Srí Lanka – Horská železnice (7)
Ráno nás přivítal další krásný den v horském městečku Haputale. Tentokrát jsme si sbalili svačinu do malých batůžků a vydali jsme se na procházku skrz džungli a louky v přírodní rezervaci Thangamale. Nikam jsme nechvátali. Trasa byla poměrně krátká a my jsme měli celý den. Co chvíli jsme zastavovali, pozorovali vážky, obrovské motýly, žabky a poslouchali zpěv ptáků. Stezka se nejprve klikatila hustou zelení, pak slunným lesem s vysokými stromy a mezi tím i skrz nádherné louky hrající barvami. Kousek pod námi občas zahoukal vlak pomalu jedoucí po železniční trati do Kandy.
Postupně jsme došli až na samotný hřeben, odkud byl nádherný výhled po celé vysočině. Z jedné strany těsně pod námi pokračovala železniční trať a z té druhé byla ve svahu vysazena čajová plantáž. Dělali jsme přestávky na focení, svačinky nebo jsme jen relaxovali při pohledu do krajiny. Den nám utekl jako voda a na ubytování jsme se vrátili akorát k večeři. Byla opět vynikající. Jedli jsme sice další rýži s kari, ale chutnala jinak. Jako by to byl úplně nový a neznámý pokrm.
Následující den jsme začali procházkou na vlakové nádraží. Měli jsme namířeno až do Kandy, což byla dlouhá cesta. Původní plán, zarezervovat si pohodlná místa třeba ve druhé třídě, nevyšel. Ukázalo se, že den předem bylo již pozdě. Na druhou stranu jsme ale zjistili, jak je fajn třetí třída s rezervací. Jde o samostatný čistě místenkový vagón, nikdo tam tedy nestojí a cesta je překvapivě pohodlná.
Vyrazili jsme z Haputale a pomalu stoupali kolem lesa. Předchozí den jsme tam byli na procházce a teď jsme jeli stejnou trasu vlakem. Po chvilce cesty nám průvodčí nabídl, že můžeme koukat na krajinu a fotit z otevřených dveří v zadní části lokomotivy. “Dejte si pozor, ať nevypadnete, já bych pak musel zastavit vlak!” dodal. Kolem nás míjely krásné lesy, říčky, čajová políčka i zeleninové zahrádky. V nížinách je totiž moc horko, a tak se například mrkev pěstuje na horách. Krajina co chvíli nabírala jiný ráz. Vlak jel opravdu vysoko a občas se pod námi objevila hluboká zelená údolí táhnoucí se kamsi do dáli. Spatřili jsme dokonce i proslulou Adamovu horu, jedno z nejpopulárnějších poutních míst. My jsme tam ale nemířili. Raději jsme zvolili relaxaci a klid u méně známého pohoří Knuckles.
O občerstvení nebyla nouze. Dali jsme si přeslazený čaj se samosou od pána, co procházel vlak s malým vozíkem. Když nám po chvíli vyhládlo, skrz okno vagónu jsme na nádraží nakoupili ještě slané pečivo zabalené v novinovém papíru. V odpoledních hodinách jsme pozvolna začali klesat a brzy se to projevilo na teplotě. Bylo vedro. Když jsme konečně vystoupili v Kandy, setkali jsme se s obrovskými davy. Snad všichni se někam přesouvali a oblast před nádražím byla úplně přecpaná. Návštěvu místních památek jsme nakonec vzdali. Snažili jsme se sehnat oběd a papírové kapesníčky, což skončilo neúspěchem. Nakonec jsme raději našli autobus do Digany, což bylo asi v polovině cesty k našemu ubytování.
Autobus jel pomalu a strašlivě dlouho. Mysleli jsme, že se těch pár kilometrů přesouváme věky. Když jsme zpocení a unavení konečně vystoupili v Diganě, okamžitě na nás vyjeveně zírali všichni místní. Bylo to maličké městečko, skoro všechny obchody byly zavřené a jako jediní turisté široko daleko jsme hodně vyčnívali. Měli jsme takový ten pocit, jako když cizinec přijede do westernového městečka. Všichni sledovali náš pohyb. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby se schovávali do domů a zavírali okenice.
Vrátili jsme se k hledání oběda a kapesníčků. Nebylo to ale vůbec jednoduché. Byl totiž zrovna svátek. V prvním obchodě nám majitel vysvětlil, že nemá a poslal nás přes ulici. Ještě zakřičel na druhého prodavače, co chceme. Ten nás uvedl dovnitř a vítězoslavně položil na pult jeden maličký sáček a kapesníčky. “Four” řekla Jituška a ukázala čtyřku na prstech. Prodavač vytřeštil oči a zoufale hledal. Nakonec se mu podařilo opravdu sehnat čtyři. Trochu vyjeveně dokončil transakci a my jsme se vydali hledat místo na oběd.
Chvilku jsme marně koukali na dveře několika zavřených restaurací, ale našli jsme i jednu v provozu. Dali jsme si klasické kari s rýží a s plnými žaludky jsme se vydali hledat cestu z tohoto podivného městečka. Zarezervovali jsme si ubytování ve Welikande Trekking Center, ale bylo to na zapadlém místě kdesi v kopcích. Tuktukáři to tam neznali, ale ihned mě obestoupili a řešili, kde to je. Křečovitě jsem držel telefon s puntíkem na mapě, zatímco na něj zíralo asi deset lidí. Snažil jsem se, aby se najednou neztratil kdesi v davu. Když konečně pochopili, kam chceme jet, řekli si o nehoráznou sumu. Smlouvat se s nimi nedalo a docela rádi jsme odtud odešli.
Jak jsme stáli, ztracení u křižovatky, přišel za námi jeden mladší pán. Prý si nás všiml o chvíli dříve, jak jedeme autobusem a bloudíme městem. Nabídl nám pomoc a rádi jsme přijali. Sehnal pro nás tuktuk za méně než poloviční cenu! Drama ale ještě nebylo u konce. Z ničeho nic se objevila jakási starší paní a začala na nás křičet: “GIVE ME MONEY!” Málem se na nás zuřivě vrhla. Pán říkal, ať jí nic nedáváme, že se nás snaží jen využít a protentokrát jsem s ním souhlasil. Vůbec se mi nelíbilo, jak na nás bezdůvodně křičela. Konečně přijel tuktuk a my jsme vyrazili na ubytování.
