Poslední tři dny naší Skandinávské cesty jsme strávili hezkými procházkami po Švédsku. Opustili jsme pobřeží a vydali jsme se k největšímu jezeru ve Švédsku i v celé EU – Vänern. Zaparkovali jsme na okraji asi 5 km dlouhého a jen desítky metrů širokého výběžku Hindens Rev, který se zařezával do rozlehlých vod jezera. Odtud jsme pokračovali po svých krásnou pěší trasou. Vedla uzoučkým proužkem lesa, ze kterého jsme mohli pozorovat vodní hladinu na obou stranách poloostrova. Končící léto je ve Švédsku obdobím dozrávání plodů, a tak jsme po cestě naráželi na malé svačinky ve formě lesních jahod nebo třeba borůvek.

Na samém konci stezky se pevnina zúžila natolik, že zmizela ve vodách jezera. Užívali jsme si příjemného teplého počasí, pozorovali hladinu jezera a ticho bylo jen tu a tam narušeno letadly, která prolétala nízko nad námi. Nakonec nám to nedalo a ponořili jsme se do chladné vody, abychom si alespoň jednou během této letní dovolené zaplavali.

Odpoledne jsme strávili v nedalekém městě Lidköping. Prošli jsme se po náměstí a zastavili jsme v místní kavárně. Ochutnali jsme typické švédské sladké pečivo, skořicový šnek kanelbulle, ale i jiné dobroty. Prošli jsme se ještě kolem řeky Lidan a pak jsme se již zamířili ubytovat na švédském venkově. Bydleli jsme na farmě, která byla částečně přestavěná na ubytování. V okolí ale stále byly i hospodářské budovy, políčka i zvířata.

Ještě před západem slunce jsme vyrazili na malou procházku. Šli jsme kolem ohradníku s krávami, které nás nedůvěřivě pozorovaly. Jedno z telátek se z ničeho nic vylekalo, a to způsobilo vlnu nevole v celém stádě. Raději jsme se tedy vzdálili, ale ukázalo se, že cesta nikam nevedla. Museli jsme se vrátit po stejné trase. I když jsme se snažili jít klidně a potichu, stádo se neuklidnilo a jedna z krav se z ničeho nic rozběhla přímo na nás. Už jsme si mysleli, že nás převálcuje, ale naštěstí zastavila těsně před ohradníkem. Rychle jsme zmizeli a tím směrem jsme se raději znovu nevydávali.

Ráno, ještě před naším odjezdem, jsme se zapovídali s majiteli a dostali jsme od nich krásný dárek na památku. Šlo o talířek pomalovaný motivem ze švédského příběhu Podivuhodná cesta Nilse Holgerssona Švédskem od spisovatelky Selmy Lagerlöfové. Vyráběl se v proslulé porcelánové továrně v Lidköpingu. Prý je tenhle talířek s motivem tak populární, že ho má doma spoustu Švédů.

Přírodní rezervace Hunneberg

Jen kousek od jezera Vänern jsme se vydali na túru po náhorní plošině Hunneberg. Je sice poměrně nízká a převyšuje okolní terén jen asi o 100 metrů, ale rozkládá se na ní nádherná přírodní rezervace plná jezer, lesů a mokřadů. Vede skrz ni několik turistických stezek a my jsme se rozhodli pro asi 14 km dlouhou okružní trasu. Po písčitém pobřeží Dánska a hornatém Norsku nám to ve Švédsku připadalo trochu jako doma. Přeci jen to tam ale bylo jiné. Příroda působila takovým divočejším dojmem a cítili jsme se být mnohem dál od civilizace.

Pobřežní rezervace Bjärekustens

Poslední den ve Švédsku jsme podnikli ještě dva malé výlety. Prvním byla procházka podél pobřeží v přírodní rezervaci Bjärekustens. Byly tam nádherné kamenité pláže, ostré skály, kvetoucí vřes, a hlavně jsme mohli pozorovat spoustu ptáků, jak kroužili kolem. Foukal příjemný vítr a toho využívali i nadšenci pro paragliding. kteří vzlétali z vysokého útesu a plachtili vysoko nad našimi hlavami.

