Vranov nad Dyjí

I když v listopadu již většina listí ležela spadaná na zemi, vyhlídky v okolí Vranova nad Dyjí byly přesto úchvatné a užili jsme si trochu slunce během krátkých podzimních dní.

Znojmo

Město Znojmo je při západu slunce skutečně nádherné a rozhodně stojí za to podívat se do krajiny z vyhlídky u rotundy sv. Kateřiny.

Jihovýchodní okraj národního parku

Následující rok jsme vyrazili do Podyjí již v říjnu, abychom zastihli listnaté lesy v těch nejkrásnějších barvách. První den výletu jsme vyrazili po žluté turistické trase na jihovýchodním okraji národního parku.

Hardegg a národní park Thayatal

Poslední den v Podyjí jsme zamířili na rakouskou stranu národního parku (německy Thayatal). Stezka z města Hardegg se klikatila nad zákruty řeky a nabízela nejednu vyhlídku na pestrobarevná lesnatá údolí. Hřejivé slunce střídala hustá mlha, která se valila přes kopce a dodávala krajině tajuplný ráz.

Mlýny u Ebenau

Prvním z tipů na výlet je mlýnská stezka (Mühlenwanderweg) v Ebenau. Celý značený okruh je dlouhý kolem 5 km, ale ta nejzajímavější část je hned na začátku. Stačí popojít asi 1 km od parkoviště v Ebenau, odbočit doprava a během krátkého stoupání podél potoka uvidíte tři malé vodopády a pět mlýnů. Pomocí několika umělých koryt je voda postupně svedena od nejvyššího mlýnu až k nejnižšímu. Hustý les a studená voda přímo vybízí k návštěvě za parních letních dnů.

Hora Elm (2128 m)

Na rozdíl od předchozího výletu, tady se jedná o delší výšlap. Trasa začíná ve vesnici Gößl na břehu jezera Grundlsee. Hned na začátku se zapotíte při prudkém stoupání hustým lesem. Krajina se postupně otevře. Místo hlubokého lesa uvidíte spíš menší shluky stromů a louky. Buďte opatrní, protože při horkých letních dnech snadno narazíte na zmije, které se vyhřívají na sluníčku. Na prvních čtyřech kilometrech vystoupáte asi 800 výškových metrů. Odtud cesta pokračuje více méně po rovině kolem nádherných horských jezer až k chatě Pühringerhütte. Doporučuji si tam zarezervovat noc a rozdělit si výlet na dva dny. Chata je na romantickém místě u jezera Elmsee a nabízí možnost dát si výbornou večeři. Poslední část trasy na vrchol Elm je trochu náročnější a vyžaduje nějaké to přelézání kamenů. Výhled každopádně stojí za to a pokud vyrazíte časně ráno, možná také uvidíte kamzíky skákající po skalách. Zpátky se vrátíte po stejné stezce.

Pokud byste chtěli po návratu trochu relaxovat, můžete strávit čas koupáním a sluněním na břehu Grundlsee přímo v Gößlu nebo vyrazit na vyhlídkovou plavbu po nedalekém jezeře Toplitzsee.

Gasselhöhe (2001 m), Rippetegg (2126 m) a Schober (2133 m)

Tuhle trasu kousek od města Schladming bych shrnul jako pohodový výlet s nádhernými vyhlídkami na jezera a masiv Dachsteinu. Hlavní výhodou je, že většinu stoupání za vás zvládne auto. Můžete totiž dojet až na parkoviště kousek od horní stanice lanovky – např. u Gasselhöhe Hütte. Odtud budete pokračovat po okružní trase přes vrcholy Gasselhöhe, Rippetegg a Schober, k několika nádherným jezerům, kde si při horkém letním počasí můžete užít koupel v křišťálově čisté vodě. Odtud už je to jen kousek na parkoviště po nenáročné cestě. Výstup na vrcholy Rippetegg a Schober je volitelný (stezka je obchází). Hlavně Schober je náročnější než zbytek trasy, takže bych ho úplně nedoporučoval třeba pro výlet s dětmi.

Podél potoka Waldbach a okolo Hallstattu

Město Hallstatt je i díky svému zápisu v UNESCO velmi populárním turistickým cílem v Solné komoře. I tam ale najdete spoustu nádherných míst, kde skoro nikdo není. Můžete vyrazit například k vodopádu Waldbachstrub. Doporučuji zvolit okruh, kdy nahoru půjdete lesem podél potoka Waldbach po Malerweg k vodopádu a odtud po Gangsteig dál proti proudu až k místu, kde potok vyvěrá odkudsi pod skalami. Pro cestu zpět pokračujte po cyklostezce vedoucí po okraji údolí.

