Náš příjezd do Guayaquilu začal pěkným zmatkem. Po takřka dvacetihodinové cestě autobusem z Peru jsme se konečně dostali před dveře hostelu a těšili jsme se na pořádnou porci spánku. Ještě před hodinou jsme dostali potvrzující zprávu, že na nás čekají. Dveře se otevřely a pán nás neuvítal zrovna přívětivě: „Máte rezervaci?“ Řekli jsme mu, že máme přes Booking, ale nějak to nezabralo. „Máme zavřeno po tom, co tu byli ti Mexičani. Není voda.“ Potvrzující zprávu prý nepsal a ani nevěděl, kdo nám to mohl potvrdit. Po chvíli se objevil jeho bratr s tím, že už voda teče a že tam naší rezervaci mají, ale pořád nevěděli, kdo nám mohl odpovídat. Ještě to chvíli trvalo, než se situace vyjasnila. Nakonec nám psal nejspíš jeho otec, ale v tu dobu už jsme ztratili veškerou důvěru a raději jsme hostel opustili.

Stáli jsme na ulici s velkými batohy a přemýšleli jsme, co dál. Otevřel jsem Booking a díval jsem se na dostupné hotely v okolí. „Tady je nějaký hezký hotel jen pár set metrů daleko. Akorát stojí padesát dolarů na noc…“ řekl jsem Jitušce. První noc v nové zemi jsme se necítili na to zkoušet hledat jiné a levnější ubytování, a tak jsme tam zamířili. Ukázalo se, že se jedná o obrovský pětihvězdičkový hotel Continental přímo v centru. Úplně jiný druh ubytování, než na který jsme byli dosud zvyklí. Dvě noci jsme si tak mohli užívat komfortu a úchvatného výhledu z okna na metropolitní katedrálu.

Měli jsme jen jeden den na prohlídku města. Začali jsme návštěvou městského parku Seminario hned před hotelem. Je proslulý svou početnou populací leguánů. Nejprve jsme si ničeho nevšimli. Lidé krmili hejno holubů stejně jako v jiných městech. Pak se ale mezi holuby objevil skoro metrový leguán. A další, deset na trávníku, dva na stromě a patnáct na chodníku. Byli úplně všude. Proplétali se mezi lidmi nebo se slunili a odpočívali. Museli jsme si dávat velký pozor, abychom na nějakého nešlápli.

Naše procházka pokračovala po nádherné promenádě Malecón 2000 na břehu obrovitánské řeky Guayas. Míjeli jsme hezké věže, parky plné zpívajících ptáků, lanovku i ruské kolo. Řekou vedle nás se valilo neskutečné množství vody. Pozorovali jsme, jak s sebou bere kusy stromů, křovisek, a dokonce i mrtvého psa. Všechno odplouvalo do moře.

Postupně jsme dorazili až ke schodům na kopec Santa Ana. Je kolem dokola posetý pestrobarevnými domky a na jeho vrcholu stojí krásný modrobílý maják. Tam jsme si všimli, čím to je, že je tahle oblast označená jako bezpečná pro turisty. Podél schodů k majáku totiž stojí každých dvacet metrů policista. Jednou jsme omylem zvolili špatnou odbočku a místní nás okamžitě posílali zpět. „Tam nechoďte, není to hlídané, je to nebezpečné!“. Výhled z vrcholu byl nicméně úchvatný a tahle procházka stála za to.

Příští ráno jsme nastoupili na autobus společnosti Ecuador HOP do Montanity a odtud dál do Puerto López – města s krásnou pláží jen kousek od národního parku Machalilla. Tam jsme si chtěli užít několik dní lenošení, koupání a procházek předtím, než se vrátíme do ekvádorského vnitrozemí.

Pokračovat na další díl

Autor