Vlakem do Alp – Švýcarsko a zpoždění (2)
28. 7. 2013 Horská železnice
Po krátkém odpočinku u Bodamského jezera jsem zamířil na jednodenní cestu po Švýcarsku. Chtěl jsem se svézt vyhlášenou Berninskou dráhou s nádhernými panoramaty, mosty, tunely a spousty serpentin. Do večera jsem se ale chtěl dostat až do italského Tirana, kde byly mnohem příznivější ceny.
Nejprve jsem se přesunul do Zürichu. Měl jsem tam krátkou pauzu a chtěl jsem si koupit trochu jídla. Směnil jsem tedy v automatu asi 200 Kč (za krajně nevýhodný kurz) a zjistil jsem, že mi to nestačí ani na bagetu. Smutně jsem si prohlédl mé zásoby. Skládaly se jen ze sušenek, které chutnaly tak špatně, že jsem se rozhodl počkat na větší hlad. Člověk by řekl, že se po posledních hladových dnech poučím, ale ono nic. Těch pár mincí, které jsem směnil, mi alespoň zůstaly na památku.
Cesta probíhala vcelku poklidně, až do stanice Chur, odkud vyjížděla ona proslulá Berninská dráha. Nastoupil jsem, vlak se rozjel a po chvilce se ozvalo rachocení. Ještě předtím, než jsme stihli vyjet ze stanice, vlak zastavil a zůstal stát. Chvíli se nic nedělo a pak se ozvalo podivné hlášení. Bylo německy, italsky i francouzsky, ale nerozuměl jsem nic. Uměl jsem jen trochu německy, ale švýcarský přízvuk byl tak silný, že jsem si ani nebyl jistý, jakým že to mluvili jazykem. Nakonec mi jeden ze spolucestujících vysvětlil, že se vlak rozbil, odtáhnou nás zpět do stanice a pojedeme za hodinu dalším.
Cesta přes hory, co mě čekala, ale stála za to. Vlak si to klikatil nesčetnými serpentinami, viadukty a projížděl malými romantickými zastávkami. Často jsme vyjeli z tunelu kousek nad místem, kde jsme jeli před chvílí. Míjeli jsme nádherná údolí a z okna byl výhled na špičaté vrcholky Alp, které stále měly sněhovou čepici.
Kvůli velkému zpoždění jsem nakonec jen těsně stihl přestoupit na poslední vlak. Procházku po St. Moritzu jsem musel vzdát. Bál jsem se, že zůstanu kdesi ve Švýcarských horách, a tak jsem jen přebíhal mezi nástupišti, co jsem měl sil. Během druhé části cesty vlak vyjel až do nejvyššího bodu celé trati ve 2250 metrech nad mořem, kde bylo nádherné jezero Lago Bianco a nad ním špičaté hory a ledovce. Vlak jel dál ještě strmějšími serpentinami, prudce klesal a brzo dorazil až do italského Tirana ve 400 metrech. Z ledové náhorní plošiny jsme přijeli během chvilky do rozpáleného městečka v údolí. Po celém dni chroupání škaredých sušenek jsem si konečně dal pořádnou italskou pizzu, ubytoval jsem se v místním hotýlku a usínal jsem plný dojmů z cesty nádhernou krajinou.