Pokud byste měli ještě elán na další malý výlet u Hallstattu, rozhodně doporučuji stezku, která vede přímo z centra města na tzv. World Heritage View. Jde o celkem krátkou příjemnou trasu podél potoka Mühlbach s převýšením okolo 300 metrů. Zatímco vyhlídka i solné doly nahoře na kopci jsou díky lanovce poměrně frekventované, stezka samotná je téměř opuštěná.

Marný pokus o výšlap

Moje první zastávka byla v rakouském městečku Gries am Brenner v Tyrolsku, kousek od Italských hranic. Dorazil jsem brzy a ubytování ještě nebylo připravené. Namísto čekání jsem se tedy vypravil na vrchol Padauner Kogel. Tenhle nápad ale neskončil valným úspěchem. Po krátkém výstupu s těžkou krosnou jsem se ztratil a všechny cesty do kopce mi zablokovala vysoká ohrada. Myslel jsem, že mi poradí místní farmář, ale moje němčina za moc nestála. Zeptal jsem se, kudy mám jít „do výšky“ (myslel jsem na vrchol hory), ale moc jsme si nerozuměli. Domluvu sice zachránila oboustranná znalost angličtiny, ale po asi patnácti minutách jsem narazil na další plot. Zbytečně těžká krosna na zádech si už pomalu říkala o odpočinek. Mezitím se spustil déšť a vrátil jsem se tedy dolů do Griesu. Zbývající část odpoledne jsem strávil schovaný pod dálničním mostem, kde jsem čekal, než otevře ubytování.

Pěšky místo vlakem

Příští den ráno jsem si sbalil krosnu a vyrazil jsem na vlak. Kousek před nádražím jsem si všiml odjíždějící vlakové soupravy, což mi dalo jasné znamení, že jdu pozdě. No nic… Z Brenneru mi měl jet přípoj až za dvě hodiny a bylo to jen šest kilometrů. Nečekal jsem tedy a vyrazil jsem pěšky. Stejně jako předchozí den jsem si říkal: „Proč jen jsem si bral do krosny tolik věcí?“ Abych dohnal zoufalství z tahání těžkého batohu, koupil jsem si v cíli čokoládu a nasedl jsem do vlaku mířícího na jih.

V Trentu jsem měl zarezervovaný pokoj asi pět kilometrů od centra kdesi v průmyslové čtvrti. Chtěl jsem jet autobusem, ale po nástupu jsem zjistil, že lístky nelze koupit u řidiče. Nepodařilo se mi najít žádný automat ani trafiku a tak jsem šel pod paprsky horkého poledního slunce pěšky. Cestu jsem si zkrátil mezi několika továrnami a asi za necelou hodinu jsem dorazil na místo. Majitelé byli moc fajn, ale uměli anglicky asi tak, jako já italsky (téměř vůbec). Přišla tedy řada na překladač Google. Nesmíme ale zapomínat, že byl rok 2014 a překlad z italštiny do češtiny tedy vyplodil jen slova: „Promítá se zítra“. Nikdy jsem se nedozvěděl, co mi chtěli říct, ale nakonec jsme se alespoň domluvili na předání klíčů příští den. Odpoledne jsem využil k návštěvě místního hradu a konečně jsem se naučil i systém hromadné dopravy, takže jsem nemusel chodit všude pěšky.

S krosnou do katedrály

Další zastávkou na mé cestě se stalo Miláno a konečně jsem se mohl podívat na úchvatnou katedrálu Narození Panny Marie. Tahle stavba mě fascinovala už z dálky. Spousty věží, gigantické sloupy a štíhlá vysoká okna. Zevnitř vypadal chrám až neskutečně. Procházel jsem se pod nádhernou klenbou a prohlížel si barevné vitráže, kterými dovnitř pronikalo světlo. Tohle místo mě zaujalo natolik, že jsem si i připlatil, prošel se po střeše a užíval si výhledu na celé město. Jediný zádrhel na celé té věci byla opět moje krosna. Mezi ostatními turisty s malými batůžky jsem vyčníval a není vůbec divu, že si mě vojenská ochranka vybrala k důkladné kontrole obsahu zavazadel.

