Odpoledne jsme vrátili sněžnice a zamířili jsme dál na sever po silnici číslo 4. Nemohli jsme ale opustit Rovaniemi, aniž bychom se zastavili v obchodu s Mumínky. To nás zavedlo přímo k nejpopulárnější místní atrakci. V bodě, kde se cesta protíná se severním polárním kruhem, leží obrovské turistické centrum – Santova vesnička. Vánoční hudba, ozdoby, světla, dekorace, luxusní ubytování, obchody se suvenýry, oblečením, místními produkty a vším, co by si turista mohl přát. I na nás to zapůsobilo a koupili jsme si hrnečky s Mumínky, abychom měly památku na Finsko.

Jituška řídila a já jsem se kochal okolní krajinou. Už od Stockholmu jsme jeli téměř výhradně lesem – jen tu a tam byl přerušen lidskou osadou, řekou nebo zamrzlým jezerem. Přeci jen se ale za těch 1500 km změnil. Stromy byly nižší, objevovalo se více bříz a les nebyl zdaleka tak hustý, jako na jihu. Asi napůl cesty k jezeru Inari jsme zastavili ve městě Sodankylä. Přímo v jeho centru stál gigantický placatý sněhulák. Mohl mít nějakých 5 metrů na výšku a 8 na šířku. Měl tak zvláštní tvar, že jsme se začali smát v okamžiku, kdy jsme ho uviděli. Jako by někdo dal na sebe dvě obrovská kola sýru a na ně kouli představující hlavu. Kromě sněhuláka jsme se podívali ještě na dva hezké severské kostelíky, vystřídali jsme se u řízení a pokračovali jsme dál.

Za několik desítek minut obloha potemněla a spustila se hustá vánice. Padaly vločky velké jako trakaře. Jeli jsme pomalu a říkali jsme si, jak dlouho bude vůbec cesta průjezdná. Za půl hodinky napadlo možná i 10 cm sněhu. Konečně se trochu vyčasilo a z cesty jsme zahlédli hezkou vyhlídku na řeku. Jak jsem zajížděl na parkoviště, všiml jsem si, že není prohrnuté a je tam příliš mnoho sněhu. Volant jsem ale stočil pozdě. Auto trochu sklouzlo a začalo hrabat. Jituška tlačila, co mohla, ale nemohli jsme se odtud dostat. Naštěstí jsme po chvíli zastavili pána, co projížděl okolo. Pomohl nám tlačit a auto se pomaličku vyhrabalo z ledové pasti. Zbytek cesty již probíhal poklidně. Na severu bylo hezčí počasí, a navíc jsme potkali obrovskou samici losa. Jen na nás letmo koukla a pokračovala klidným tempem přes cestu, jako by se nechumelilo.

Večer jsme dorazili do kempu Ukonjärvi u jezera Inari a ubytovali jsme se na pokoji ve dřevěné chatě. Jezero bylo kompletně zamrzlé a dalo se po něm chodit. Dokonce tu měli vytyčenou trasu pro sněžné skútry. Využili jsme toho a šli jsme se podívat na zapadající slunce. Jezero bylo nádherné. Viděli jsme jen jeho zlomek. Je totiž natolik poseté různými ostrůvky, že není vůbec vidět na druhou stranu. Takhle v zimě je to jen rovná bílá plocha, na níž se tu a tam tvoří závěje, jak vítr unáší sníh po povrchu.

Ten večer byla obloha polojasná. Opět jsme doufali v polární záři. Kolem půlnoci jsme si z okna všimli světlých proužků na obloze a vypravili jsme se tedy zpět na jezero. Světelná podívaná byla tentokrát méně výrazná a pouhým okem jsme viděli hlavně vlnky bez výrazného zabarvení. Stačilo ale vzít foťák, nastavit dlouhou expozici a polární záře najednou vynikla v odstínech zelené a fialové.

U jezera Inari jsme zůstávali dva dny. Po dlouhých přejezdech jsme se rozhodli, že nebudeme tentokrát vyrážet nikam autem. Místo toho jsme se vypravili na procházku po jezeře a jeho ostrůvcích. Bylo zataženo, sněžilo, foukal vítr a teploty se jen stěží přehouply nad -10 stupňů. Chůze po jezeře byla i přesto idylická. Malé skupinky stromů obklopené ledem vynikaly před vzdálenějšími kopci zahalenými v mlze. Jak se blížilo odpoledne, počasí se zvolna umírňovalo. Oteplilo se, přestalo sněžit a my jsme mohli nerušeně pozorovat místní ptactvo, jak hledá potravu na ostrůvcích. Večer jsme podnikli ještě jednu procházku. Tentokrát přes jezero Kattajärvi. Už jsme se vraceli na ubytování, když Jituška řekla: „Pojďme ještě kousek po téhle cestě, třeba uvidíme nějaká zvířátka.“ A opravdu. Za několik set metrů jsme narazili na tři soby, jak si poklidně okusují lišejníky.

