místních rostlin. My jsme se naopak kochali výhledem na bouřlivou vodu tekoucí úzkou soutěskou, která jako by byla opravdu tvořena několika obřími kotly. Voda se přelévala z jednoho do druhého skrz kaskádu malých vodopádů, až se postupně měnila v divokou říčku tekoucí lesnatým krajem pod horami napůl skrytými v mlze.

Cestou zpět jsme objevili v jinak liduprázdné krajině nádhernou, útulnou kavárničku v malém městečku Åmli. Rychle jsme proběhli deštěm a už jsme nadšeně objednávali. Popíjeli jsme kávu, ochutnávali místní pečivo a z vyhřáté místnosti sledovali úplnou průtrž mračen.

Následující ráno nás opět čekal trajekt. Bylo stále deštivo a větrno, ale cesta ubíhala rychle. Tentokrát jsme jeli rychlým katamaránem. Samotný pohled na záď lodi byl impozantní — voda tryskala obřím proudem za lodí a ta se hnala do dánského Hirtshalsu rychlostí skoro 70 km/h. Doba plavby byla oproti cestě tam poloviční. Sotva jsme se najedli a krátce odpočinuli, už se před námi objevily dánské břehy a my jsme se těšili na objevování dalších míst na naší cestě — třeba Národního parku Mols Bjerge.