Apartmán „skoro“ u pláže

Po krátké zastávce v Janově jsem se vydal k moři. Ubytování v blízkosti pláže bylo ale buď zabrané, nebo příliš drahé. Zamluvil jsem si pokoj v hezkém venkovském domku asi 6 km od moře. První, co mě tedy čekalo po příjezdu, byla delší procházka. Ubytoval jsem se, odložil batoh a vydal jsem se opět pěšky zpátky k moři, abych si večer krátce zaplaval. Ukázalo se, že mít ubytování takhle daleko od pláže je ideální způsob, jak lenošit u moře a zároveň hubnout. Přeci jen 12-18 km chůze za den už je znát. Během dalších dní jsem zjistil, že několikrát denně jezdil autobus, takže se mi čas od času podařilo kousek cesty ukrátit.

Deštivá zastávka v Monaku a Nice

Když jsem si dostatečně „odpočinul u moře“, vyrazil jsem vlakem na jednodenní výlet do Monaka. Krátce po příjezdu se mi opět podařilo se ztratit. Skrz tenhle malý státeček vede spoustu tunelů. Bohužel jsem měl mapu, kde nebyl dobře znatelný rozdíl mezi nadzemními a podzemními cestami, takže jsem beznadějně hledal silnice tam, kde žádné nebyly. Postupně jsem se ale zorientoval a z mé zastávky v Monaku se nakonec stala celkem hezká procházka.

Počasí se pozvolna kazilo a já jsem se mezitím vrátil na nádraží. Pokračoval jsem do Nice s nadějí, že tam bude více sluníčka a užiju si koupání na místních krásných plážích. Realita byla ale jiná. Prudce se ochladilo a spustila se přímo průtrž mračen. Stál jsem zachumlaný v bundě pod malou stříškou, koukal smutně na černá mračna a jedl oběd z rychlého občerstvení. Na koupání to ten den nevypadalo. Vrátil jsem se na nádraží a jel jsem vlakem zpět do Itálie, kde bylo počasí přeci jen příjemnější.

Návrat domů

Na závěr výletu mě ještě čekala cesta zpátky do Milána a odtud letecky do Prahy. Tenhle výlet byl bezpochyby chaotický, ale i přesto jsem cestoval rád. Občas totiž není na škodu se tak trochu ztratit v cizí zemi. Poznáte zajímavé lidi, dostanete se na místa, kam jste původně ani neplánovali jít a doma budete mít o čem vyprávět.

První den naší cesty po Alpách jsme strávili v německém národním parku Berchtesgaden. Vyjeli jsme lanovkou na vrchol Jenner, odkud byl dechberoucí výhled na okolní hory a hlavně na jezero Königsee.

Cestou na ubytování do Rakouska jsme se zastavili u nádherného vícepatrového vodopádu Gollinger. Schůdky vedly až k místu, kde voda vytékala z jeskyně a řítila se dolů mezi skálami. Fotografie zobrazuje poslední a nejvyšší patro.

Lanovka Dachstein – sice tahle projížďka nepatřila zrovna k nejlevnějším atrakcím, ale rozhodně to za to stálo. Za několik minut jsme stanuli nad ledovcem a rozhled po okolní krajině byl nezapomenutelný.

Slunce prosvítá skrz nádherný a takřka neznámý vodopád dostupný jen kratičkou procházkou od silnice – Johannesswasserfall.

Hledali jsme hezké místo na pozorování západu slunce a nakonec jsme ho našli jen kousek od ubytování na malém kopečku uprostřed vesnice Neuberg.

Ihned po východu slunce jsme zamířili k nádhernému jezírku Almsee kousek pod Dachsteinem. V tuhle brzkou hodinu jsme tam byli téměř sami.

Večer jsme strávili pozorováním bouřlivého počasí z menší hory Rossbrand naproti Dachsteinu.

Mlhavé dopoledne u jezera Gossauseen – poslední zastávka na cestě domů.