Na oběd a malý nákup jsme se zastavili v Helsingborgské Ikei a pokračovali jsme k poslední procházce v národním parku Dalby Söderskog. Šlo o nejmenší národní park, který jsem kdy viděl a vlastně připomínal spíš jakýsi městský park než divokou přírodu. Přesto jsme si nakonec procházku ve stínu pod listnatými stromy užili.

Už se blížil večer a my jsme zamířili přes obrovský Öresundský most do dánského přístavu Gedser. Očekávali jsme, že jen přespíme na ubytování a ráno poplujeme domů, ale tohle malé městečko nám připravilo dobrodružnou noc. Už po příjezdu na nás trochu dýchla jakási atmosféra nejistoty a opatrnosti. Majitelka ubytování nám vysvětlila, že měli v Gedseru minulou noc vloupání a že bude pro jistotu na noc zamykat bránu do dvora. Prý nám ráno včas odemkne, abychom stihli trajekt.

Večer bylo na pokoji horko a dusno. Oknem nešlo moc větrat, a tak jsme pootevřeli dveře na dvorek, aby nám šel dovnitř vzduch. Vprostřed noci nás najednou zbudilo světlo z baterek mířící přímo nám do obličeje. Mžoural jsem na skupinu lidí s vážným výrazem, kteří stáli na našem prahu a nahlas říkali cosi dánsky. Vstal jsem a šel zjistit, co se děje. Začal jsem anglickým vysvětlením, že nerozumím švédštině. Byl jsem ještě rozespalý a nevrlý po tak hrubém probuzení. Ani mi nedošlo, že už jsme v jiném státě. To je zmátlo, ale nenechali se odradit a spustili v angličtině sérii otázek – kdo jsme, co tam děláme a že našli náš klíč kdesi na ulici. Vypadalo to, jako uskupení místní domobrany. Nakonec se ukázalo, že to je klíč od jiného pokoje a nejspíš také pochopili, že napůl spící turista ve špatné náladě jim moc nepomůže.

Přeci jen se ale nevzdali. Posunuli se k vedlejšímu pokoji a zuřivě tloukli na dveře. V šoku jsem na ně zíral a stejně vyjeveně vypadali i turisté spící vedle nás. Zbývala tak poslední možnost. Začali bušit a zvonit na dveře majitelky. Byli vytrvalí a po chvíli se objevila rozčílená hlava v okně. Rozhovor pokračoval v dánštině, a tak nevím, jak se situace vyřešila. Pořád mi ale vrtalo hlavou, jak se dostali dovnitř, když brána do dvora byla zamčená. Ukázalo se, že se prodrali živým plotem na opačné straně.

Příští ráno jsme zamířili do přístavu a vypluli jsme směrem k domovu. I přes dobrodružnou poslední noc nás Skandinávie opět nadchla svou fascinující přírodou i kulturou a určitě se někdy zase vrátíme.

Naše trasa po Skandinávii se stočila zpátky na jih a my jsme překročili Norsko-Švédskou hranici. Bylo už pozdní odpoledne, ale měli jsme v plánu ještě jednu zastávku, dokud bylo světlo. Šlo o skalní rytiny v Tanum. Pocházejí z doby bronzové a vyobrazují spoustu výjevů z tehdejšího života. Jejich častou součástí jsou nejrůznější lodě, válečníci, výjevy z bitev a také různá místní zvířata. Mezi nimi jsou ale i jiné výjevy anebo třeba obyčejné tečky. Skály a kameny s různými rytinami jsou rozeseté po celém regionu, ale největší koncentraci naleznete na třech hlavních lokalitách – Tanum, Aspeberget a Litsleby. Jsou od sebe jen cca 1 až 2 kilometry a u každé můžete pohodlně zastavit na parkovišti a využít připravených stezek a chodníčků.

Původní rytiny nejsou barevné. Jde jen o rýhy v kameni o hloubce několika milimetrů a na jejich spatření je potřeba bystré oko. Pomáhá využít odlesky, když je povrch skal mokrý, nebo počkat na dlouhé stíny při západu slunce. Ty nejhezčí obrazce jsou ale dnes dobarveny červeně nebo bíle, aby byly jasně rozeznatelné v kteroukoli denní dobu.