Ráno jsme se vypravili brzy. Tentokrát nás čekal dlouhý přejezd do Kilpisjärvi na severozápadním cípu Finska. Cesta byla zčásti pokrytá zhutněným sněhem, ale byla sjízdná. Původně jsme chtěli vyrazit po silnici 955, ale kvůli předpovědi počasí jsme to zavrhli. Celý den mělo sněžit a tahle trasa byla málo frekventovaná. Navíc nebyla ani kompletně asfaltová. Jeli jsme tedy zpátky do města Sodankylä a odtud na západ. Až do poloviny cesty byla krajina více méně monotónní, ale pak se začala měnit. Jehličnaté lesy zmizely a místo nich zůstal jen řídký porost nízkých bříz. Kolem nás se objevily hory a zvedl se vítr. Foukalo tolik, že se sněhové jazyky plazili přes silnici a místy jsme museli kličkovat, abychom projeli.

Kousek před cílem jsme zastavili. Trochu jsme se protáhli, rozhlédli a dali si trochu čaje. V tom jsem zjistil, že nemám v autě bundu. „Neee! nechal jsme bundu s čepicí a rukavicemi na benzínce. A nejspíš hned na té první.“ Bylo to už hodně daleko, takže nemělo smysl se vracet. Vylovil jsem z batohu jarní bundu, kterou jsem si bral pro případ hezkého počasí. Nezbývalo, než doufat v oteplení nebo v obchodní centrum v Tromsu.

Na ubytování v Kilpisjärvi nás čekalo hezké překvapení. Chvilku před příjezdem jsme dostali zprávu: „Pokud máte zájem můžeme vám vyměnit váš původní pokoj (s kuchyňkou a bez koupelny) za jiný, který sice nemá sporák, ale je tam vlastní koupelna a sauna.“ Nebylo nad čím váhat. Sauna je sauna, a tak jsme večer strávili poléváním horkých kamenů a pozorováním vánice za maličkým okénkem.

Ráno vysvitlo sluníčko a venku bylo krásně. Teploty se stále držely pod nulou, ale ne tak hluboko, jako předchozí dny. Vzal jsem tedy dvě mikiny přes sebe, na to tenkou jarní budu, čepici půjčenou od Jitušky (měla dvě) a mohli jsme vyrazit na procházku. Zvolili jsme krátkou trasu k jezeru Tshahkajärvi pod horou Saana. Šlo se nám dobře. Stezka byla uježděná od skútrů, tak jsme ani nepotřebovali sněžnice. Vyhlídky byly hezké, ale vypadalo to, že z malého kopce po pravé straně by byly lepší. Cesta nahoru ale nebyla uježděná ani prošlapaná. Nezastavilo nás to a za pár minut jsme se bořili nad kolena ve sněhu. Stálo to za to. Výhled byl nádherný a mohli pozorovat, jak se mraky převalují nad jezery, přes hory a střídavě zakrývají nebo odkrývají slunce.

Na cestu dolů jsme zvolili trochu jinou trasu. Ze začátku jsme se bořili méně, ale jak jsme se blížili k původní uježděné trase, byl sníh hlubší a hlubší. Na posledních dvaceti metrech jsme se propadali po pás. Horší bylo, že jen kousek před námi zrovna odpočívali dva běžkaři a zírali na nás, jako na zjevení. Byli jsme až po hlavu obalení sněhem a brodili jsme se vší silou – chvílemi po dvou, chvílemi po čtyřech, a dokonce jsme se i plazili. Konečně jsme se vyhrabali na cestu, nejistým hlasem jsme pozdravili a šli jsme směrem k autu.

Odpoledne jsme zamířili do norského Trømsa. Kousek před hranicemi se objevil malý outdoorový obchod. Neváhal jsme. Měli tam čepici i rukavice. Předpověď hlásila přívětivější počasí, a tak jsem bundu neřešil. „Dvě mikiny přes sebe a bude mi teplo.“ řekl jsem Jitušce a vyrazili jsme k hranici vstříc novým zážitkům.

