S rodinou do Dánska a Norska – Národní park Mols Bjerge a zastávka v Legolandu (4)

Bylo odpoledne, na obloze se honily mraky a střídalo se sluníčko s deštěm. Zrovna jsme dorazili do přístavního města Ebeltoft na východě Jutského poloostrova. Naším cílem byla dřevěná válečná loď – fregata Jylland z roku 1860. Dnes už stojí vytažená na pevnině a slouží jako rozsáhlé interaktivní muzeum. Loď lze projít skrz naskrz – od nejnižšího podpalubí až po kapitánskou kajutu. Můžete se procházet i kolem trupu, hluboko pod úrovní jejího ponoru, a obdivovat obrovskou kotvu nebo lodní šroub. Venkovní pohled nadchl Jonáška mnohem víc než temné vnitřní kajuty, a tak po důkladném prozkoumání všeho zajímavého začal obíhat celou loď kolem dokola. Pak si ještě chvilku zahrál na kapitána na malé loďce u dětského hřiště a my s Jituškou jsme si mezitím na střídačku prohlédli interiér.

Zbytek odpoledne jsme strávili procházkou historickým centrem města. Hned naproti radnici jsme objevili malou útulnou kavárničku, která na nás doslova dýchla dánským hygge. Zapálené svíčky, příjemné teplo, drobné stolečky a výhled na poklidné malé náměstíčko vytvářely atmosféru, ze které se nám vůbec nechtělo odcházet.

Kousek opodál jsme narazili na další skvělé místo. Na dvorku místní sklárny stál starý traktor, na který si mohl Jonášek sednout. Kdyby se pomalu neblížil večer a nenutil nás zamířit na ubytování, nejspíš by tam vydržel točit volantem celé hodiny.

Ubytovali jsme se přes Airbnb v malém apartmánu na původním statku z asi 16. století. Bylo to hezké, klidné místo ve vesničce Elsegårde, jen několik set metrů od moře. Střecha domu byla ze slámy, a tak Jonášek okamžitě překřtil naše bydlení na „senové ubytování“.

Příští den ráno jsme sešli dolů k moři a pozorovali, jak se k nám zvolna sunou bobtnající černá mračna od malého ostrova Hjelm. (Podobnost s Helmovým žlebem z Pána prstenů není náhodná – Tolkien se inspiroval severskými názvy i mytologií.)

Odpoledne jsme vyrazili do samotného srdce národního parku – na „trojvrchol“ Trehøje a stezku Helligkildestien. Píšu vrchol i když má pouhých 127 výškových metrů. V dánském měřítku to ale přece jen vrchol je. Na parkovišti jsme přečkali pořádný slejvák, ale hned po něm vyšlo slunce a my jsme se mohli vydat na procházku.

Jonášek se usadil v nosícím batohu a my jsme vyšlápli kousek od parkoviště na jeden ze tří kopečků. Vyhlídka byla skutečně nádherná. Sledovali jsme rozmary severského počasí nad kopcovitým národním parkem i dál nad zátokou, mořem a okolními vesničkami. Nad námi mezi obláčky procházelo zlatavé světlo odpoledního slunce, zatímco jen o kousek dál visely nad krajinou těžké tmavomodré mraky, z nichž se až k zemi táhly provazy deště. Hra světel a stínů vytvářela téměř neskutečné scenérie a my jsme na ně jen s úžasem hleděli.

Stezka samotná měřila asi pět kilometrů a vedla chvílemi lesem, chvílemi otevřenou krajinou, až se nakonec stočila zpět a skončila na parkovišti, odkud jsme před chvílí vyrazili. Tentokrát jsme nasadili svižnější tempo, protože tmavá mračna hrozila dalším deštěm. Cestou na ubytování jsme se ještě zastavili u prastarého kamenného dolmenu Poskær Stenhus.

Další den v národním parku jsme nejprve zamířili k ruinám hradu Kalø. Leží na maličkém poloostrově, který je s pevninou spojen jen tenoučkou hrází. Po ní vede středověká dlážděná cesta, která už po staletí slouží jako přístupová trasa k hradu. Samotný hrad je dnes už značně rozbořená zřícenina, ale procházka k němu i vyhlídka z věže rozhodně stojí za to.

Závěr dne jsme strávili u moře. Usadili jsme se na nádherné kamínkové pláži Boeslum, jen kousek od našeho ubytování, odpočívali a poslouchali nekonečné šumění oblázků, které se pod vlnkami převalujícími se na břeh jemně třely o sebe. Sluníčko příjemně hřálo a scenérii zdobily krásné růžové květy pozdního jara.

Následující ráno jsme se vypravili opět do města Ebeltoft. Projeli jsme kolem známých míst, ale tentokrát jsme se vydali pěšky podél pobřeží směrem k malému poloostrůvku Ahl Hage. Procházeli jsme hezkými částmi přístavu s roztomilými řadami malých dřevěných domků. Cesta pak pokračovala kolem nespočtu parkujících jachet.

Klidně jsme se procházeli, užívali si příjemné sluníčko a vůni moře, když jsme se najednou zarazili. Jedna z jachet vyplouvala ze svého stanoviště až podezřele svižně. Ozval se křik a BUM! Rána se rozleh­la přístavem, když jachta narazila do jiné zakotvené lodě. Zírali jsme jako opaření, zatímco se provinilá jachta konečně vymanévrovala z přístavu a zamířila na otevřené moře.

Jen kousek opodál stejně vyjeveně zíral pán, který právě pracoval na údržbě své vlastní loďky. Naštěstí to vypadalo, že nedošlo k žádnému poškození, a tak jsme pokračovali dál – ven z města po hezké lesní stezce až na nádhernou pláž z jemného písku, posazenou v mělké prosluněné zátoce.