Později večer jsme dorazili na ubytování. Bydleli jsme na hostelu postaveném v bývalé škole. Celé místo vypadalo opuštěně. Interiéry byly sice hezky zrekonstruované, ale nikde nikdo nebyl. Bloudili jsme prázdnými chodbami, až jsme nakonec našli ještě jednu turistku ve společenské místnosti. Byla ráda, že tam nezůstala sama – prý si připadala trochu jak ve strašidelném filmu. Jak jsem už zmínil v předchozích článcích, v polovině srpna totiž více méně skončila turistická sezóna v celé Skandinávii a najednou nikde nikdo nebyl.

Ostrov Skaftö

Příští ráno jsme se vydali do Lysekilu, odkud jezdí přívoz na ostrov Skaftö. Po propršeném úterý bylo ve středu krásné slunečné počasí. V přístavu jsme si dali oběd ze stánku s tureckou kuchyní a nastoupili jsme na loď do osady Östersidans, kde začínala pěší trasa po ostrově. Šlo o nádhernou procházku. Vedla nejprve přes skalnatý terén porostlý fialovým kvetoucím vřesem. Později se stočila do stínu hustého lesa a překročila úzký pruh země mezi dvěma zálivy. Na závěr trasy jsme dorazili do malého městečka Fiskebäckskil, v jehož středu stále stojí zachovalý větrný mlýn. Snad jedinou podivností na této trase bylo místní turistické značení. Stezka byla označena vcelku srozumitelně značkami na kamenech, ale šipky na křižovatkách byly pro nás záhadou. Na dřevěném sloupku totiž bylo logo turistické trasy, kolem něj několik stejných modrých šipek a každá z nich mířila jiným směrem.

Lysekil

Výlet po ostrově Skaftö nebyl zvlášť dlouhý a měli jsme ještě dost času na další procházku. Přímo u Lysekilu se nachází hezká rezervace Stångehuvuds, která oplývá skalnatým pobřežím a hezkými kamenitými i písčitými plážemi. Procházeli jsme mezi skálami, trsy vřesu a zlatavou trávou pozdního léta. Některé zátoky přímo lákaly ke koupání a skutečně se i někteří z místních koupali. My jsme si to nakonec rozmysleli při pohledu na medúzy, kterých se podél pobřeží pohybovalo obrovské množství. Na závěr dne jsme zašli na dobrou zmrzlinu přímo na náměstí a odpočívali jsme v hezkém místním parku. Noc jsme strávili opět na stejném hostelu a příští ráno jsme se vypravili k rozlehlému jezeru Vänern, ale o tom budu vyprávět zase v příštím článku.

Pokračovat na další článek

Míjeli jsme hornatou krajinu, zamrzlá jezera a bouřící řeky plné roztátého sněhu. Jako první jsme zastavili u největšího švédského vodopádu – Tännforsen. Po krátké procházce jsme stanuli před masou zpěněné vody deroucí se mezi zamrzlými ledovými stěnami. Jako by se zima z posledních sil bránila sílícímu jaru. Podobný pohled se nám naskytl i u dalšího vodopádu zvaného Ristafallet. Ten sice byl o trochu menší, ale to nám vynahradily nádherné krápníky a zamrzlé klenby obklopující tekoucí vodu. Abychom se ale k vodopádu dostali, museli jsme překonat stezku vedoucí dolů ze svahu. Tou dobou po ní procházely desítky turistů a ti ušlapali sníh až do hladké ledovky. I s pomocí zábradlí a okolních stromů jsme se jen stěží dostali dolů. Pozorovali jsme další návštěvníky, jak se stejně jako my zoufale drželi kmenů a sloupků. Tu a tam někdo sklouzl a natáhl se na zem. Do toho bylo občas nutné se vyhnout s těmi, kteří šli zpátky nahoru. Všichni jsme nakonec vytrvali a odměnou nám byl nádherný pohled na bouřící vodu.

