V roce 2013 se ve mně z ničeho nic probudila touha po cestování. Předchozí rok jsem vlastně nikde nebyl a nějak jsem došel k závěru, že už potřebuji dovolenou. Tahle cesta pro mě měla být jakýsi zlom. Žádný organizovaný zájezd. Tentokrát jsem si řekl, že o prázdninách vyrazím sám po Evropě. Měl jsem totiž skvělou příležitost na low-cost cestování. Díky tomu, že mamka pracovala na dráze, jsem dostal téměř zdarma jízdenky do Rakouska, Itálie a poloviční slevu do Švýcarska. Pro jistotu jsem zarezervoval nějaké to ubytování, zabalil do velké krosny spoustu věcí, které jsem nepotřeboval a nasedl jsem na vlak. Cesta ubíhala rychle. Jen dva přestupy, kousek autobusem a už jsem se ubytovával v malé vesničce Östen u Umhausenu.

25. 7. 2013 Vodopád Stuibenfall

Místní starší pán se se mnou dal do řeči, ale moje němčina na to nestačila. Snažil jsem se pochytit nějaké to slovíčko, něco i říct, ale pořád se nedařilo. “Sonne!” Ha, konečně něco, čemu rozumím. Po zuřivé debatě jsme se shodli na tom, že je hezky a svítí slunce. Porozumění nás oba potěšilo a já jsem se na zbytek odpoledne vydal podívat na nedaleký vodopád Stuibenfall. Tou dobou se začal projevovat můj problém s jídlem. Vyrazil jsem v sobotu, vzal jsem si jen pár tyčinek a počítal jsem, že si nakoupím. Chyba! O víkendu mají zavřeno. Hlavně na venkově. Žil jsem tedy zatím o tyčinkách, ale i jejich zásoby se rychle tenčily.

Vodopád byl obrovský. Zíral jsem na masu vody řítící se mezi stromy z vysoké skály a na nepatrnou plošinu s lidmi, která se v té vřavě úplně ztrácela. Chtěl jsem se vydat po stezce kolem bouřící vody nahoru, ale byla zavřená. “Jak se ti lidé mohli dostat na tu vyhlídku?” přemýšlel jsem a díval se na hlouček nad vodopádem. Nedalo mi to a začal jsem hledat alternativní trasu na malé mapce, kterou jsem si přinesl z domova. Zjistil jsem, že se tam dá dostat asi pětikilometrovou oklikou. Tenhle vodopád jsem prostě musel vidět shora, a tak jsem vyrazil svižným tempem, abych to stihl do západu slunce. Cesta byla příjemná a otevíraly se výhledy na údolí prozářené teplým večerním světlem a sevřené mezi vysokými horami. Objevil jsem dokonce takovou malou fotogenickou kapličku. Stála na hezkém místě vedle pěšiny, nad ní se tyčil vzrostlý smrk a kolem se rozléhala zlatavá horská louka. Asi za hodinku jsem dorazil na plošinu nad vodopádem. Shora vypadal snad ještě větší než zespoda. Voda hučela a řítila se volným pádem dolů, odkud se hnala dál řídkým lesem mezi kameny. Ve změti pěny se odrážely paprsky zapadajícího slunce, já jsem tam jen stál a zíral na tu nádheru.

26. 7. 2013 Vycházka na Glanderspitze

Chybějící večeře se ráno projevila silně. Vzbudil mě hlad, ale naštěstí jsem měl v ceně ubytování i snídani. Na nic jsem nečekal a vrhl jsem se do jídla. Porce sice nebyla nijak obrovská, ale měl jsem radost, že mám konečně něco jiného než tyčinky. Po snídani jsem hodil krosnu na záda a vyrazil jsem vlakem na západ do města Landeck. Můj původní plán byl navštívit tamní soutěsku, ale všiml jsem si lanovky mířící na horský hřeben. Zlákalo mě to a svezl jsem se nahoru. Ihned po výstupu jsem se pochválil, jaký že jsem to měl dobrý nápad. Dole bylo totiž už přes třicet stupňů, ale na horní stanici Krahberg bylo příjemně. Asi tři kilometry daleko jsem si všiml hory Glanderspitze a vydat se po hřebeni směrem k ní mi přišlo jako dobrý nápad. Ani to nebyla zvlášť dlouhá procházka a už jsem byl na vrcholu ve 2512 m. Byl odtud úchvatný výhled na okolní hory a údolí. Sedl jsem si na kámen, rozhlížel se po krajině a kolem mne se páslo stádo koz. Horská atmosféra mě naprosto pohltila.

Bylo už odpoledne a přihlásil se opět hlad. Poslední tyčinky již byly dávno pryč a nezbývalo mi nic jiného, než se napít a vysvětlit žaludku, že už je přeci plný. Na zpáteční cestě jsem z ničeho nic u lanovky objevil restauraci! Na nic jsem nečekal a vrhl jsem se dovnitř. V té chvíli mě vůbec netrápila horská přirážka a nezřízeně jsem se přecpal. Polévka, hlavní jídlo, a ještě k tomu štrúdl, abych nějakou dobu vydržel. Když bylo dílo dokonáno, převalil jsem se do lanovky a svezl se dolů. S neskutečně těžkým břichem jsem se vypotácel ven do třiceti stupňů, doplazil jsem se na nádraží a nasedl jsem na vlak dál na západ k Bodamskému jezeru. Tam jsem si konečně nakoupil zásoby a po jednodenní přestávce jsem pokračoval do Švýcarska, ale o tom až příště.

Pokračovat na další díl

Autor