S rodinou do Dánska a Norska – Lindholm Høje, Ålbæk a Skagen (2)

Cesta po dálnici z Odense na sever ubíhala poměrně rychle. Jediným problematickým úsekem byla rozestavěná část mezi městy Vejle a Aarhus, ale i tu jsme zvládli bez větších kolon. Udělali jsme jen krátkou zastávku na oběd a nákup, Jonášek se prospal v autě a probudil se akorát před Aalborgem. Ideální čas na delší pauzu – třeba u dávných pohřebních mohyl z doby železné a vikinské.

Lindholm Høje

Jen kousek od Aalborgu se nachází rozlehlé archeologické naleziště s více než 700 hroby. Mnohé z nich jsou uspořádány do oválných tvarů připomínajících původní vikinské lodě. Z dálky kopec působí jako posetý velkými kameny, ale brzy člověk rozezná jednotlivé tvary mohyl a dokonce i základy domů po vesnici, která zde vznikla později.

Příjezd byl ikonický – úplně jako ze seriálu Vikingové. Zastavili jsme na parkovišti a zvolna se vydali skrz ohradu s ovcemi směrem k pahorku. Otevřel se nám výhled na množství kamenných oválů na mýtině obklopené lesy. Nad mohylami létali a krákali havrani, jako by se vrátili z nějaké staré legendy o Ódinovi. Tíha dávných dob jako by přímo ležela nad tímhle podivuhodným místem.

Nová doba ale dorazila i sem, a tak se dnes mezi vykopávkami pasou ovce, kousek opodál stojí muzeum a sluníčko vykukující mezi mraky připomíná, že doby stavby těchto mohyl jsou už dávno minulostí.

Jonášek atmosféru severských legend úplně nepocítil. „Já jsem auto a tady je kruháč!“ prohlásil při pohledu na jeden z oválů poskládaných z velkých balvanů. Vydal se vstříc všelijakým dopravním situacím a s neutuchajícím nadšením pobíhal po pěšinkách, které křižují celou oblast.

Před odjezdem jsme se ještě zastavili v přilehlém muzeu, kde si Jonášek čmáral do omalovánek s vikinskými řezbami, zatímco Jituška si četla o historii. Na závěr naší návštěvy jsme se podívali i na malé dětské hřiště, trochu schované v lese cestou k parkovišti.

Ålbæk

V městečku Ålbæk jsme měli pronajatý malý přímořský apartmán. Přijeli jsme k večeru, ale pořád nám zbývalo trochu času na procházku k pláži. Bylo zataženo, teplota kolem 18 stupňů a vlnky moře jemně šuměly na nádherné, nekonečně dlouhé bílé pláži. Nebýt chladu, už bychom pomalu skákali do vody. Od koupání nás ale odradila ještě jedna věc – moře bylo plné medúz. Nešlo o zvlášť nebezpečné druhy, ale chuť na plavání nám to vzalo stejně.

To ale neznamenalo, že bychom si večerní dánskou pláž neužili. Poslouchali jsme šumění moře, dívali se do vln, procházeli se a pustili se do budování aut z písku. Pláž byla vybavená dokonce i erární lopatkou, kyblíkem a několika dalšími hračkami. Vše bylo poctivě uloženo v boxu na konci pěšinky z města s nápisem: „Zdarma k zapůjčení, při odchodu vraťte do krabice.“

Na pláž jsme se vrátili i příští ráno, ale jen na chvilku. Hnala se těžká mračna a brzy se spustil déšť. Vrátili jsme se na ubytování, uvařili oběd a přemýšleli, co podnikneme odpoledne. Déšť se rychle přehnal, sluníčko vykouklo zpod mraků a my jsme se rozhodli, že vyrazíme na malý výlet – do nedalekého Skagenu.

Skagen

Začali jsme na samotném severním cípu Dánska, na parkovišti u výběžku Grenen – stejně jako při naší předchozí cestě v roce 2022. Nejprve jsme uložili Jonáška do kočárku, aby si přes poledne zdřímnul, a ten čas jsme využili k návštěvě nedalekého vysokého majáku. Zatímco spokojeně spal, s Jíťou jsme se vystřídali a každý zvlášť se podíval nahoru.

Po vystoupání točitých schodů se nám naskytl úchvatný výhled do všech stran. Viděli jsme město Skagen, jeho přístav a nekonečnou pláž se spoustou písčitých zálivů vedoucí až k majáku. Na opačné straně se rozprostíral výběžek Grenen – místo, kde se potkává Baltské a Severní moře. V dáli na obzoru, v nekonečných vodách obou moří, pluly obrovské nákladní lodě a tankery. Celý poloostrov se z té výšky zdál maličký, skoro ztracený v širé vodě.

Když se Jonášek probudil, zrovna jsme se vraceli na parkoviště. Otevřel oči a uviděl traktor‑busy, které vozí turisty na výběžek Grenen. Ruka vyletěla z kočárku a se slovy „Traktor!!“ neomylně ukazovala k téhle populární atrakci. O několik minut později jsme už seděli na traktorovém valníku přestavěném na autobus a pohupovali se při jízdě po zvlněné písčité cestě.

Na výběžku Grenen bylo krásně vidět místo setkání obou moří. Vlny přicházely z obou stran nezávisle na sobě, a přímo před námi se křížily a míchaly. Všichni jsme zahodili boty a cachtali se v mělké vodě, zatímco sluníčko příjemně hřálo.

Při naší poslední návštěvě Skagenu jsme se nestihli zastavit na proslulé písčité duně Råbjerg Mile, ale tentokrát bylo ještě celkem brzy odpoledne a doufali jsme, že Jonáškovi se bude ta velká hromada písku líbit.

Nepletli jsme se. Hned jak jsme vystoupali na vršek duny a já Jonáška vyndal z nosícího batohu, vyrazil. Běhal v písku, vyhazoval ho do vzduchu a řádil. Úplné přírodní hřiště. Jen si dávat pozor, aby mi písek nelétal až do očí.

Samotná duna byla skutečně obrovská. S rozlohou 2 kilometry čtvereční a výškou úctyhodných 40 metrů si právoplatně drží titul největší pohyblivé duny severní Evropy. Z jejího vrcholu jsme viděli široko daleko a za svitu sluníčka pozorovali, jak se na obzoru seskupují tmavá mračna a zvolna se k nám přibližuje bouřka. Byl čas vrátit se na ubytování.

Následující ráno jsme se opět zabalili, naskládali batohy do auta a vyrazili do přístavu Hirtshals, kde už na nás čekal trajekt do norského Kristiansandu.