Ujížděli jsme napříč Švédskem směrem k Botnickému zálivu a krajina se opět měnila. Hory zvolna ustoupily. Obklopovaly nás husté lesy tu a tam narušené políčky a pastvinami. Zprvu se zdálo, že to bude dlouhá a nudná cesta, ale v malé vesničce Mattmars jsme objevili nádhernou dřevěnou zvonici místního kostela. Brzy jsme zjistili, že se podobné stavby vyskytují i v dalších vesničkách. Každá zvonička byla jinak barevná a jinak zdobená. To pro nás bylo příjemné zpestření stovky kilometrů dlouhého přejezdu. Rozhlíželi jsme se po okolí a hledali jsme, kde se objeví další malá dřevěná věž nad střechami domů. Poté jsme našli vhodnou odbočku a dojeli na místo. Navštívili jsme tak spoustu hezkých zapomenutých vesniček.

Když se přiblížil západ slunce, nalákala nás možnost vyjet autem na vyhlídku Hoverberget nad jezerem Storsjön. Cesta byla stále místy zamrzlá a do kopce jsme se vyhrabali jen tak tak. Stálo to ale za to. Dívali jsme se na růžovo-fialovou oblohu nad rovinatou krajinou ozářenou posledními paprsky toho dne. Západy slunce bývají v jarní Skandinávii dlouhé a nám zbylo ještě dost času, abychom se za světla vrátili dolů.

Příští odpoledne jsme konečně dorazili k moři. Vcelku neznámé městečko Karholmsbruk si nás získalo krásným centrem plným typických švédských dřevěných staveb s červeným nátěrem a bílými okny. Nedaleké pobřeží bylo naopak fascinující tisícovkami kormoránů, kteří se usadili v uschlém lese na malém ostrůvku. Po večeru stráveném pozorováním ptactva jsme se uložili ke spánku v malé chatičce uprostřed lesa. Elektřinu poskytoval jen solární panel, vodu jsme si napumpovali ze studně a na záchod se chodilo do kadibudky opodál. Užili jsme si tu trochu klidu v přírodě předtím, než jsme se vypravili do švédských měst a na závěr naší cesty.

Poslední den cesty jsme začali zastávkou ve staré Uppsale (Gamla Uppsala). Šlo o kulturně významné místo již od třetího až čtvrtého století našeho letopočtu. Jeho středobodem byly desítky pohřebních mohyl, mezi nimiž vynikaly tři největší – tzv. královské. Jsou v nich pohřbeni dva muži a jedna žena, ale dodnes se neví, kdo to mohl být. Spekuluje se o prastarém rodu z mýtů a legend nebo dokonce o severských bozích. Během středověku měla stará Uppsala stále ještě velkou náboženskou důležitost. Byla dokonce i sídlem prvního švédského arcibiskupa. Postupně ale ztratila přístup ke splavné vodě a většina obyvatel se odstěhovala. Ať už do nedaleké nové Uppsaly, nebo jinam.

Krátce jsme se ještě zastavili v centru nové Uppsaly a večer jsme konečně dorazili do Stockholmu. Procházeli jsme se podél jednoho z mnoha kanálů a přes ostrůvky tvořící centrum města. Zrovna při západu slunce jsme přišli na nádhernou vyhlídkovou cestu Monteliusvägen. Rozhlíželi jsme se po nasvíceném městě. Viděli jsme radnici, kostely nedaleko královského paláce, lodě kotvící u břehu a spoustu dalších budov táhnoucích se kamsi k obzoru. Nad tím vším se táhla obloha plná barev od oranžové přes fialovou až po tmavě modrou.

Ten večer jsme se ubytovali v bývalé věznici Langholmen, která je dnes přestavěná na hotel. Stále si ale zachovala svůj původní ráz. Pohodlné a hezké pokoje vznikly spojením sousedních cel. Společné prostory přesto působí velmi autenticky, stejně jako pruhované tričko recepčního nebo voskové figuríny dozorců. Dlouho jsme se tam ale nezdrželi. Příští ráno jsme vyráželi brzy, abychom stihli vrátit auto do půjčovny a odletět domů.

