Marný pokus o výšlap

Moje první zastávka byla v rakouském městečku Gries am Brenner v Tyrolsku, kousek od Italských hranic. Dorazil jsem brzy a ubytování ještě nebylo připravené. Namísto čekání jsem se tedy vypravil na vrchol Padauner Kogel. Tenhle nápad ale neskončil valným úspěchem. Po krátkém výstupu s těžkou krosnou jsem se ztratil a všechny cesty do kopce mi zablokovala vysoká ohrada. Myslel jsem, že mi poradí místní farmář, ale moje němčina za moc nestála. Zeptal jsem se, kudy mám jít „do výšky“ (myslel jsem na vrchol hory), ale moc jsme si nerozuměli. Domluvu sice zachránila oboustranná znalost angličtiny, ale po asi patnácti minutách jsem narazil na další plot. Zbytečně těžká krosna na zádech si už pomalu říkala o odpočinek. Mezitím se spustil déšť a vrátil jsem se tedy dolů do Griesu. Zbývající část odpoledne jsem strávil schovaný pod dálničním mostem, kde jsem čekal, než otevře ubytování.

Pěšky místo vlakem

Příští den ráno jsem si sbalil krosnu a vyrazil jsem na vlak. Kousek před nádražím jsem si všiml odjíždějící vlakové soupravy, což mi dalo jasné znamení, že jdu pozdě. No nic… Z Brenneru mi měl jet přípoj až za dvě hodiny a bylo to jen šest kilometrů. Nečekal jsem tedy a vyrazil jsem pěšky. Stejně jako předchozí den jsem si říkal: „Proč jen jsem si bral do krosny tolik věcí?“ Abych dohnal zoufalství z tahání těžkého batohu, koupil jsem si v cíli čokoládu a nasedl jsem do vlaku mířícího na jih.

V Trentu jsem měl zarezervovaný pokoj asi pět kilometrů od centra kdesi v průmyslové čtvrti. Chtěl jsem jet autobusem, ale po nástupu jsem zjistil, že lístky nelze koupit u řidiče. Nepodařilo se mi najít žádný automat ani trafiku a tak jsem šel pod paprsky horkého poledního slunce pěšky. Cestu jsem si zkrátil mezi několika továrnami a asi za necelou hodinu jsem dorazil na místo. Majitelé byli moc fajn, ale uměli anglicky asi tak, jako já italsky (téměř vůbec). Přišla tedy řada na překladač Google. Nesmíme ale zapomínat, že byl rok 2014 a překlad z italštiny do češtiny tedy vyplodil jen slova: „Promítá se zítra“. Nikdy jsem se nedozvěděl, co mi chtěli říct, ale nakonec jsme se alespoň domluvili na předání klíčů příští den. Odpoledne jsem využil k návštěvě místního hradu a konečně jsem se naučil i systém hromadné dopravy, takže jsem nemusel chodit všude pěšky.

S krosnou do katedrály

Další zastávkou na mé cestě se stalo Miláno a konečně jsem se mohl podívat na úchvatnou katedrálu Narození Panny Marie. Tahle stavba mě fascinovala už z dálky. Spousty věží, gigantické sloupy a štíhlá vysoká okna. Zevnitř vypadal chrám až neskutečně. Procházel jsem se pod nádhernou klenbou a prohlížel si barevné vitráže, kterými dovnitř pronikalo světlo. Tohle místo mě zaujalo natolik, že jsem si i připlatil, prošel se po střeše a užíval si výhledu na celé město. Jediný zádrhel na celé té věci byla opět moje krosna. Mezi ostatními turisty s malými batůžky jsem vyčníval a není vůbec divu, že si mě vojenská ochranka vybrala k důkladné kontrole obsahu zavazadel.

Apartmán „skoro“ u pláže

Po krátké zastávce v Janově jsem se vydal k moři. Ubytování v blízkosti pláže bylo ale buď zabrané, nebo příliš drahé. Zamluvil jsem si pokoj v hezkém venkovském domku asi 6 km od moře. První, co mě tedy čekalo po příjezdu, byla delší procházka. Ubytoval jsem se, odložil batoh a vydal jsem se opět pěšky zpátky k moři, abych si večer krátce zaplaval. Ukázalo se, že mít ubytování takhle daleko od pláže je ideální způsob, jak lenošit u moře a zároveň hubnout. Přeci jen 12-18 km chůze za den už je znát. Během dalších dní jsem zjistil, že několikrát denně jezdil autobus, takže se mi čas od času podařilo kousek cesty ukrátit.

Deštivá zastávka v Monaku a Nice

Když jsem si dostatečně „odpočinul u moře“, vyrazil jsem vlakem na jednodenní výlet do Monaka. Krátce po příjezdu se mi opět podařilo se ztratit. Skrz tenhle malý státeček vede spoustu tunelů. Bohužel jsem měl mapu, kde nebyl dobře znatelný rozdíl mezi nadzemními a podzemními cestami, takže jsem beznadějně hledal silnice tam, kde žádné nebyly. Postupně jsem se ale zorientoval a z mé zastávky v Monaku se nakonec stala celkem hezká procházka.

Počasí se pozvolna kazilo a já jsem se mezitím vrátil na nádraží. Pokračoval jsem do Nice s nadějí, že tam bude více sluníčka a užiju si koupání na místních krásných plážích. Realita byla ale jiná. Prudce se ochladilo a spustila se přímo průtrž mračen. Stál jsem zachumlaný v bundě pod malou stříškou, koukal smutně na černá mračna a jedl oběd z rychlého občerstvení. Na koupání to ten den nevypadalo. Vrátil jsem se na nádraží a jel jsem vlakem zpět do Itálie, kde bylo počasí přeci jen příjemnější.