Pokračovat na další díl

První dva dny pro nás znamenaly hlavně dlouhý přesun na sever. Když jsme vyzvedli auto a nakupili potraviny v Lidlu, bylo již odpoledne. Čekal nás ještě dlouhý přejezd až na chatu severně od města Sundsvall. Jízda po hlavní silnici E4 utíkala rychle. Mohli jsme pozorovat, jak v okolní krajině přibývá sníh. Kolem Stockholmu byl jen vzácně, ale čím více jsme byli na sever, tím zabíral větší plochy. Jezera byla zamrzlá, a i rozlehlé lesy se zvolna halily do bílého závoje. Pozdě večer jsme dorazili do krásné dřevěné tmavě červené chatky s bílými okny. Vypadala stejně jako většina venkovských budov podél pobřeží Botnického zálivu. Všude jen červená a bílá. Jakoby se ve Švédsku ani jiné barvy nepoužívaly. Jen výjimečně jsme narazili na dům, který byl celý bílý anebo žlutý.

Následující ráno jsme navštívili národní park Skuleskogen. Jedná se o fascinující místo hlavně z geologického pohledu. V poslední době ledové totiž zdejší krajina ležela pod 3 km tlustým ledovcem. Jeho váha stlačila zemskou kůru o celých 800 metrů. To se ale během tání otočilo a terén se vracel zpátky. I v současnosti se každý rok posune o necelý centimetr vzhůru. Samotný národní park je charakteristický kopcovitou krajinou pokrytou řídkým jehličnatým lesem. Tu a tam se mezi zelení objeví kameny, větší skály i hluboké průrvy. Na začátku dubna byl sníh stále hluboký, ale zhutněný po dlouhé zimě. Po vyšlapaných stezkách jsme mohli jít i bez sněžnic. Vyrazili jsme ze západního vchodu do parku a podnikli jsme krátkou – asi pětikilometrovou procházku přes dvě vyhlídky. Jarní slunce se již opíralo do zmrzlé krajiny a teplota pozvolna stoupala k nule. Užívali jsme si krásného počasí, pozorovali jsme ptactvo ve větvích a rozhlíželi jsme se po celém parku až k hladině moře na opačné straně.

Se západem slunce jsme dorazili do městečka Gammelstad. Uprostřed stál kostel a okolo něj se rozbíhalo několik ulic obložených maličkými dřevěnými domky. Všechny byly samozřejmě červené s bílými okny, což spolu se sněhovými závějemi působilo přímo romanticky. Zaujalo nás, jak byly všechny domky malé – obvykle s jedinou místností. Důvod byl ten, že v severním Švédsku bývaly farnosti rozlehlé a kostely byly od sebe daleko. Věřící se k nim sjížděli na křesťanské svátky několikrát do roka. Kolem kostela tak vzniklo městečko plné malých chatek, které byly obývány poutníky jen několikrát do roka. Během svátků se tak z téměř opuštěné osady stalo město pulzující životem. Lidé nechodili jen do kostela, ale probíhaly i sňatky, schůze, obchody nebo také soudy. Dnes je Gammelstad se svými více než čtyřmi sty domy jedním z nejzachovalejších kostelních měst ve Švédsku a dostal se tak i na seznam světového dědictví UNESCO.

Večer jsme se ubytovali v malé vesničce Sagnis kousek od hranic s Finskem. Už jsme byli hodně na severu a tím se zvyšovala pravděpodobnost, že uvidíme polární záři. Obloha byla jasná a předpověď slibovala 35% šanci. Co chvíli jsme v průběhu večera vycházeli ven a koukali marně na nebe. Po několika hodinách jsme to už chtěli vzdát a zavrtali jsme se do peřin. „Ještě jednou se kouknu, alespoň z okna…“ řekl jsem. Moc toho malým okýnkem vidět nebylo, ale zdálo se mi, že vidím jakousi šmouhu. Vyrazili jsme tedy ven. Kolem ubytování bylo hodně světelného smogu, ale našli jsme místo na okraji mostu dál od lamp. Nad obzorem se pozvolna vlnila jemná zeleno-bílá polární záře. Na několik minut dokonce zesílila natolik, že jsme viděli i kolmé čáry vedoucí odkudsi z oblohy. Nenašel jsem sice nejlepší popředí na fotografování, ale i tak se mi podařilo udělat několik snímků tohoto nádherného přírodního úkazu.

