Gran Canaria – Lesy a pláže (2)

28. 12. 2018 Výšlap na horu Tamabada

Ráno jsme se rozloučili s krásným ubytováním ve městečku Tejeda a vydali jsme se po úzkých silničkách k přehradě Presa de los Perez. Auto jsme nechali u silnice, sbalili batůžky a vydali jsme se na túru. Hned na začátku jsme narazili na překážku. Jak se dostat na druhou stranu přehrady? Cesta po hrázi vypadala, že vede k soukromému obydlí, a tak jsme se vydali po betonové římse. Nebyla zrovna široká, na jedné straně byla voda a na druhé pozemek se štěkajícími psy. Šli jsme z počátku nejistě, ale nebyl to dlouhý úsek a brzy jsme v pořádku přešli na druhou stranu. Tam jsme zjistili, že cesta nevedla k obydlí a mohli jsme po ní celou dobu pohodlně jít.

Stoupali jsme skrz nádherný borovicový les, který poskytoval dostatečný stín před sluncem. Byla to nejspíš jedna z vlhčích částí ostrova. Stromy byly krásně zelené a dokonce i porostlé mechem. Na některých místech byla zem pokrytá porostem kapradí, ale to už bylo uschlé. Odpoledne jsme konečně dorazili na vrchol hory Tamabada. Byl odtud rozhled po celé severovýchodní části ostrova. Prohlíželi jsme si terasovitá políčka, přehrady na vnitrozemské straně a směrem k moři zase bylo vidět krásné zelené lesy a v dáli siluetu ostrova Tenerife. Pořádně jsme se nasvačili, nabažili jsme se vyhlídky a za chvíli jsme zamířili zpět k autu. Překvapilo nás, že na vrchol nikdo jiný nešel. Těch několik turistů, kteří šli naši trasu, prošlo kousek pod námi a vůbec je nenapadlo se jít podívat nahoru.

Během večera jsme klesali nekonečnými serpentinami do městečka Gáldar. Krajina úplně změnila ráz. Místo borovicových lesů jsme viděli obrovité banánové plantáže potažené igelitovými plachtami, asi kvůli vlhkosti. V dáli za těmito bílými plochami se tyčila kuželovitá hora a na jejím úpatí se rozléhalo město Gáldar. Byl to zajímavý pohled, protože domy vytvářely jakýsi prstenec kolem celé hory. My jsme ale Gáldar nejprve minuli. Měli jsme tam sice ubytování, ale našli jsme na mapě pláž Sardina jen několik kilometrů daleko a museli jsme se jít vykoupat. Byla to další krásná malá městská pláž, kde bylo jen několik lidí a my jsme si tak mohli nerušeně plavat a pohupovat se na vlnách.

29. – 30. 12. 2018 Relaxace na plážích

Následující den jsme se vydali na cestu po východním pobřeží. Dostali jsme tip od majitele ubytování na krásnou a odlehlou pláž kousek od města Agaete. Nejprve jsme projeli několik set metrů po štěrkové silnici, ale dál jsme pokračovali pěšky. Asi za deset minut jsme dorazili do krásné zátoky s pláží, na kterou se zvolna převalovaly vlny. Polehávalo tam několik místních i turistů a všichni si užívali poklidnou atmosféru daleko od měst a davů. Voda byla sice docela studená, ale koupat se dalo. Rochnili jsme se, plavali a skákali ve zpěněných vlnách.

Když jsme byli dostatečně vykoupaní, pokračovali jsme podél pobřeží až na vyhlídku Mirador del Balcon. Východní okraj ostrova je hornatý, plný vysokých útesů a z malého parkoviště v sedle mezi skálami jsme měli úžasný výhled. Ihned, jakmile jsme vystoupili, za námi přišel pán, který zde měl svůj stánek s kávou a dobrotami. Neodolali jsme, dali jsme si cappucino a ochutnali jsme plod opuncie (kaktusu). Tentokrát byla ale horská přirážka tučnější, než jsem čekal. Když jsem uslyšel částku 12,50€, zhrozil jsem se, ale už jsme měli nakoupeno a kávu rozpitou, tak se nedalo nic dělat.

Večer už se nám opět stýskalo po koupání a zrovna jsme narazili na pláže ve vesničce Playa de San Nicolás. Nešli jsme ale na tu hlavní, velkou pláž v centru. Přelezli jsme jeden kopeček a dostali jsme se k úžasné pláži v maličké zátoce. Moře tam bylo klidné a neuvěřitelně čisté. Viděli jsme si nejen na nohy, ale mohli jsme pozorovat i dno. Bylo to úžasné místo, kde si člověk mohl lehnout na hladinu, splývat a užívat si pomalé houpání. Koupání jsme prostřídali s focením pláže i roztomilých vodních šneků v tůňkách na kamenech. Nakonec jsme tam strávili několik hodin a vydali jsme se na cestu zpět až po západu slunce.