Dubnová cesta do Skandinávie byla pro nás fascinující. Zažili jsme ledové počasí na severu v Laponsku i procházky pod jarním sluncem u pobřeží více na jih. Šlo o dobu, kdy skončila zimní sezóna a zároveň ještě nezačala ta letní, takže jsme měli většinu nádherných místo přímo pro sebe. A aby toho nebylo málo, viděli jsme i polární záři, jak tancovala po obloze, což byl nezapomenutelný zážitek.

První dva dny pro nás znamenaly hlavně dlouhý přesun na sever. Když jsme vyzvedli auto a nakupili potraviny v Lidlu, bylo již odpoledne. Čekal nás ještě dlouhý přejezd až na chatu severně od města Sundsvall. Jízda po hlavní silnici E4 utíkala rychle. Mohli jsme pozorovat, jak v okolní krajině přibývá sníh. Kolem Stockholmu byl jen vzácně, ale čím více jsme byli na sever, tím zabíral větší plochy. Jezera byla zamrzlá, a i rozlehlé lesy se zvolna halily do bílého závoje. Pozdě večer jsme dorazili do krásné dřevěné tmavě červené chatky s bílými okny. Vypadala stejně jako většina venkovských budov podél pobřeží Botnického zálivu. Všude jen červená a bílá. Jakoby se ve Švédsku ani jiné barvy nepoužívaly. Jen výjimečně jsme narazili na dům, který byl celý bílý anebo žlutý.

Následující ráno jsme navštívili národní park Skuleskogen. Jedná se o fascinující místo hlavně z geologického pohledu. V poslední době ledové totiž zdejší krajina ležela pod 3 km tlustým ledovcem. Jeho váha stlačila zemskou kůru o celých 800 metrů. To se ale během tání otočilo a terén se vracel zpátky. I v současnosti se každý rok posune o necelý centimetr vzhůru. Samotný národní park je charakteristický kopcovitou krajinou pokrytou řídkým jehličnatým lesem. Tu a tam se mezi zelení objeví kameny, větší skály i hluboké průrvy. Na začátku dubna byl sníh stále hluboký, ale zhutněný po dlouhé zimě. Po vyšlapaných stezkách jsme mohli jít i bez sněžnic. Vyrazili jsme ze západního vchodu do parku a podnikli jsme krátkou – asi pětikilometrovou procházku přes dvě vyhlídky. Jarní slunce se již opíralo do zmrzlé krajiny a teplota pozvolna stoupala k nule. Užívali jsme si krásného počasí, pozorovali jsme ptactvo ve větvích a rozhlíželi jsme se po celém parku až k hladině moře na opačné straně.

Se západem slunce jsme dorazili do městečka Gammelstad. Uprostřed stál kostel a okolo něj se rozbíhalo několik ulic obložených maličkými dřevěnými domky. Všechny byly samozřejmě červené s bílými okny, což spolu se sněhovými závějemi působilo přímo romanticky. Zaujalo nás, jak byly všechny domky malé – obvykle s jedinou místností. Důvod byl ten, že v severním Švédsku bývaly farnosti rozlehlé a kostely byly od sebe daleko. Věřící se k nim sjížděli na křesťanské svátky několikrát do roka. Kolem kostela tak vzniklo městečko plné malých chatek, které byly obývány poutníky jen několikrát do roka. Během svátků se tak z téměř opuštěné osady stalo město pulzující životem. Lidé nechodili jen do kostela, ale probíhaly i sňatky, schůze, obchody nebo také soudy. Dnes je Gammelstad se svými více než čtyřmi sty domy jedním z nejzachovalejších kostelních měst ve Švédsku a dostal se tak i na seznam světového dědictví UNESCO.

