Po několika dnech přesunů jsme se konečně ocitli v tropickém ráji. Ubytovali jsme se jen nějakých 100 metrů od oceánu v klidném městečku Puerto López. Bylo tam nádherně. Po více než pěti měsících na cestě jsme se natáhli na pláži tvořené několika kilometry jemného žlutého písku. Moře bylo příjemně teplé, po pláži pobíhalo několik malých, roztomilých krabů a tu a tam se procházelo nebo koupalo několik lidí. Dva dny jsme jen tak relaxovali, plavali nebo si četli na lehátku knížky.

Třetí den v Puerto López jsme byli dostatečně odpočatí a vypravili jsme se na patnáctikilometrový trek v národním parku Machalilla. Ráno nás vyzvedl průvodce. Svezli jsme se autem do malé osady na okraji pralesa, nazuli jsme si holínky a šli jsme. Vzduch byl hustý a plný vlhkosti. Typické dusno, které vás potká v rovníkovém deštném lese. Cestu nám brzy přetínaly malé říčky a spoustu bahna. Tam bychom bez holínek být nechtěli. Jituška brzy zjistila, že jsou ty její děravé, nicméně alespoň do bláta trochu fungovaly. Společně s námi se vypravili i dva roztomilí psíci. Prý chodí s průvodcem pokaždé. Jeden byl starší a klidnější, za to ten druhý byl ještě odrostlým štěnětem, které se bálo vody. Každý přechod říčky tak provázelo nešťastné kňučení, dokud psík nenašel odvahu. Potom bez problémů přeskákal na druhou stranu.

Prales byl plný života. Slyšeli jsme cvrlikání ptáků, pozorovali jsme několik motýlů a kolem nás proletovali podivní zástupci hmyzí říše. Potůčky byly plné malých rybek a mezi nimi se objevila i velká kreveta. U jedné malé říčky jsem zrovna opatrně našlapoval na kameny, abych nespadl do vody, když se najednou něco rozběhlo po hladině. Vyděsil jsem se. Byl to veliký pavouk. Jeho tělo mohlo mít sice jen nějaké dva až tři centimetry, ale měl hodně dlouhé nohy. Pobíhal po vodě jakoby nic. Když konečně zastavil, opatrně jsem pořídil několik snímků a vzdálil jsem se od něj. Později jsem se snažil zjistit, co to bylo za pavouka a nejspíše to byl nějaký velký druh lovčíka (fishing spider). O chvilku později jsme narazili i na jiné, ještě větší pavouky. Asi nejvíce fascinující a stejně tak i děsivá byla velká tarantule zabarvená do fialova, která pomaličku lezla po zemi jen kousek od naší stezky.

Na pozorování zvířat jsme měli štěstí. V korunách stromů nad námi jsme spatřili dokonce dvě tlupy opic. Jejich hlasitý křik se nesl napříč pralesem a větve se prohýbaly pod jejich vahou. Pozorovali nás stejně tak, jako jsme my pozorovali je. Trochu nám „vynadaly“ a pak si opět hleděly svého.

Po asi pěti hodinách pocení a škrábání se do kopce po rozbahněné stezce jsme konečně dorazili na vyhlídkovou věž. Bylo to nádherné místo. Dívali jsme se na kopce porostlé pralesem, a dokonce i na tukana, který poklidně seděl na větvi několik desítek metrů od nás. Najednou bylo krásně. Tam nahoře nebyl vzduch tak těžký a hutný, jako pod korunami stromů. Pofukoval mírný větřík a my jsme si užívali tuhle chvilku pohody. Ještě poslední pohled do široké krajiny a vydali jsme se zpátky do vesnice.

Do Puerto López jsme dorazili ještě za světla a mohli jsme si tak užít další večer na pláži. Pomalu se šeřilo a obloha měnila barvy. Nejprve ze žluté do červené a když se slunce dotklo obzoru, oblaka zaplála fialovou. Celou dobu bylo ticho a klid. Na pláži se procházelo jen několik lidí, moře šumělo, jak se vlnka za vlnkou převalovaly na pláž a opodál se pohupovaly rybářské bárky.

Vrátili jsme se na hostel, kde na nás jako lavina dolehly nejnovější zprávy. Ještě před pár dny to vypadalo, že se krize způsobená epidemií koronaviru takřka nedotkne Jižní Ameriky. Slyšeli jsme jen nějaké zvěsti o nevpouštění dalších turistů z Evropy nebo o izolaci po příletu z rizikových zemí. Nic, co by mělo ohrozit naši cestu. Během tohoto jediného dne se ale vše změnilo. Ekvádorská vláda, podobně jako sousední státy, vyhlásila karanténu. Od rána se měly zavřít hranice, všechny turistické atrakce, pláže, obchody snad až na potraviny či lékárny a samozřejmě začal platit zákaz volného pohybu nebo shromažďování. Zrušila se i velká část spojů pozemní dopravy a lety mizely jeden za druhým. Aby toho nebylo málo, tak nám majitelé hostelu oznámili, že příští den zavírají. Zbývající lety domů byly buď vyprodány nebo mířily přes další země, které také zavíraly hranice. Ani změna našeho původního letu nevyšla – aerolinky pro nás neměly žádnou alternativu. „Na letiště bez letenky teď nesmíte…“ slyšeli jsme.

Několik dalších turistů plánovalo, co udělají dál. Pronajímali si apartmán na delší dobu, vyráželi na dobrovolnickou práci kamsi na Ekvádorský venkov nebo jen mířili na jiný hostel do jiného města. Zbýval nám jen večer a následující ráno, abychom se rozhodli: „Co uděláme dál?“

Pokračovat na další díl

Autor