Ráno dalšího dne bylo nečekaně dobrodružné. Chtěli jsme se vydat z ubytování ve městečku La Aldea de San Nicolas dál na jih, ale ani jedna z navigací na telefonu neměla zaznamenané informace o jednosměrných a uzavřených cestách. Kroužili jsme zoufale neznámými ulicemi, až jsme po několika pokusech konečně nalezli cestu ven. Během jízdy po další klikaté silnici jsme si užívali nádherné výhledy na okolní hory, které se otevíraly snad za každou serpentinou. Ve vesničce Tasarte jsme podnikli procházku údolím plným různých květin, kaktusů, bambusu, a dokonce i pomerančů a banánů. O kousek dál jsme zase čirou náhodou zastavili u barevných skal Los Azulejos. Byly vrstvené z různých hornin a jejich pestrost byla opravdu překvapující. Od takřka bílé barvy, přes sytě žlutou a oranžovou, až po azurovou.

30. – 31. 12. 2018 Cesta domů

Náš čas na Kanárských ostrovech se pomalu blížil ke konci a zamířili jsme za posledním cílem naší cesty. Do městečka Playa del Inglés (Anglická pláž) za dunami Maspalomas. Mířili jsme tedy na jih a stala se nečekaná věc. Spustil se déšť! Poprvé za naši cestu plnou suchého a slunného počasí. Nevydržel ale dlouho. Navíc jsme se přesouvali na velmi suchý jih ostrova a nejspíš jsme z mraku ujeli pryč. Dál byly už jen takřka holé skály a dálnice.

Podél pobřeží jsme se přesouvali mnohem rychleji a zakrátko jsme zaparkovali kousek od proslulých kanárských písečných dun. Byli jsme ale v úplně jiném světě. Po týdnu v hezkých horských vesničkách a na malých plážích, kde sotva bylo více jak třicet lidí, jsme se octli uprostřed turistických resortů. Nekonečné řady apartmánů, hotelů, restaurací, stánků se suvenýry a autobusů. Přestože duny samotné byly nádherné, celé město Playa del Inglés a i vyhlášená několikakilometrová pláž nás přímo odrazovaly. Po krátké procházce po místní poušti jsme tak raději zamířili nakoupit jídlo a ujet pryč. Cestou k obchodnímu centru jsme ale spatřili podivnou věc. Měli tam modely slavných budov z různých evropských zemí a mezi nimi i náš Týnský chrám. Přímo nad logem supermarketu SPAR.

Konečně jsme ujeli z města tisíců resortů a mířili jsme na hostel kousek od letiště. Parkování jsme zvládli, najít vchod také, ale jak dovnitř? V informacích o rezervaci jsem našel telefonní číslo, a i jsem se dovolal majitelce, ale ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, nemohl jsem jí vysvětlit, že už jsme přede dveřmi. Jediné, co jsem pochytil bylo, že jí mám napsat na WhatsApp, ale to jsem nechtěl, to by mohlo trvat kdoví, jak dlouho. Jituška to naštěstí zachránila a podařilo se jí konečně vysvětlit naší situaci. Paní přišla asi za pět minut a my jsme měli kde spát.

Druhý den ráno jsme zamířili domů. V letadle jsme na vlastní kůži zažili, jak to vypadá, když Ryanair nasadí politiku rozsazování těch, kteří si nepřiplatí za výběr sedadla. Lidé si vyměňovali místa a vytvářeli překvapivě komplikované kombinace, aby se jim podařilo usadit se vedle svých blízkých. Já jsem si přesedl asi dvakrát, Jituška také a pán, kterého jsem nakonec přesvědčil, aby si vyměnil místo s Jituškou, si přesedl asi čtyřikrát, než se konečně usadil správně. My jsme s Jituškou získali celou trojici sedadel pro sebe a mohli jsme se tak pohodlně natáhnout, užívat si let a pohled z okénka na východ slunce nad Marokem a pohořím Vysoký Atlas.

V Berlíně jsme si mysleli, že už jsme skoro doma, ale cesta se nám nečekaně zkomplikovala. Nejprve jsme zjistili, že na nádraží Südkreuz je pořádná zima a skoro všude je na Silvestra odpoledne zavřeno. Ještě, že měla otevřeno jedna asijská restaurace a kavárna opodál, jinak bychom hladověli a mrzli. Když už konečně přišel čas odjezdu vlaku do Prahy, ohlásili malé zpoždění asi pět minut. Pak přišlo další hlášení, že je vlak zrušen, pak znovu zpoždění pět minut a znovu zrušen. Potom už se nedělo nic. Po chvilce čekání jsme se s několika cestujícím vydali na informace a tam nám řekli, že prý máme jet na Hauptbahnhof příměstskou linkou a že odjíždí za čtyři minuty. Uff, na poslední chvíli jsme jí stihli, přejeli jsme na hlavní nádraží a tam měl být v horním patře vlak do Prahy. Raději jsme se rozběhli, protože už bylo dlouho po plánovaném odjezdu a další vlak ten den nejel. Přiřítili jsme se ještě s několika cestujícími na nástupiště, naskočili do nejbližšího vagónu a vlak se rozjel. Bojím se, že ti, kteří s námi neběželi, zůstali v Berlíně. Po zbytek cesty už se toho naštěstí moc nedělo a na Silvestrovský večer jsme dorazili domů do Prahy.