Tuktuk se pomalu škrábal na kopec a nám se otevíraly vyhlídky na nádherné pohoří Knuckles. Říká se mu tak proto, že ho tvoří zvrásněný hřeben, který připomíná klouby na ruce (anglicky „knuckles“). Konečně jsme dorazili na ubytování a úplně nás odzbrojilo. Nádherný domek vysoko na kopci s výhledem na okolní hory. Stačilo jen vyjít na terasu a mohli jsme se dívat do hlubokého zeleného údolí, na modravá jezera i vrcholky zalité pozdním sluncem. Seděli jsme u čaje, relaxovali a brzy jsme zapomněli na úmornou cestu. Den jsme završili vydatnou večeří a opět se nám na Srí Lance moc líbilo.

Následující ráno, po úchvatném východu slunce nad pohořím, jsme začali jógou. Cvičila se v malém altánku kousek od hlavní budovy. Bylo to asi poprvé, co jsem cvičil jógu, a tak nějak jsem si to představoval. Příjemný chladivý vánek, švitoření ptáků a zpěv, který se k nám nesl ze vzdálených chrámů v údolí. Samotné cvičení mi tolik nešlo. Zoufale jsem se snažil napodobit sestavy co nejsprávněji a byl jen div, že jsem nespadl na zem. Atmosféra mě ale nadchla natolik, že jsem ranní jógu opakoval i následující den.

Po cvičení a vydatné snídani nás vyzvedl průvodce a vydali jsme se na tzv. Helloya trek, který vede skrz Srí Lanský venkov až po vodopád v mlžném lese na úbočí hor. Tuktuk nás popovezl několik kilometrů od ubytování na místo, kde se malá nenápadná stezka odpojila od hlavní silnice a mířila kamsi mezi stromy. Hned po několika minutách chůze nás průvodce upozornil na papoušky, kteří poskakovali ve větvích nad námi. Opět jsme žasli nad rozmanitostí života na Srí Lance. Za chvilku jsme viděli nepřeberné množství různých ptáků, páva přelétajícího mezi palmami, spoustu ještěrek i dalšího pavouka nefila, který seděl v síti vedle stezky.

Před námi se brzy otevřela krajina rýžových plantáží. Zrovna byla sklizeň. Na terasových políčkách protkaných zavlažovacími kanály pracovalo spoustu vesničanů. Svými srpy postupně sekaly klasy rýže a shromažďovali je na větší kupy. Poté se prý všechna rýže odvozí na velké kamenné plochy u vesnic a tam se používají vodní buvoli, kteří svým dupáním “vymlátí” zrnka ven. Průvodce nám zasvěceně vyprávěl o celém procesu, ale my jsme určité části nechápali. Po chvilce to vzdal a vzal nás rovnou mezi pracovníky na poli. Chvilku se s nimi na čemsi domlouval, pak nám půjčil srp a vyslal nás sklízet rýži. Chvilku jsme s Jituškou sekali klasy a skládali je na hromadu, a nakonec jsme se všichni spolu s místními smáli.

Vesničky a políčka jsme nechali za sebou a pokračovali jsme krajinou, kde džungle střídala napůl opuštěné čajové plantáže. Bujelo tam velké množství pestrých rostlin a hlavně koření. Konečně jsme viděli na živo, jak vypadá pepř, bobkový list, kakao, káva nebo třeba kardamon. Ochutnali jsme místní divoké jahody, a nakonec jsme si prohlédli tzv. „fishtail” palmu. Z jejích květů se vyrábí populární sirup anebo také jakási pálenka.

Stezka se stočila více do kopce a brzy jsme stoupali po svazích hor Knuckles. Vstoupili jsme do mlžného lesa. Byl řidší než například deštný les Sinharaja a skrz stromy jsme pozorovat okolní krajinu. Les byl plný vzrostlých eukalyptů a nádherných květů oranžové barvy. Prý jsme měli přijít o pár týdnů dříve. Teď už byla většina odkvetlá, ale jinak celý les hraje barvami.

Konečně jsme dorazili k průzračným tůňkám kousek pod peřejemi, naobědvali jsme se a skočili jsme do vody. Schladit se pod vodopády během treku je úžasná věc. Náš průvodce nám ukázal i malé překvapení. Stačilo si sednout na kámen, dát nohy do vody, trochu zašplouchat a připlulo hejno rybiček, které okusují odumřelou kůži. Během odpoledne se spustil déšť a les se zahalil do husté mlhy. Což vlastně bylo v pořádku, když to byl „mlžný” les. Moc jsem nefotil, protože se mi nechtělo vytahovat foťák v dešti, ale ten pohled byl nezapomenutelný. Hustý bílý závoj se převaloval po úbočí hor a proplétal se mezi vysokými stromy. Náš trek se pomalu chýlil ke konci. Dorazili jsme do nedaleké vesnice, vyzvedl nás tuktuk a jeli jsme zpátky. Na ubytování jsme si vychutnali úžasnou večeři a zamířili jsme do postýlek.

Ráno jsme opět vstali před východem slunce a kochali jsme se pohledem na první paprsky, které ozařovali mlhu v údolí. Během snídaně jsme zaslechly zapraskání v koruně nedalekého stromu. Skákala tam obrovitánská veverka. Větve se hluboce zhouply pod její váhou a ona zmizela kdesi v zeleni. Byla to ratufa černoprstá, jinak zvaná i „giant squirrel”. Slýchali jsme o ní po celou dobu našeho pobytu a konečně jsme jí viděli naživo. Měli jsme z toho radost a čekali jsme, že to bylo poslední zvíře, které vidíme, ale Jituška spatřila kousek za ubytováním i kančila (“Mouse Deer”). Malinkatý druh jelínka, který vypadá neuvěřitelně roztomile.

Výpadky proudu – Tu noc opět vypadl proud. Během našeho pobytu na Srí Lance se nám to stalo třikrát a pokaždé to bylo několik hodin po setmění. Zdálo se, že výpadek nikdy nezasáhl telefonní operátory, nebo měli vlastní generátory. Signál i internet v mobilu totiž fungovaly pořád. Jinak byla ale všude tma. Později jsme se dočetli, že Srí Lanka nezvládá narůstající odběr elektřiny a výstavba elektráren je příliš pomalá. Ve špičce tak často dochází k výpadkům.

Pomalu jsme se rozloučili s tímto nádherným místem, nasedli jsme do tuktuku a zamířili jsme na letiště. Cesta to byla sice dlouhá, ale utekla rychle. Přejeli jsme vlakem z Kandy do Kolomba, pak do Negomba, tam jsme si nakrátko odpočinuli na ubytování a v noci jsme odletěli zpět domů. Srí Lanka v nás nechala spoustu zážitků. Sice jsme se tam setkali s úmornou hromadnou dopravou, davy lidí, odpadem i spoustou těch, pro které jsme byli jen chodící peněženky. Na druhou stranu jsme ale poznali krásy neskutečně pestré přírody, ochutnali jsme výborné kari na mnoho způsobů a překvapila nás pohostinnost a přátelskost místních.

Videosestřih z cestování po vysočině Srí Lanky
Autor