Foukal sice vítr, ale voda byla jen trochu studená a hlavně tentokrát nebyla plná medúz. No… tenhle rok jsme se ještě v moři nekoupali. Přišel čas to napravit. Já i Jituška jsme si krátce zaplavali, ale Jonáška jsme nepřesvědčili – vítr se mu vůbec nelíbil. Chvilku si hrál na písku, zachumlaný do dek, a pak chtěl raději pryč, do závětří mezi stromy.

Závěr odpoledne jsme strávili zpátky ve městě Ebeltoft. Seděli jsme na venkovním posezení útulné kavárničky, Jonášek byl nadšený z objevených dětských hraček a my jsme si užívali příjemné slunné počasí. Na závěr dne jsme se ještě prošli uličkami v centru města a pak už hurá na ubytování – bylo načase začít se chystat na poslední část naší skandinávské cesty.

Tušili jsme, že správný rodinný výlet do Dánska by měl být zakončen v Legolandu. Město Billund leželo příhodně na trase zpět domů, a tak jsme si zarezervovali dvě noci na statku v nedaleké vesnici Hejnsvig.

První den jsme strávili dopoledne přejezdem – Jonášek se mezitím prospal – a odpoledne jsme se vrhli do tohoto proslulého zábavního parku. Zajímalo mě, co nadchne našeho skoro tříleťáka. Jako první jsme zamířili do Minilandu, rozsáhlé venkovní expozice lego staveb modelujících různé krajiny i architekturu podle skutečných míst. To se nám líbilo všem. Jonášek byl nadšený z pohyblivých dopravních prostředků a nejdéle jsme se zdrželi u modelu stavby podmořského tunelu mezi Německem a Dánskem.

Legoland je obrovský a věřím, že leckteré rodiny zabaví i na dva dny. Spousta atrakcí byla ale spíš pro starší děti, takže si Jonášek nejvíc užil dětský vláček, Lego safari, Duplo hřiště pro mrňousy a potom pohodové stavění z Dupla i klasického Lega ve vnitřních prostorách. Zavíračka přišla tak akorát – už byl pořádně utahaný, a tak jsme rádi vyrazili na ubytování.

Měli jsme pokoj na statku, kde bydlelo několik dalších hostů a společné prostory jsme sdíleli všichni dohromady. Uvnitř bylo pořádné horko od rozpáleného kotle a chvilku nám trvalo, než jsme se adaptovali. Jonášek nejdřív navrhoval návrat na „senové ubytování“. Potom ale objevil, že tu mají traktory na hraní a navíc možnost krmit králíky. Místo okamžitě překřtil na „traktorové ubytování“ a už nikam jinam nechtěl.

Další den jsme se vrátili do Billundu, tentokrát do Lego House. Je to klidnější místo pod střechou a na rozdíl od Legolandu plného atrakcí se zaměřuje hlavně na stavění. Najdete tu spoustu různých zón, kde se děti i dospělí pouštějí do skládání všeho možného – od závodních aut a dopravních prostředků, přes ryby, panáčky a rostliny, až po volnou stavbu z velkých bazénů plných kostek. Jonášek byl nadšený a s krátkou spací pauzou jsme tam strávili celý den stavěním.

Mimo tyhle zóny je v Lego House i gigantický Lego strom procházející středem budovy, ukázka stroje vyrábějícího kostičky, muzeum mapující historii vzniku společnosti i samotné stavebnice a také výstava uměleckých děl z Lega. Najdete tam i robotickou restauraci, ale bez rezervace se tam člověk nedostane – a pár dní předem už bývá pozdě.

Jonášek se tak vyčerpal stavěním, že usnul během desetiminutového přejezdu na ubytování. Byl úplně pohlcený legem. Příští ráno jsme se chystali k odjezdu a řešili, že potřebujeme nakoupit jídlo na cestu. Jonášek se okamžitě přidal do plánování a navrhl: „Nebo můžeme koupit nějaké malé Lego!“ Ještě nakrmit králíky – a pak už jen dlouhá cesta domů.

Ve Skandinávii jsme nebyli poprvé, ale cesta s Jonáškem nám ji ukázala zase trochu jinak. Je totiž skvělé pozorovat, jak se na svět dívá malé dítě – co ho baví, co ho zaujme a co ho dokáže úplně pohltit. A i samotné cestování se nese v jiném duchu. Je pomalejší, s méně nabitým programem, bez každodenních dlouhých přejezdů, s vláčnými a dlouhými rány i časnou večerkou. Patří k tomu i náročnější plánování, logistika a hlavně důsledné dodržování denního režimu (což je snazší říct, než udělat).

Přesto může být taková cesta nabitá společnými zážitky i hezkými setkáními. Když totiž cestujete jako pár a jste (jako my) trochu introverti, pohybujete se cizími kraji spíš jako malá uzavřená bublina. Úplně jiné to je při cestování o samotě a také – což jsem během posledních tří let poznal nejvíc – s dítětem. To vás přímo vtáhne do interakcí s okolím.

Stačí si sednout v kavárně, popíjet klasickou severskou filtrovanou kávu a sledovat, jak se dítě naproti vám podezřele culí a dělá podivné obličeje. Hned je jasné, že navázalo oční kontakt a už se směje na lidi za vámi. A v tu chvíli by bylo zvláštní tvářit se, že jste tam sami – tak se taky usmějete a třeba prohodíte pár slov. A zajímavé je, že to funguje všude stejně: v Čechách, ve Skandinávii i při setkání s turisty odkudkoli ze zámoří.