Večer jsme se ubytovali v malé vesničce Sagnis kousek od hranic s Finskem. Už jsme byli hodně na severu a tím se zvyšovala pravděpodobnost, že uvidíme polární záři. Obloha byla jasná a předpověď slibovala 35% šanci. Co chvíli jsme v průběhu večera vycházeli ven a koukali marně na nebe. Po několika hodinách jsme to už chtěli vzdát a zavrtali jsme se do peřin. „Ještě jednou se kouknu, alespoň z okna…“ řekl jsem. Moc toho malým okýnkem vidět nebylo, ale zdálo se mi, že vidím jakousi šmouhu. Vyrazili jsme tedy ven. Kolem ubytování bylo hodně světelného smogu, ale našli jsme místo na okraji mostu dál od lamp. Nad obzorem se pozvolna vlnila jemná zeleno-bílá polární záře. Na několik minut dokonce zesílila natolik, že jsme viděli i kolmé čáry vedoucí odkudsi z oblohy. Nenašel jsem sice nejlepší popředí na fotografování, ale i tak se mi podařilo udělat několik snímků tohoto nádherného přírodního úkazu.

Třetí den naší cesty jsme překročili hranice a zamířili jsme do finského přístavního města Kemi. Původně jsme neměli velké plány. Chtěli jsme se jen podívat na chvíli k moři, než se vydáme hluboko do vnitrozemí. Jak jsme přijížděli k pobřeží, všimli jsme si, že moře je kompletně zamrzlé. Na něm se pohybovalo spoustu lidí. Běžkovali, procházeli se, jezdili na skútrech, a dokonce i na kolech s širokou pneumatikou (fat bike) nebo na sněžné koloběžce. Úplná nedělní idylka. Bylo sice -6 stupňů, ale sluneční paprsky trochu té zimy zahnaly pryč. Přímo po ledě vedla rolbou upravená běžkařská a pěší cesta na nedaleký ostrov Selkasaari. To nás přímo nadchlo. Teple jsme se oblékli a vyrazili jsme. Trasa měla asi čtyři kilometry. Část vedla po jezeře, kde jsme mohli obdivovat město Kemi, jeho průmyslovou čtvrť i vzdálené větrné elektrárny z neobvyklé perspektivy. Zbytek se klikatil krásným zasněženým lesem na ostrově. Po návratu jsme se zastavili v přístavní restauraci. Posilnili jsme se kávou, palačinkou a Jituška ochutnala vynikající lososovou polévku lohikeitto. Tím jsme udělali hezkou tečku za cestou podél zálivu a přišel čas vypravit se hlouběji do finského Laponska.

Pokračování příště…

Na rozdíl od blízkého města působí ostrovy spíše venkovským dojmem. Ihned vás pohltí poklidná atmosféra a ticho narušované jen šuměním moře nebo občasnou projíždějící lodí. Některé z ostrovů mají dokonce hezké turistické trasy, jako například okruh na ostrově Styrsö. Na poměrně krátké trase půjdete podél pobřeží, lesem, skalnatým terénem a zastavíte i na hezké vyhlídce s rozhledem na zbytek souostroví a samotný Göteborg. Lákavě vypadá i stezka na ostrově Vrangö, která vede kolem zátok a pláží, ale sám jsem tam nebyl, takže nemohu sdílet vlastní zkušenosti.

Velkou výhodou cestování po ostrovech je jejich dostupnost. Lodní linky spojují větší ostrovy s pevninou i mezi sebou v častých intervalech, a navíc zde platí lístek na městskou dopravu v Göteborgu.

Výlet na ostrovy můžete pojmout například takto:

• Ráno se přesunout lodí z Göteborgu na ostrov Styrsö.
• Podniknout procházku po cca 4.5 km dlouhé pěší stezce se zastávkou na vyhlídce Stora Rös.
• Přejít pěšky po mostě na ostrov Donsö.
• Z místního přístavu pokračovat lodí na Kopstadsö a podniknout krátkou procházku na kopci nad přístavem.
• Odpoledne se vrátit lodí zpět do Göteborgu.

A jak se dostat nejsnáze do Göteborgu? Jednou z možností je samozřejmě místní letiště, ale v rámci delší cesty po Švédsku nebo Skandinávii stojí za to využít rychlého a pohodlného vlakového spojení ze Stockholmu (cca 3 h) nebo o několik minut vzdálenější Kodaně.