Třetí den naší cesty jsme překročili hranice a zamířili jsme do finského přístavního města Kemi. Původně jsme neměli velké plány. Chtěli jsme se jen podívat na chvíli k moři, než se vydáme hluboko do vnitrozemí. Jak jsme přijížděli k pobřeží, všimli jsme si, že moře je kompletně zamrzlé. Na něm se pohybovalo spoustu lidí. Běžkovali, procházeli se, jezdili na skútrech, a dokonce i na kolech s širokou pneumatikou (fat bike) nebo na sněžné koloběžce. Úplná nedělní idylka. Bylo sice -6 stupňů, ale sluneční paprsky trochu té zimy zahnaly pryč. Přímo po ledě vedla rolbou upravená běžkařská a pěší cesta na nedaleký ostrov Selkasaari. To nás přímo nadchlo. Teple jsme se oblékli a vyrazili jsme. Trasa měla asi čtyři kilometry. Část vedla po jezeře, kde jsme mohli obdivovat město Kemi, jeho průmyslovou čtvrť i vzdálené větrné elektrárny z neobvyklé perspektivy. Zbytek se klikatil krásným zasněženým lesem na ostrově. Po návratu jsme se zastavili v přístavní restauraci. Posilnili jsme se kávou, palačinkou a Jituška ochutnala vynikající lososovou polévku lohikeitto. Tím jsme udělali hezkou tečku za cestou podél zálivu a přišel čas vypravit se hlouběji do finského Laponska.

Pokračování příště…

22. 6. Bažiny Viru Raba

Hned na letišti jsme si vyzvedli auto a vyrazili jsme na roadtrip přes pobaltské státy. Nejprve jsme zamířili na ubytování u moře, kousek na západ od Tallinu. Byly to jednoduché buňky, ale měli tam saunu a pláž. Oboje ale muselo počkat. Byl čas na večeři. Šli jsme do místní restaurace a měli jsme štěstí. Vařili dobře a za nějakých 5 € jsme si zaplatili „Sněz, co můžeš“.

S plnými žaludky jsme se konečně vydali na poznávání místní přírody. Náš první cíl byla bažinná oblast Viru Raba. Byl to sice kousek cesty, ale museli jsme absolvovat podivný sjezd z dálnice. Když navigace zahlásila „Nyní se držte vlevo a otočte se“, pojala mě hrůza. Byli jsme na čtyřproudé cestě, kde se jezdilo 110 km/h. Naštěstí jsem se vzpamatoval včas a sjel správně – viz mapka níže.

Návštěva bažin byla moc hezká. Měli zde dřevěné chodníčky, trochu podobné těm, co máme u nás v Jižních Čechách na Červeném Blatě, ale bažina tu byla mnohem větší. Uprostřed byla vyhlídková věžička, ze které se dalo dívat na celou oblast a podél chodníčků dokonce rostly masožravé rosnatky. Cestou zpět jsme se zastavili ve městečku Kuusalu, kde zrovna probíhala jakási slavnost. Dlouho jsme se ale nezdrželi. Místo toho jsme se vrátili na ubytování a roztopili jsme saunu. Nejlepší zážitek bylo vyběhnout z rozpálené místnůstky přímo po pláži do studeného Baltského moře.

23. 6. Podél severního pobřeží

Náš druhý den v Estonsku jsme strávili cestou podél severního pobřeží. Nejprve jsme zamířili do národního parku Lahemaa, na poloostrov Käsmu. Podnikli jsme krátkou, asi osmikilometrovou procházku podél moře k vyhlídce na samotné špici poloostrova. Odtud jsme se vrátili lesem kolem míst, kde se nacházely obrovské balvany.

Odpoledne nás čekala cesta až na samotné hranice s Ruskem do místa, kde se řeka Narva vlévá do jezera Peipsi. Bylo to opuštěné místo. Stál tam jeden hezký kostelík, polorozpadlé pozůstatky strážního hradu, ale ani jedno z toho nebylo přístupné. Podívali jsme se na druhou stranu řeky, jak že to vypadá v Rusku a pokračovali jsme podél břehu jezera na jihozápad. Projeli jsme skrz nekonečné chatové kolonie podél pláže a dále po hlavní silnici až k venkovskému ubytování ve vesničce Kodavere.

24. 6. Do Lotyšska

Ráno jsme zamířili na jih podél břehu jezera. Nebylo zrovna počasí na koupání a my jsme moc nezastavovali. Brzy jsme tak dorazili do města Tartu. Bylo hezké, čisté a mělo dlážděné náměstí s upravenými domy, které svým vzhledem připomínaly Třeboň. Chtěli jsme se tam naobědvat, ale restaurace na náměstí byly dost drahé, a tak jsme jeli dál. Cesta do Lotyšska se pozvolna zhoršovala. Za hranicemi probíhala rozsáhlá rekonstrukce a desítky kilometrů jsme jeli po vyfrézovaném povrchu.