• Gosausee
• Königsee
• Jenner & Königsee
• Gollinger Wasserfall
• Region v okolí Dachsteinu
• Johanneswasserfall

25. 7. 2013 Vodopád Stuibenfall

Místní starší pán se se mnou dal do řeči, ale moje němčina na to nestačila. Snažil jsem se pochytit nějaké to slovíčko, něco i říct, ale pořád se nedařilo. „Sonne!“ Ha, konečně něco, čemu rozumím. Po zuřivé debatě jsme se shodli na tom, že je hezky a svítí slunce. Porozumění nás oba potěšilo a já jsem se na zbytek odpoledne vydal podívat na nedaleký vodopád Stuibenfall. Tou dobou se začal projevovat můj problém s jídlem. Vyrazil jsem v sobotu, vzal jsem si jen pár tyčinek a počítal jsem, že si nakoupím. Chyba! O víkendu mají zavřeno. Hlavně na venkově. Žil jsem tedy zatím o tyčinkách, ale i jejich zásoby se rychle tenčily.

Vodopád byl obrovský. Zíral jsem na masu vody řítící se mezi stromy z vysoké skály a na nepatrnou plošinu s lidmi, která se v té vřavě úplně ztrácela. Chtěl jsem se vydat po stezce kolem bouřící vody nahoru, ale byla zavřená. „Jak se ti lidé mohli dostat na tu vyhlídku?“ přemýšlel jsem a díval se na hlouček nad vodopádem. Nedalo mi to a začal jsem hledat alternativní trasu na malé mapce, kterou jsem si přinesl z domova. Zjistil jsem, že se tam dá dostat asi pětikilometrovou oklikou. Tenhle vodopád jsem prostě musel vidět shora, a tak jsem vyrazil svižným tempem, abych to stihl do západu slunce. Cesta byla příjemná a otevíraly se výhledy na údolí prozářené teplým večerním světlem a sevřené mezi vysokými horami. Objevil jsem dokonce takovou malou fotogenickou kapličku. Stála na hezkém místě vedle pěšiny, nad ní se tyčil vzrostlý smrk a kolem se rozléhala zlatavá horská louka. Asi za hodinku jsem dorazil na plošinu nad vodopádem. Shora vypadal snad ještě větší než zespoda. Voda hučela a řítila se volným pádem dolů, odkud se hnala dál řídkým lesem mezi kameny. Ve změti pěny se odrážely paprsky zapadajícího slunce, já jsem tam jen stál a zíral na tu nádheru.

26. 7. 2013 Vycházka na Glanderspitze

Chybějící večeře se ráno projevila silně. Vzbudil mě hlad, ale naštěstí jsem měl v ceně ubytování i snídani. Na nic jsem nečekal a vrhl jsem se do jídla. Porce sice nebyla nijak obrovská, ale měl jsem radost, že mám konečně něco jiného než tyčinky. Po snídani jsem hodil krosnu na záda a vyrazil jsem vlakem na západ do města Landeck. Můj původní plán byl navštívit tamní soutěsku, ale všiml jsem si lanovky mířící na horský hřeben. Zlákalo mě to a svezl jsem se nahoru. Ihned po výstupu jsem se pochválil, jaký že jsem to měl dobrý nápad. Dole bylo totiž už přes třicet stupňů, ale na horní stanici Krahberg bylo příjemně. Asi tři kilometry daleko jsem si všiml hory Glanderspitze a vydat se po hřebeni směrem k ní mi přišlo jako dobrý nápad. Ani to nebyla zvlášť dlouhá procházka a už jsem byl na vrcholu ve 2512 m. Byl odtud úchvatný výhled na okolní hory a údolí. Sedl jsem si na kámen, rozhlížel se po krajině a kolem mne se páslo stádo koz. Horská atmosféra mě naprosto pohltila.

Bylo už odpoledne a přihlásil se opět hlad. Poslední tyčinky již byly dávno pryč a nezbývalo mi nic jiného, než se napít a vysvětlit žaludku, že už je přeci plný. Na zpáteční cestě jsem z ničeho nic u lanovky objevil restauraci! Na nic jsem nečekal a vrhl jsem se dovnitř. V té chvíli mě vůbec netrápila horská přirážka a nezřízeně jsem se přecpal. Polévka, hlavní jídlo, a ještě k tomu štrúdl, abych nějakou dobu vydržel. Když bylo dílo dokonáno, převalil jsem se do lanovky a svezl se dolů. S neskutečně těžkým břichem jsem se vypotácel ven do třiceti stupňů, doplazil jsem se na nádraží a nasedl jsem na vlak dál na západ k Bodamskému jezeru. Tam jsem si konečně nakoupil zásoby a po jednodenní přestávce jsem pokračoval do Švýcarska, ale o tom až příště.

Pokračovat na další díl