20. 7. 2017 Loučíme se s Lofoty na nádherné pláži

Náš čas na Lofotech se pomalu chýlil ke konci. Následující den večer jsme měli v Bodø vrátit auto. Tohle byl náš poslední den na ostrovech. Původně jsme chtěli jet později ranním trajektem, ale dozvěděli jsme se, že jsou již místa plně zarezervovaná. Museli bychom se vejít do části lodě bez rezervací. Nechtělo se nám riskovat, že ráno nebude místo. Rozhodli jsme, že se zkusíme nalodit raději na večerní spoj. Zbýval nám tak poslední den na poslední ostrov Moskenesøy. Strávili jsme ho výšlapem na nádhernou pláž Kvalvika.

Trasa naší túry kolem pláže Kvalvika

Počasí bylo od rána nádherné. Svítilo slunce, které zakrývaly jen občas malé obláčky a moře mělo úžasně modrou barvu. Zastavili jsme na téměř plném parkovišti a vyrazili po stezce směrem k pláži. Zpočátku se zdálo, že bude místo opravdu přelidněné, ale lidé se asi různě roztrousili po cestě a okolí. Nakonec jsme si vůbec nepřipadali utlačováni davem. Vylezli jsme na malý kopec a za ním se otevřel úžasný výhled na moře a krásnou, světle žlutou pláž, obklopenou ostrými útesy a vrcholky hor. Seběhli jsme dolů a na pláži jsme se jen tak, bezstarostně procházeli.

Pláž Kvalvika
Pláž Kvalvika

Bylo nám líto se hned vrátit zpět k autu. Podle mapy se dalo jít chvíli podél moře a pak obejít horu Moltinden z druhé strany. Dohromady asi 9 km, což znělo jako hezká túra. Ihned za pláží se cesta trochu zkomplikovala. Bylo nutné překonat menší útes, ale naštěstí tam bylo dostatek řetězů, kterých jsme se mohli přidržovat a přelézat balvany. Na druhé straně skoro nikdo nebyl. Jen několik lidí kempovalo na menší, odlehlejší části pláže a proti nám šli dva turisté. Zeptal jsem se jich na cestu a prý je tam dost mokro, ale dá se to projít.

Obcházíme horu Moltinden, pohled zpět na pláž
Obcházíme horu Moltinden, pohled zpět na pláž

Po krátkém výstupu jsme procházeli nádherným údolím obklopeným horskými štíty. Přivítala nás travnatá krajina, kde jen čas od času rostla nějaká břízka. Kolem se pásly ovce a nás uchvátil výhled na krásná modrá jezírka. Pomalu jsme sestoupili k prvnímu z nich, posadili se na kámen a rozbalili svačinu. Jen jsme si užívali slunce, jídla a pohledu do modré hlubiny. Po krátkém pochodu jsme objevili nádherný domek. Byl postaven jen z navršených kamenů, měl malá dvířka a okénko ve štítě. Střešní krytina byla taková, jaká má v Norsku být – travnatá. Nikdo tam ale nebyl, vypadalo to spíš jako nouzové nocoviště. Od domečku jsme sestupovali do nízkého březového lesa. Cesta byla najednou bahnitější a bahnitější. Pořád se ale dalo prokličkovat tak, aby nám netekla voda do bot vrchem. Za lesíkem nás ještě trochu překvapil mokřad. Na stezce sice byla položená prkna, aby se nemuselo jít přímo blátem, ale některá z nich se již notně potápěla a byla to zajímavá loterie zkoušet, které prkno nás udrží. Nepotopili bychom se hluboko. Byla to více méně jen podmáčená louka, ale i tak se nám nechtělo být zas promáčení a všechny věci sušit. Nakonec jsme přeskákali úspěšně. Dál už nás čekala jen procházka po silnici k zaparkovanému autu.

Cestou k přístavu na konci ostrova Moskensøya jsme projížděli mezi nádhernými ostrými vrcholky hor. Byly protkané nespočtem zálivů a jezírek. Jen silou vůle se mi dařilo dívat se na silnici a nerozhlížet se po okolí. Minuli jsme několik vesniček, než jsme zastavili v Reine. Jedná se o vesnici proslulou svými sytě červenými domky pod špičatými skalními štíty. Místo bylo ale tak přeplněné turisty, že jsme si jen nakoupili potraviny, podívali se do předraženého obchodu se sušenými rybami a pokračovali dál. V dalším městečku, v Moskenes, jsme našli přístav. Jezdila odtud loď na pevninu, ale ještě jsme měli čas a chtěli jsme dojet až na konec cesty, do vesničky jménem Å (což je poslední písmenko norské abecedy). Dojeli jsme tam asi za čtvrt hodiny. Chvilku jsme se procházeli a já jsem nakonec neodolal a šel se ještě podívat na úchvatné jezero Ågvatnet. Rozhodně to stálo za to. Slunce svítilo nízko nad štíty hor a mezi nimi se lesklo temně modré jezero. Nádherné zakončení naší cesty po Lofotech.

Přišel čas zamířit k trajektu. Dorazili jsme naštěstí včas a zařadili jsme se do fronty dostatečně brzo, abychom se vešli dovnitř. Trajekt měl nakonec zpoždění a vyjeli jsme až okolo jedenácté večer. Byli jsme utahaní a za krátko jsme podřimovali na sedačkách uvnitř lodi. Kolem druhé ráno jsme připluli na pevninu. Popojeli jsme jen kousek za město Bodo. Našli jsme parkoviště u silnice. Zastavili jsme auto, vybalili spacáky na sedačky a navázali na přerušený spánek.

Pokračovat na další díl

Autor