Návrat domů

Na závěr výletu mě ještě čekala cesta zpátky do Milána a odtud letecky do Prahy. Tenhle výlet byl bezpochyby chaotický, ale i přesto jsem cestoval rád. Občas totiž není na škodu se tak trochu ztratit v cizí zemi. Poznáte zajímavé lidi, dostanete se na místa, kam jste původně ani neplánovali jít a doma budete mít o čem vyprávět.

26. 12. 2016 Památky, Eifellovka a bohémská čtvrť Pigalle 

Ráno jsme konečně zamířili za památkami Paříže. První zážitek nás čekal hned v metru. Po krátkém studiu jsme se rozhodli koupit si tzv. „Travel Pass“, který nám umožňoval neomezeně jezdit po následující dva dny. Prošli jsme turnikety a zamířili k tzv. Svaté kapli (Sainte-Chapelle). Po příjezdu jsme ale zjistili, že Jituška sice vložila jízdenku do označovače, ale už si jí nevyzvedla po průchodu turniketem. Byla tedy fuč. Už se nedalo nic dělat, a tak jsme si šli prohlédnout kapli.

Bylo to nádherné místo. Nejprve jsme se podívali do spodního patra, které působilo honosně, ale komorně a bylo moc krásné. Odtud jsme pokračovali nahoru a tam mne to přímo uchvátilo. Slunce probleskovalo nádhernými barevnými vitrážemi v oknech. Ty byly plné mozaik znázorňujících celé příběhy. Atmosféru dokreslovaly nádherné malby a impozantní strop. Dlouho jsme tam stáli a prohlíželi si jeden motiv za druhým. Jen kousek odtud jsme se zastavili na náměstí před katedrálou Notre Dame. Dovnitř jsme ale nešli. Byly tam dlouhé fronty, a i zvenku byla moc hezká, zdobená spoustou krásných sošek. Když jsme odcházeli, odchytl nás jeden pouliční umělec, že nás prý namaluje. Tvrdil mi: „You have lovely barb.“ (Máš hezkou bradku), ale jako argument pro zvěčnění na plátně to nestačilo.

Odpoledne jsme pokračovali k Eiffelově věži. Procházeli jsme ulicemi a sledovali, jak se její špička tyčí nad domy. Postupně jsme se přibližovali. Konečně jsme vyšli na otevřené prostranství a spatřili věž v plné kráse. Nadšení nám dlouho nevydrželo. Bylo to tam, jak v utajeném vojenském komplexu. Celá věž byla obšacovaná zdí a nekonečné fronty před kontrolními průchody jen dokreslovaly utopickou atmosféru. Přesto jsme neztratili naději a rozhodli se jít dovnitř. První frontu jsme vystáli, prošli skenerem na druhou stranu zdi a tam na nás čekala další, ještě mnohem delší fronta. Po chvíli čekání jsme se dozvěděli, že ten den je horní patro uzavřené. Rozhodli jsme se, že nemusíme vidět vše. Uprchli jsme z front a davů a raději jsme si dali vánoční svařák. Jen tak jsme postávali kousek od Eifellovky a popíjeli z hezkých plastových kelímků (které si od té doby bereme na různé cesty). Davy byly daleko a najednou se nám zdálo všechno zase hezké.

Večer jsme zamířili do čtvrti Pigalle proslulé svým nočním životem. Jako první jsme prošli kolem slavného kabaretu Moulin Rouge. Byl o něm dokonce natočen film. Pokračovali jsme nahoru na kopec Sacré-Cœur, na němž leží nádherná bazilika a je odtud výhled po celé Paříži. Asi v polovině cesty se Jituška najednou zarazila. Přímo před námi byla kavárna U dvou mlýnů, která figurovala v jejím oblíbeném filmu Amélie z Montmartre. Nejprve jsme dovnitř nešli a vyběhli jsme na vyhlídku na kopec. Cestou zpátky nám to ale nedalo a museli jsme si tam objednat kávu. Od natáčení filmu už byl interiér trochu přestavěný, ale některé části přece jen zůstaly stejné. Měli tam dokonce i fotku Amélie.

27. 12. 2016 Muzeum d’Orsay a Vítězný oblouk

Následující den jsme z velké části strávili prohlídkou muzea d’Orsay. Prohlíželi jsme spoustu obrazů a i já, jako neznalec umění jsem našel díla, která mě nadchla. Samotná budova – původně vlaková stanice se dokonale snoubila s exponáty. Strávili jsme tam mnoho hodin, a nakonec jsme si odtud přivezli i suvenýry a dárky. Odpoledne jsme zamířili k Vítěznému oblouku, ale z toho se nakonec nevyklubala moc hezká procházka. Ulice byly zčásti proměněné v tržnici, neuvěřitelně přelidněné a u oblouku se shromáždily tak strašné davy, že jsme si ho, stejně jako Eifellovku, prohlédli jen z dálky. Byli jsme rádi, že se nemusíme tlačit s lidmi, co se hrnou nahoru. Večer jsme nakonec strávili odpočinkově. Zašli jsme si na dobré jídlo a pořádně jsme se prospali na další den. Hned ráno na nás totiž čekala cesta vlakem TGV do Bruselu.

Pokračovat na další díl