Po krátké zastávce na oběd ve Valmieře jsme večer konečně dorazili na motel u národního parku Gaujas. Moc nás to tam nepotěšilo. Pokojík byl maličký. Sotva jsme se tam poskládali. Ještě k tomu byl hned vedle rybníku, kde bylo spoustu komárů. Nedalo se tedy moc větrat a pekli jsme se. Na večer jsme ujeli z ubytování navštívit městečko Sigulda v národním parku. Prošli jsme se po zámku s krásnými rozkvetlými zahradami, podívali jsme se na řeku Gauja tekoucí hustým lesem a podnikli jsme krátkou procházku.

25. 6. Riga a křížová hora

Ráno jsme jako první zastavili v největším městě Pobaltí, v Rize. Na mě ale nezanechala nijak velký dojem. Takové klasické betonové město. Trochu připomínalo zmenšenou Moskvu. Měli tam ale hezký kostel s věží, na kterou se dalo vylézt a rozhlédnout se po okolí. Z Rigy jsme pokračovali na jih. Překročili jsme hranice Litvy a přijeli k podivnému místu. K hoře křížů.

Původně sem místní obyvatelé umístili několik křížů na malý kopeček vzdor komunistickému režimu. Křížů začalo přibývat, až se to nelíbilo místním politikům a nechali je srovnat se zemí. Od devadesátých let ale kříže nikdo neničí. Místo se stalo populární i v zahraničí, lidé kříže pořád přidávají a už jsou jich tam tisíce a tisíce.

26. 6. Šílená Lotyšská silnice

Většinu z tohoto dne jsme strávili v autě. Nejprve jsme se vrátili do Rigy. Odtud jsme jeli podél pobřeží na sever zpět do Estonska. Kousek za Rigou jsme se vystřídali a ujal jsem se řízení. To jsem ještě netušil, co mě čeká. Z Rigy do Estonského Pärnu vede dlouhá, rovná a frekventovaná silnice. Co hůř, nedá se tam předjíždět. Má jen jeden pruh v každém směru a provoz je příliš hustý. To ale místním nevadí. Předjíždí nehledě na protijedoucí vozidla. Musel jsem se tak často uhýbat až k okraji vozovky, abychom se vešli tři vedle sebe. Bylo to ale i vážnější. Za zatáčkou proti mně vyjely dva kamiony, které se předjížděly navzájem. Jel jsem jen pár centimetrů od svodidel, aby mě nesmetli. Po tomhle zážitku už mi předjíždějící osobáky připadaly v pohodě.

27. 6. Obrubník

Po přenocování v Pärnu jsme ještě nechtěli jet přímo do Tallinnu. Udělali jsme krátkou zastávku v národním parku Matsalu na západním pobřeží Estonska. Dojeli jsme až na konec silnice. To místo se jmenovalo Keenu Vattertorn. Foukal tam silný vítr a vlny v zálivu se ztrácely v mokřině na břehu.

Odpoledne jsme konečně přijeli do Tallinnu a pustili se do nepříjemné procedury čištění auta. Byl jsem trochu ve stresu. Snažil jsem se zajet do myčky a bum! Nacouval jsem do vysokého obrubníku. Naštěstí nedošlo k žádnému viditelnému poškození. V autopůjčovně jsem to raději nahlásil, ale také nic neviděli a ani nám nic nenaúčtovali. Po navrácení auta jsme se ubytovali v Tallinnu a šli si prohlédnout město. Líbilo se mi tam. Na to, že se jedná o hlavní město není zas moc velký a historické centrum je hezké. Úzké dlážděné uličky, staré domy a hezký kostelík.

28. 6. Helsinki

Ráno jsme se přemístili do přístavu a nastoupili na trajekt do Helsinek. Usadili jsme se v křeslech nahoře na palubě a užívali si asi tříhodinovou plavbu. Krátce před cílem se kolem lodi začali hromadit racci. Šli jsme se schovat, aby na nás nepřistálo nepříjemné překvapení.

Odpoledne jsme se procházeli městem. Nejvíce na mne zapůsobila obrovská evangelická katedrála Tuomiokirkko. Mimo to jsme se také trochu podivovali nad množstvím kachen v parku kousek od moře. Bylo jich tolik, že se téměř nedalo projít. Nejvíce fascinující byla ale finština. Člověk má pocit, že čte jen extrémně dlouhá slova složená z náhodné sekvence písmen. Jedině estonština tomu byla trochu podobná, ale zdaleka to nebyl takový extrém. Naše zastávka ve Finsku byla ale nakonec velmi krátká. Příští ráno jsme zamířili na letiště a zpátky domů.